literární západ

Ještě pár slov ke vzniku Asociace spisovatelů – a nejprve krapet o historii spisovatelských společenství a institucí. Kdysi jsme měli Spolek českých spisovatelů, posléze v našem literárním životě dominoval protektorátní a předúnorový Syndikát českých spisovatelů, po únoru 1948 rozehnaný, na jehož ruinách byl zbudován ideologicky výběrový Svaz českých (či čs.) spisovatelů. Po listopadu 1989 krátce existovalo Sdružení českých spisovatelů, jež se záhy připojilo k doposud působící Obci spisovatelů (OS). Právě tak máme v současnosti i Klub českých spisovatelů a Unii českých spisovatelů, dále různé spolky jako Klub autorů literatury faktu aj. A nyní, na konci tohoto kalendářního roku, přišla na svět Asociace spisovatelů. Na Slovensku skoro současně vzniklo Družstvo slovenských spisovateľov, přičemž u našich východních sousedů mají nebo měli takových spisovatelských institucí vícero. Všechny je zastřešuje Asociácia organizácií spisovateľov Slovenska (AOSS), do níž ovšem patří i slovenský PEN klub, autoři literatury faktu, spolek maďarských a ukrajinských spisovatelů – a také Klub nezávislých spisovatelů. Ty v Čechách nemáme. Nebo máme? Zato máme Asociaci.

Nuže, jak jsme konstatovali v minulém Zápisníku dr. No, jedním z impulsů k založení Asociace bylo „selhání“ nynější Obce spisovatelů; dodejme, že selhání dlouhodobé a lavírující nad podezřením z defraudace. Vedení Asociace připomnělo ještě jednu pozoruhodnou okolnost: když na naší „kulturní frontě“ došlo v loňském roce k velké kampani s názvem Česko kulturní za záchranu a podporu literárních periodik, Obec spisovatelů dělala mrtvého brouka a vůbec se v tomto směru neangažovala, ačkoli má (nebo by měla mít) k literárnímu časopisectví nesrovnatelně blíž (časopisy jsou pro spisovatele) než jiné kulturní instituce, které existenci literárních časopisů vehementně podpořily. Lidem jako Tomáš Magnusek nebo Radim Uzel ve vedení OS to zřejmě bylo srdečně jedno: v literárních žurnálech nepublikují, nepotřebují je. A když ne oni, tak nikdo. Stačí požádat o novou průkazku OS, nikoli být spisovatelem čili psát. Právě tak se loni bojovalo za snížení DPH na knihy a rovněž tato kauza ponechala Obec spisovatelů ve stavu absolutního nezájmu. Bodejť, béčkový nebo céčkový scénář, to je jiné kafe.

Ostatně, už jsme svého času nepříliš vesele konstatovali, že před nedávnem v jednom z bulletinů Obce spisovatelů tehdejší předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů (SZS) uveřejnila poměrně podrobnou zprávu, co vše se v literární či spisovatelské Plzni z pohledu Střediska děje, jaké akce pořádá, s kým spolupracují atakdál. Vzpomněla si na všechno možné, opravdu na kdeco, ani slůvkem však neuvedla, že v západočeské metropoli vychází dokonce i jeden literární časopis, v němž členové SZS (jistěže i nečlenové, jakož i začínající autoři) už dvanáct let docela rádi publikují své texty – leč do „výroční“ zprávy to zřejmě nepatří. My časopis neděláme, takže jako kdyby nebyl. O nějakém plzeňském periodiku se zmiňovat nemusíme. Tohle je kovaný postoj Obce spisovatelů: na literární časopisy můžeme kašlat jaksepatří, hlavně že máme bulletin a tam je vše podstatné. Rozuměj spousta zbytečností.

A co tedy dělá Středisko západočeských spisovatelů teď, konkrétně v tomto měsíci a roce? Nuže, vydalo „almanach prací členů SZS v Plzni“ (že by to byl nový název této instituce?) pod názvem Kočkování. Už jsme o tom psali v Zápisníku dr. No č. 44, tehdy jsme se však pouze odvolávali na zápis ze schůze SZS; nyní je almanach na světě. Nerecenzujeme ho, koneckonců není vůbec jednoduché knížku tohoto typu recenzovat, almanach ze všeho nejvíce připomíná soubor textů, které na výzvu či na pokyn pedagoga sepisují studenti tvůrčího psaní: jednou mají něco napsat o kočkách, tak všichni píší o kočkách, příště budou muset psát o chlupatých knedlících, tak dojde na knedlíky. Pedagog pak práce vyhodnotí, rozebere přednosti a nedostatky, studenti se snad z rozboru poučí. To v tomto případě nehrozí: žádnou kritickou reflexí Kočkování neprojde. Pravděpodobně sice vyjde mimořádně pochvalná recenze v Plzeňském deníku, leč na jeho stránkách se jen chválí a chválí vše, takže o reflexi opravdu nepůjde. Jinak ovšem – kdo by o tom psal? Leda snad o tom, kolik peněz se na tento „počin“ rozmarně vymrhalo. Leč co v SZS činí, to činí. Přesto rceme: Míra zbytečnosti této knížky je nadměrná.

Paradoxně může v almanachu nejvíce zaujmout vyznavačská momentka Marka Velebného, která se skoro vůbec netýká „kočkování“ a do almanachu tudíž jako by nepatřila – a dále okolnost, že v textu Iva Fencla se o jeho literární femme fatale jménem Jorika mluví až čtyři řádky před koncem povídky. Ergo žádné kočkování jorikování. Nejslabší jsou v almanachu básnické výtvory a Alena Vávrová by se nemohla divit, kdyby ji někdo po přečtení jejích veršů v Kočkování vyzval, aby medle vrátila Cenu Bohumila Polana (půlku, jasně, tu půlčičku). Básnit na tematickou objednávku je vskutku ošemetné. Až se bude básnit o chlupatých knedlících, to si nenechme ujít! Ten, kdo má nějaké redakční zkušenosti nebo dokonce čte knihy, musí žasnout, proč v SZS v Plzni neumějí správně napsat ani obsah. Neumějí, holt neumějí, pravda, žádný učený z nebe nespadl, je tu ale rada po ruce: Když to neumíte, stačí se podívat do nějaké knížky, jak se to má dělat. Však také Kočkování neprošlo řádnou redakcí, nýbrž pouze „redakční úpravou“. Dokonce i diletantské chyby ve jménech byly pak ponechány. Neupravené.

Dále: v zápisu ze schůze SZS (v němž nejsou pouze plzeňští autoři) stálo černé na bílém, že v almanachu bude 29 příspěvků z pera sedmnácti autorů. Nyní na zadním přebalu vydané knihy čteme – pro změnu bílé na černém – že „Kočkování tvoří tři desítky povídek, zamyšlení, vyprávění a básní“. Dobrá, dvacet devět se dá označit za „tři desítky“, nic proti tomu. Jenže pro ty, kdo měli na základní škole matematiku a naučili se počítat, vyvstává při čtení knihy nestravitelný až neuvěřitelný problém: v almanachu totiž nejsou tři desítky ani dvacet devět příspěvků, nýbrž – všehovšudy dvacet tři příspěvky. Na co se pak má čtenář tázat? Zdalipak redakční upravovatelka má vůbec šajn, co v publikaci je? Nebo zda záhadnou náhodou šestero příspěvků (určitě těch nejlepších) nespadlo pod stůl a doposud tam chuděrky leží?

Jenže o tom se nesmí mluvit. Je úplně jedno, že se v knize halabala tvrdí něco, co není pravda. Nebo že redakce této publikace nejspíše neumí počítat do třiadvaceti a ani se o to zřejmě nepokusila. Kdokoli přijde s takovou výhradou, není kamarád a nezdraví úslužně u vrbiček „SZS v Plzni“. Matematika má své zákony, leč i ty se dají snadno změnit: díky Kočkování docházíme k záslužnému poznání, že dvacet tři se rovná dvacet devět až třicet. A teď včil mudruj, čtenáři! V nejhorším si můžeš pomoci četbou střediskové poezie z almanachu. Třeba: „Záchod mi udržuj čistý / nedopusť, aby tam zůstalo / něco od minule“. Když jsem to předčítal našim kočkám, smíchy se málem umňoukaly.