literární západ

Copa se děje, copa se stalo, tázali bychom se lidiček ze světa širého a zvláště západočeského v duchu slov plzeňské fotbalové hymny Milana Čechury, načež odpověď by mohla znít kupříkladu i takto: Nestalo se nic, co by se taky mohlo stát, leč leccos se může stát, a nyní se již něco takového i děje, že nejspíše vznikne nějaké nová spisovatelská organizace nebo nová spisovatelská instituce. Prozatím o tom víme velice málo, přesto je známo, že se o něčem podobném mluví a přemýšlí už dost dlouho, takže to rozhodně není stejné, jako když jedna paní povídala o jedné paní, co povídala. Však jsme i v Zápisníku dr. No upozorňovali kupříkladu na velice kritické články Karla Pioreckého v Tvaru, nikoli náhodou se další, obdobně laděné objevily i v Hostu. Těžištěm těchto článků byla pokaždé ostrá kritika stavu, v němž se nachází Obec spisovatelů, a padaly v nich pádné otazníky, co je to za vedení, které si Obec už před třemi lety zvolila či dosadila do svého čela: dílem známého sexuologa, dílem výrobce béčkových až céčkových filmů. V obou případech jde o dosti skurilní (byť každý má své gusto) postavy na samém okraji literatury tzv. krásné, navíc pravděpodobně již z tohoto okraje se podivně skutálivší. Leč kam se dokutálely? Diví se odborník a žasne laik: do předsednictví Obce spisovatelů.

O připravovaném novém spisovatelském „spolku“, neboť tak se nyní musí podobným společenstvím říkat, máme k dispozici opravdu pramálo informací. Ti, kdož jsou u zdroje, určitě vědí nesrovnatelně víc, zatímco ti málo zasvěcení se mohou pouze domýšlet a domnívat. Říká se, že nový „spolek“ dává dohromady mj. prozaička Petra Hůlová (ano, to je ta, o níž nadutci a náfukové z Obce nejenom křupansky, ale i ničeho nevědouce napsali, že prý patří do dolních pater české literatury) a že by měl mít poněkud jiný charakter než Obec: měl by hájit zájmy svých členů zejména z hlediska autorských práv a v otázce autorských honorářů. Mohlo by tudíž jít spíše o svého druhu syndikátovou organizaci, navazující na někdejší Syndikát českých spisovatelů, zlikvidovaný hned v únoru 1948. Také se ozývají hlasy, že v tomto spolku mají figurovat převážně mladší literáti: těmi mladšími dozajista rozumíme i tvůrce středogenerační, koneckonců ani Petře Hůlové už drahný čas není osmnáct. Ba ani devatenáct. Určitou logiku by to mělo, jelikož v Obci spisovatelů pochází značný počet autorů z řad už dávno, dávno narozených, přičemž u mnoha z nich lze z pochopitelných důvodů hovořit o velice pasivním, málem nicotném členství.

V našich končinách existuje a funguje vícero spisovatelských institucí, některé byly založeny, aby sdružily autory z určitého žánrového okruhu (kupříkladu Klub autorů literatury faktu), jiné představují sdružení ideologicky se bratřících seniorů. Rovněž Západočeši se v těchto spolcích najdou. Proslýchá se, že by se nový spolek mohl či měl jmenovat Unie spisovatelů. Máme nejen Obec spisovatelů, ale i Klub českých spisovatelů, předtím tu byl Svaz čs. spisovatelů a na krátkou dobu přišlo na svět též Sdružení českých spisovatelů, než v polistopadových dnech záhy splynulo s právě tak „polistopadovou“ Obcí. Je tady ale menší zádrhel: máme přece co do činění rovněž s Unií českých spisovatelů, jíž předsedá Karel Sýs, ostatně týž Sýs, kdo redigoval jednu z posledních knížek Iva Fencla. Že bychom měli současně dvě spisovatelské Unie? Nebo Unii a spolu s ní i nějakou Lžiunii? Nebo Pounii? Možná je toto zjevné nedorozumění způsobeno tím, že o Unii českých spisovatelů se de facto neví v literárních kruzích vůbec nic. S největší pravděpodobností řada jejích členů též figuruje mezi členstvem Obce spisovatelů, kdo však v současnosti v Obci ještě je a kdo tam už není, o tom nemají jasno ani na Obci. Dočítáme se, že ani nové členské legitimace v ní doposud nebyly vyrobeny, byť byly přislíbeny. O nějaké novotou vonící průkazky však dozajista nejde.

Nejsme tudíž daleko od situace, kdy si někteří váhající či nerozhodní literáti položí otázku: Mám, či nemám? Totiž zda mají zůstat v Obci spisovatelů, anebo zda „konvertovat“ do nového spolku, jemuž se nám zatím příčí říkat Unie. Anebo odejít i z Obce a nebýt vázán nikde? Či naopak, nyní nejsa nikde, teprve teď do některého z uvedených spolků vstoupit? Zároveň je možno být ještě členem některé regionální literární organizace: víme o spisovateli, který je nyní dlouholetým členem tří takových spolků, možná i čtyř, a kterému určitě nic nezabrání v tom, aby vstoupil i do nějakého spolku pátého. Či šestého. A ve všech ostatních setrvával i nadále. Ačkoli, jak se povídá, členské příspěvky všude povážlivě narůstají. To ještě není všechno: úplně jsme zapomněli, že je na českém světě též arci, ach arciobskurní spolek jménem Akademie literatury české, spolek, o němž je zrovna tak obskurní cokoli vykládat. Také v něm utěšeně bytují četní členové Obce spisovatelů i jiných spolků, jenže v dané situaci jde o beznadějně uschlou haluz: tato Akademie není naprosto k ničemu, třebaže uděluje cenu za cenou, zejména svým funkcionářům a funkcionářkám. Ale také je přihazuje neuvěřitelným literárním nýmandům, a ti si pak pod peřinou spokojeně mnou ruce, jak velice je „ocenili“ nějací akademici z Prahy a okolí.

Tuto otázku „buď, anebo“ si budou moci položit i nynější západočeští členové Obce, kteří jsou, nemýlíme-li se, ve všech případech také členy „mateřského“ Střediska západočeských spisovatelů. Lze předpokládat, že velká většina bude chtít v Obci zůstat, byť členství v této organizaci začíná mít pořádně hanlivý nádech, leč někteří, zvláště ti mladší, mohou mít nemálo pochopitelné zaječí úmysly. Řada spisovatelů se nejspíše nepřidá ani k tomu, ani k onomu táboru; ba ani k těm dalším nikoli. U mnoha literátů je však nějaký „přestup“ či „rozchod“ krajně nepravděpodobný: kupříkladu Jaroslava Málková se po ukončení předsednictví Střediska západočeských spisovatelů stala členkou Rady Obce a prý v ní dokonce pořizuje zápisy – a ještě větší „kariéru“ v Obci dělá prozaička a publicistka Daniela Kovářová, byť byla do Rady zvolena až na tzv. poslední chvíli: jak čteme, vykonává funkci tiskové mluvčí Obce spisovatelů a koordinuje i přípravu sborníku, jenž má být vydán k 25. výročí založení Obce. K tomu ale došlo v prosinci 1989 v dnešním Švandově divadle na pražském Smíchově (tenkrát se mu jízlivě říkávalo Surrealistické divadlo Zdeňka Nejedlého), kdo byl při tom, dobře se na to pamatuje (obáváme se, že z Plzně vůbec nikdo, nebo přece? že by Josef Hrubý?), tudíž sborník k výročí OS zřejmě vyjde s určitým, ne-li značným zpožděním, nejdříve na jaře příštího roku Nebo organizátorům křivdíme a vydání uvedeného sborníku je na spadnutí? Stěží.

Věděli bychom a pověděli bychom nepochybně víc, mnohem víc, anebo bychom také o lecčem raději pomlčeli, jenže zápis z posledního setkání Rady Obce, které mělo proběhnout před šesti či sedmi týdny, doposud nemá veřejnost k dispozici. Proběhlo vůbec? Jediné, co je nám povědomo, je zvěst, že vedení Obce spisovatelů údajně lituje opovržlivého výroku na adresu tvorby Petry Hůlové, uplivnutého z jejích řad – a dále se dovídáme, že se Obec bude snažit zlepšit svůj „mediální obraz“. Toho bude náramně zapotřebí, poněvadž ti, kdo údajně zakládají nové spisovatelské společenství, zřejmě vesměs mladší literáti, si nepochybně dají záležet na nadmíru bohulibé prezentaci svého vlastního mediálního obrazu – a dřív nebo později mezi Obcí a „Unií“ (?) dozajista vypukne lítý spor čili spisovatelská přetahovaná, ba i autorská vybíjená, kdo je skutečným neboli nejskutečnějším reprezentantem současné české literatury. A kdo pak bude mít větší naději u případných sponzorů a u státních institucí na nějakou dotaci. Zrovna literární regiony však na to mohou šeredně doplatit. Záleží na nich, jak si povedou – a také, dokonce především, kdo je povede.