literární západ

Svátek Dušiček už sice tiše odšuměl, někde možná trochu hlučně, jinde zase spíše tiše, pokaždé bychom si však i po jeho odeznění měli připomenout aspoň některé bytosti, které už nejsou s námi a na něž se sluší a patří nejenom vzpomenout, ale i vzpomínat. Vzpomínkou by měl být častokrát poctěn kupříkladu nezapomenutelný František Juřička (co jsme se s ním nádherně nenahádali!), letos na jaře zemřel Karel Trinkewitz, muž i umělec sošného osudu, ostatně i exilový a post-exilový politický činitel – a za ne zcela vyjasněných okolností (přinejmenším v ústraní žijící pisatel Zápisníku dr. No je doposud nemá vyjasněné) předčasně odešel ze světa středogenerační básník a prozaik blatnenský Luboš Vinš. Žijící v Blatné, zřejmě i pohřbený v Blatné, nicméně přemnoha pevnými pouty, naposledy dokončeným vysokoškolským studiem humanistiky, spjatý též se západočeskou metropolí, v níž ostatně strávil celou řadu let: dobrovolně i nedobrovolně. O ní také nejednou psal; ba mnohokrát o ní psal. Laskavě i nelaskavě: obojího si v Plzni zažil dost.

Jak už to tak bývá, po umělcově nenadálém úmrtí proběhl vzpomínkový večer (možná i vícero), některé Vinšovy básně nebo dopisy z posledního období života vyšly v Plži (s nadmíru citlivým nekrologem z pera básníka Romana Szpuka), nyní opět v literárním měsíčníku PLŽ byly vydány autorovy juvenilie. Leč potom – jako v mnoha jiných případech – jako kdyby kolem Luboše Vinše a především kolem jeho literárního díla zavládlo ticho. Do určité míry je to pochopitelné: s autorovou tvůrčí pozůstalostí se musí subtilně zacházet, není také snadné rozhodnout, co se pokusit knižně vydat hned teď – a co až později, až nastanou příznivější podmínky pro vydání knihy nebo sbírky. Pokud ovšem skutečně nastanou, což si přeje snad každý, kdo někdy s Vinšem přišel do kontaktu a kdo se kdy seznámil s jeho básnickými a prozaickými texty.

Větší naději na to, že spatří světlo světa, by samozřejmě mohly mít (starší i novější) autorovy verše, které se zřejmě v poslední době dočkaly i několika poloineditních, to znamená naprosto nesehnatelných vydání v nepatrném počtu výtisků. A nejspíše v nepříliš velkém rozsahu. Nebo že by patrném? Stěží. Na Lubošovy verše snad alespoň v nějaké míře dojde, snad se nějaký knižní soubor nebo výbor dříve nebo později připraví, něco málo se může postupně otisknout v Plži – co však umělcovy prózy? Jaký bude jejich osud? Ví o nich vůbec někdo a mohou tito nepočetní lidičkové pro jejich zpřístupnění něco udělat? Nezmizí umělcovy texty jednou provždy někde za neproniknutelnými sedmery západy nebo někde v neprodyšné počítačové truhle? Najde se velkorysá duše či ještě velkorysejší kulturní instituce, která by je polila pomyslnou redakční nebo nakladatelskou živou vodou? Nenajde se na vydání tvůrčího odkazu významného básníka z regionu tzv. grant čili finanční podpora případného vydání? Tady však může být pomyslně zakopán neméně pomyslný pes: Vinš je a byl svým způsobem obojživelník, narodil se a žil v jižních Čechách, stále byl však doma i v západních Čechách. Kdo se za něho víc přimluví, které Čechy?

O Luboši Vinšovi jsme v Zápisníku dr. No psali už letos v březnu u příležitosti jeho úmrtí. Nebylo to žádné veselé psaní. Nyní takto – především „dušičkově“ – poznovu připomínáme jeho památku a v této souvislosti opět značně nevesele konstatujeme, že se – možná se mýlíme a kéž bychom se mýlili! – zatím nic neproslýchá o nějaké připravované edici autorových textů. Vskutku, kéž bychom se mýlili a něco takového už bylo na spadnutí! Každopádně čili jedenfalls by měla být Vinšova památka aspoň připomínána, aby se vydání textů z jeho pozůstalosti neodkládalo rok za rokem. A aby se na tohoto pozoruhodného tvůrce a člověka nezapomnělo: to především. Rodovou básnickou tradici nyní udržuje či prodlužuje talentovaná autorova dcera Johana Vinšová, jíž byly svého času věnovány leckteré básníkovy jímavé a tklivé verše. Někdy v budoucnosti nebo i teď může Johana některé verše zase věnovat předčasně zesnulému otci.

Samozřejmě – asi první, co by našince napadlo, že by se osudem autorovy pozůstalosti mohla či měla nebo dokonce musela zabývat v Plzni sídlící spisovatelská organizace, zvláště když Vinš byl dlouhá léta jejím členem – byť arciže členem dojíždějícím z větší vzdálenosti, poté měl studijní povinnosti, takže se pochopitelně nemohl bůhvíjak aktivně či temperamentně podílet na západočeských literárních akcích. Stejně jako někteří jiní. Jenže – a teď opět musí přijít kormutlivé jenže – zmíněná organizace nebo instituce místo aby přispěla nějakou tisícovkou na vydání Vinšovy poezie (a sama toto vydání případně iniciovala), s dětinskou radostí rozfrcává desetitisíce korun českých na všelijaké brožurky o pejscích a kočičkách a o chlupatých knedlících.

Co bude příště, co chtějí v Plzni takto úspěšně a k podivné potěše nemnohých vydat dalšího, to jsme v Zápisníku dr. No rovněž naznačili. Pámbu s námi a zlý pryč. Nikdo jim to dozajista nezakazuje – a kdo by jim to také zakazoval, jelikož když někdo chce peníze (obecní, kdeže svoje) hanebně promrhávat, tak je také promrhá, bodejť, cizí finance se vždy dají vyhazovat z okna, jenom si člověk naivně a bláhově v duchu představuje, jak místo všech těch naprosto zbytečných zvířátkovských a potravinových knižních titulů mohla přijít na svět vážná a působivá kniha veršů. Která by navíc nebyla ani k smíchu, ani k pláči. Dokonce ani po letech.

Nesmějme se však ani neplačme. Třeba bude líp a třeba Vinšovy texty postupně spatří světlo světa. Největší problém ale bude s jeho prózami, jež autor nazýval „fantasmagorické romány“. Některé byly fantasmagorické jedna radost, a tak se zkusme nadějeplně utěšovat značně fantasmagorickou představou, že i ty budeme mít někdy k dispozici – že si je jednou budeme moci přečíst. Když ne tradičně či postaru v knize vázané, tak alespoň v nějaké „nevázané“ internetové podobě. Nebo aspoň v „samizdatovém“ nákladu dvaceti až dvaceti pěti výtisků. Pořád lepší téměř nedostupná knížka pro pár přátel než publikace, která od samého počátku není k ničemu! V Plzni nedávno přejmenovali Tylovu hru, teď by mohli podobně flamendrovsky přejmenovat i tamní spisovatelské sdružení. A v jihočeské Blatné by zase měli založit Cenu Luboše Vinše.