literární západ

Zařekl jsem se před týdnem – a svatosvatě to přislíbil na dálku i sympatické bytosti, uveřejňování Zápisníku dr. No zprostředkovávající –, že v nynějším sloupku by nemělo být ani slovo o Středisku západočeských spisovatelů. Což není nic těžkého, jednoduše o něm pomlčme! Možná už v něm rozhodli, komu přiklepnou nebo přidělí letošní Cenu Bohumila Polana, možná ještě nikoli, trápit se však s tím jistěže netřeba. Buď ji někomu dají, anebo ji dají někomu jinému. Pár okoralých chlebíčků (každá zmínka o nich bůhvíproč způsobuje ing. G. učiněnou újmu na duši) je beztak už na radnici kvůlivá rautu dávno připraveno – a plzeňské Středisko se mezitím může nerušeně oddávat tvůrčímu snění o chlupatých knedlících, o nichž vydá sborníček. Někteří autoři možná žehrají, že při volbě tématu „střediskové knížky“ mělo dojít na knedlíky bramborové nebo na ovocné – k tomu opravdu není co dodávat. Takže raději o Středisku už opravdu ni slovo, ni slovíčko!

Takže honem o něčem jiném, byť o tom, co se přihodilo před pár týdny, proč se však k tomu volky nevolky nevrátit? Z nedávných článků v tisku se dalo vyčíst, že informaci, proč Státní cenu za literaturu v letošním roce obdržel Patrik Ouředník, přešly jak různé noviny, tak i veřejnost víceméně netečným mlčením. Nezaujalo ani to, že autor žije od roku 1985 ve Francii (v Paříži, nemýlíme-li se). Dokonce i předseda poroty dodatečně lamentoval nad tím, že média projevila o tuto skutečnost nepatrný zájem, místo aby si sypal popel na hlavu. Tento nezájem má pochopitelně hlubší kořeny, souvisí to s poklesem interesu o literaturu všeobecně, možná však existuje i další dosti pádný důvod, a to ten, že – proč to nepovědět naplno – udělení Státní ceny za literaturu Patriku Ouředníkovi možno pokládat za trapný až veletrapný omyl. Jakož i za totální selhání poroty, v níž rovněž letos převládali žurnalisté, tudíž lidé, kteří českou literaturu skoro nečtou, případně ji čtou povrchně, o to víc ale o ní pronášejí (přičemž stále stejné) blahosklonně nezasvěcené soudy. Čím neznalejší, tím prý řeč jasnější. Spíše přitom jde o duté tirády vyznačující se samými prázdnými floskulemi.

Všechno špatné však někdy bývá k něčemu dobré – nebo se alespoň zdá, že je k něčemu dobré. Logika věci je neúprosně jednoduchá: když tentokrát Státní cenu schramstl Ouředník, může ji od tohoto roku získat naprosto každý. Stačí, aby cosi sepsal, cosi publikoval a k tomu se ještě trochu (nebo co možná nejvíc) přítulně točil kolem pánů novinářů, a hned mu Státní cena za literaturu přiletí do klína jak pečené holoubě. Troufáme si myslet, že z několika desítek autorů, o nichž rovněž nyní porota rokovalo jako o možných laureátech letošního ocenění, by si mnozí, opravdu mnozí tyto nejvíce renomované literární vavříny (včetně úctyhodné finanční částky) zasloužili nikoli mnohem, nýbrž nesrovnatelně víc než určený vítěz. Kdo se v pořadí umístil za Ouředníkem, není nám jistěže povědomo.

Takzvaně „lidsky“ laureátovi pochopitelně přejeme, jen ať si státního metálu i státních peněz ve Francii dostatečně užije, což o to, to nás vůbec nemusí trápit, zároveň se ale značně podivujeme, že mu při předávání Státní ceny nebylo ani trochu stydno. Přitom mu mělo a mohlo být nadmíru stydno. Když nedávno obdržel cenu klasik moderní české poezie Ivan Wernisch, šlo o natolik jednoznačné a nediskutabilní rozhodnutí poroty (koneckonců v případě tohoto verdiktu o žádné velké překvapení nešlo), že bylo veřejností také podobně jednoznačně přijato, tj. naprosto pozitivně. Přitom Wernisch údajně přesto zvažoval, zda má Cenu přijmout, anebo na podporu svého letitě nezávislého postoje odmítnout. Kdežto Ouředník? Ani náhodou. Pomalu aby se tudíž člověk toulal Prahou a poškleboval se všem literátům, které potká: Tak už i Ouředníkovi dali Státní cenu – a Tobě pořád nic…

Není důležité, že Ouředníkovým dlouhodobým povoláním je povolání šachového trenéra. Není bez zajímavosti, že již v sedmnácti letech se stal vítězem korespondenčního šachového přeboru Francie v kategorii juniorů nebo že používá pseudonymů Petr Sedlický a Petr Sedlecký. Podstatné je ale to, že by Státní cena za literaturu i mezi příslušníky jeho generace čili mezi jeho generačními vrstevníky „slušela“ celé řadě jiných autorů, jimž laureát Patrik Ouředník – nepochybně s nadsázkou řečeno – umělecky nesahá ani po paty, a to ani jako básník, ani jako prozaik. Možná mohl dostat Cenu za překlad uměleckého díla, jenomže ta tradičně bývá doménou dříve narozených mistrů překladu a překladatelská porota tudíž o laureátovi „za literaturu“ uvažovala jen stěží. Nepochybně nutno vzít v potaz i okolnost, že knihy celé řady dalších literátů páni porotci vůbec neznají (a o některých prozaicích a básnících možná ani neslyšeli), zatímco Ouředníkovy odněkud ano, potom ale autor přišel k ocenění jak slepý k houslím. Stejně jako v jiných případech to však není jeho chyba: tohle trapné rozhodnutí by si tak hned nikdo za rámeček nedal!

Vskutku: zůstaňme toliko u zmíněných autorových generačních vrstevníků. A zároveň zdůrazněme, že Patrik Ouředník byl vyznamenán Státní cenou za literaturu za tzv. celoživotní dílo, nikoli za nějaký konkrétní titul, kupříkladu za beletristickou novinku z jeho pera. Nic takového nepřipadalo v úvahu. Jenže o jaké celoživotní dílo kráčí? Copak ve srovnání s Ouředníkovým mnohem trvalejší hodnotou české literatury není dílo, tj. dosavadní prozaické knížky Emila Hakla? Chtěla-li porota někoho překvapit, přičemž proč ne i sama sebe, mohla Státní cenu právem přiřknout prozaikovi a esejistovi Petru Pazderu Paynovi: aspoň by na jeho výtečné knížky takto upozornila. A co básničtí generační vrstevníci? Nuže, copak není hodnotovou stálicí české literatury kupříkladu Svatava Antošová? Též zajímavá prozaička? Nebo Lubor Kasal? Tomu už jednou uniklo laureátství o příslovečný fous, leč „porážka“ v klání se Zdeňkem Rotreklem ho nemusí mrzet. Kdyby „prohrál“ s Ouředníkem, to by takříkajíc bylo jinačí kafe.

V tomto výčtu nemáme v úmyslu pokračovat donekonečna, ač bychom mohli pokračovat donekonečna, leč laureát Ouředník by měl mít nekonečně černé svědomí. Připomeneme-li další jména, opravdu si bude i nadále myslet, že jeho „dílo“ je z hlediska vývoje české literatury a jejího tvůrčího rozklenutí přínosnější než kupříkladu tvorba Jáchyma Topola, J.H. Krchovského či Lukáše Marvana? Nebo Romana Szpuka? Nebo Pavla Kolmačky? Nebo Zuzany Brabcové? Nebo Petra Hrbáče? Nebo Ireny Douskové? Nebo o tři roky staršího Lubomíra Martínka? A dalších a dalších? Shrneme-li to, přičemž nechceme být necitliví vůči jiným autorům, z hlediska jejich tvůrčího renomé stačí jmenovat autory jako Hakl, Topol a Krchovský, aby bylo zřejmo, že vavříny pro Ouředníka jsou špatný vtip a že porota by zasloužila vytahat za uši, potom ještě jednou a předseda poroty alespoň třikrát. Omlouvá je možná pouze neomluvitelný fakt, že o ostatních autorech nikdá v životě neslyšeli a žádnou jejich knihu nečetli. Aspoň to tak vypadá. Co však potom v porotě pohledávají?

Zároveň ovšem nezbývá než konstatovat, že mezi nominovanými nebo navrženými s největší pravděpodobností nefiguroval žádný plzeňský literát (nejspíše se nikdo v Plzni nikoho neobtěžoval navrhnout). Snad napřesrok navrhnou aspoň Jana Sojku. Když si však vzpomeneme na tu ostudu a zároveň skandál, nakolik indolentně či nekompetentně se příslušná plzeňská porota obrátila zády k prvnímu a jedinému západočeskému laureátovi Ceny Jiřího Ortena (tj. Vratislavu Maňákovi), nedivíme se ničemu. Možná v Plzni sázejí na to, že záhy ohromí celý svět (tj. až k Ejpovicům) svými literárními chlupatými knedlíčky. A to až na věky. Byť kvůli tomu upustí pár chlupů.