opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-4
-9
hodiny
-1
-4
minuty
0
-6
sekundy
-5
-5

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Už nepište o Středisku západočeských spisovatelů, prosím! Vždyť oni dělají jen co umějí… Takové či takto nějak zformulované vánoční přání obdržel dr. No před pár dny. Jenomže ono to skoro nejde, zvláště když ono si to SZS pořád říká o to, aby se o něm psalo, dalo by se namítnout. Navíc: umí ono SZS něco z toho, co dělá? Beznadějně zhudlaří knížku, kterou vydá, krouží servilní tanečky kolem vůdců Obce spisovatelů, byť k tomu nemá žádný rozumný důvod, ale to opravdu umí, přichází o členy, jichž by si mělo po čertech vážit… A když o čertech, tak za čerta mnozí v SZS považují i pisatele těchto řádků, vědouce, že s čerty nejsou žádné žerty! Zrovna tuhle jeden velevážený (?) člen SZS a letitý porotců kmán vstoupil do veřejné místnosti, spatřil v ní však dr. No, v tu ránu se zbaběle otočil na obrtlíku a během vteřiny upaloval či po způsobu ulekaných zajíců pelášil honem pryč. Typický hrdina naší doby, dokonce hrdina až na půdu, ryzí čacký rek, nejenom hrdina, který o jednom výrazném básníkovi, autorovi řady knih veršů, závistivě a řevnivě v Plzni mluví jako o „zmetkovi“. Za umělcovými zády, pochopitelně jedině za jeho zády, jak také jinak, zato srdnatě a statečně. Asi jako o mnoha jiných za jejich zády.

kolar_sny Ale to nebylo nic o Středisku západočeských spisovatelů. Koho si tam na prsou hřejí, nechť si ho ohřívají a přihřívají, quod libet, a koho si tam hýčkají, nechť si ho uhýčkají. Případně rovnou uháčkují. Porozhlédněmež se raději po plzeňských literárních končinách, zda tam někde nevykukuje nějaký náramný vánoční dárek, anebo zda tam někdo nebo dokonce něco nemá kulaté narozeniny. Takové přiměřeně a uměřeně kulaté narozeniny. Tentokrát však nemáme na mysli ani na mušce žádného literáta ani nějakou knížku, nýbrž… nýbrž knižnici, přesněji řečeno edici, konkrétně řečeno Edici Ulita, kterou vydává už řadu let neziskové sdružení Pro libris. (Brzy, už po Novém roce, se bude muset všem podobným institucím říkat „spolek“, prozatím však ještě nejsme v blížícím se stadiu povinného spolkaření.) Právě edici nebo knižnici Ulitě tudíž hodláme věnovat následující řádky, a to ze dvou vskutku fundamentálních důvodů: jednak má zmíněná Ulita jubileum, k němuž se hned vrátíme – , jednak Ulita jako celek představuje dárek, nadvánoční či mimovánoční multiknižní dárek svého druhu, jakých není v Plzni mnoho, pokud vůbec nějaké jsou.

Takže k jubileu. Netřeba si stírat slzu z oka, leč skutečně již deset let uplynulo od pohnutého okamžiku, kdy v Plzni vyšel historicky první svazek této edice – a od té doby v ní vychází svazek za svazkem, jednou v častějších intervalech, podruhé v intervalech poněkud pomalejších, což je pochopitelně pokaždé dáno zejména momentálními finančními možnostmi. Kdyby byly příznivější, vyšlo by svazků Ulity o poznání víc, také by to však mohlo být horší, mnohem horší. Což už také několikrát nastalo. Nicméně, ačkoli se to zdá být k nevíře, od podzimu 2004 do podzimu letošního takto vyšlo v edici více než třicet svazků (!), dokonce již šestatřicet. Úvodní vlaštovkou se stala básnická sbírka Karly Erbové Dům plný dopisů, knížka epistolární poezie, zatímco tím nejnovějším přírůstkem do knižnice je výbor z aktuálních fejetonů výtvarníka a publicisty Stanislava Bukovského, vydaný (pod názvem O (ne)nápravě věcí veřejných u příležitosti autorových sedmdesátých narozenin. Knížka sice přišla na svět s půlročním zpožděním, leč to je pouze drobounká vada krásy. Třicet šest svazků za deset let: to je opravdu úctyhodné množství – byť je nutno si napořád připomínat, že by jich mohlo být víc. Leč tam, kde se mrhá stotisícovkami, přispět pár korunami na vydání svazků z Ulity – čili na živou literární kulturu – může někomu připadat jako smrtelný hřích.

Samozřejmě: není všechno zlato, co se třpytí. Pokud z literárního hlediska je v Ulitě pomyslná laťka nastavena dostatečně vysoko, z výtvarného hlediska byly začátky mírně řečeno nešťastné. některé obálky vypadaly tak příšerně, že mohly rovnou strašit v nějakém výtvarném zámku či domu hrůzy. Rovněž tam by asi před nimi jiné knížky utekly, někam se ukryly jaty zděšením. Jenže takhle to chodí i v lidových báchorkách: zpočátku byla Ulita všehovšudy ošklivé kačátko a autorův text se musel za obálku stydět, potom však jako kdyby se dostavil pohádkový princ, trhnul (znechuceně?) oponou a od té doby edice vypadá k světu. Konečně, chceme konstatovat s úlevou, naštěstí však ty ubohoučké a nenápadité, neuvěřitelně nenápadité výtvarné začátky netrvaly dlouho. Už tenkrát přitom v Ulitě vycházely velice pozoruhodné tituly: namátkou básnické sbírky Josefa Hrubého a předčasně zesnulého Luboše Vinše, jako jedinečný prozaický talent se v ní zaskvěl Vojtěch Němec svou prvotinou Mozkobouře. V Ulitě byly během desetiletí vydány texty autorů zkušených i začínajících, až bychom mohli dojít k závěru, že tato edice je i tribunou mladé západočeské literární generace sui generis, i když již někteří z debutantů Ulity již nepůsobí v tomto regionu. Aspoň několik jmen stojí za připomenutí, nejlépe v abecedním pořadí: David Brabec, Milada Písačková, Pavla Přesličková, Kateřina Sachrová…

fiser_dlane Nyní k tomu dárku. Třicet šest svazků edice Ulita, to je přece přímo úžasný knižní či publikační dárek či „prezent“ novodobému západočeskému a plzeňskému literárnímu dění. Dozajista nejsou všechny tituly edice na kvalitativně stejné úrovni, a i kdyby byly, každý čtenář má přece své gusto a někomu by se líbilo víc to a druhému zase ono. To je zcela přirozené. Jenomže, ruku na srdce, žádné jiné plzeňské knižní aktivity se s Ulitou nemohou rovnat: nepochybně v Plzni vyšly i jiné zajímavé tituly, některé alespoň bibliofilsky, leč takto koncepčně či systémově připravovanou edici (bez amatérských úletů) bychom v západočeské metropoli hledali marně – zvláště když musíme přihlížet též k velice skrovným finančním možnostem knižnice, které nezbývá než se spokojit toliko s „asketickým“ výtvarným doprovodem. Pořád však je daleko lepší mít v útlé knížce minimum ilustrací, zato kvalitních a adekvátních vůči zaměření daného titulu, než ji celou nestydatě přeplácat či zaplácat spoustou diletantských vyobrazení! Podobné pokušení naštěstí edici Ulita nehrozí: takto nehorázně rozfrcávat peníze si jednoduše nemůže dovolit. Také proto jednotlivé svazky představují cosi jako malé knižní artefakty. A jen tak mimochodem: v Ulitě publikují zasloužilí i noví členové Střediska západočeských spisovatelů, jakož i tvůrci stojící mimo veškerá literární seskupení. Stačí připomenout Jana Jelínka nebo Václava Touchu.

Třicet šest svazků edice Ulita, to by byl opravdu nádherný knižní prezent! Blíží se však Vánoce, a tak popřejme čtenářům Literárního Západu nejenom milé dary a ještě milejší dárky, ale ze všeho nejvíc pohodu v mysli a klid v duši. Zvláště těm, kdo by Ulitu ze všeho nejraději zlikvidovali. Proč? Protože nic nečtou. Přičemž svazky z Ulity si přečtení zaslouží. Pěkné svátky!


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
únor 2020
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
 
< Jan bře >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • Jan Sojka { Vladimíre, když už to řešíme takto, budiž tedy... Nevím, kde jsi přišel k tomu, že... } – 17. 12. 9:54
  • Vladimír Novotný { Milý H. Sojko, Ty ses ale rozpálil! Nejmenoval jsem, neboť problém je v obecné rovině,... } – 16. 12. 14:29
  • sojka jan { Vladimíre! Ty sice nejmenuješ, ale já tyhle hry na schovávanou absolutně neuznávám. Takže: ten "neumětel",... } – 09. 12. 18:42
  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody