literární západ

Vánoční svátky jsou už za námi, ergo během několika dnů či pár desítek hodin bude za námi i další ročník Literárního Západu, jakož i Zápisníku dr. No. Tudíž již dává o sobě dost nápadně vědět jak nový rok tohoto západočeského literárního severu, tak i další rok cyklu literární publicistiky uveřejňované v uvedené rubrice. Můžeme se na něj těšit: teď máme na mysli pochopitelně především Literární Západ. Ale třeba se někdo těší i na Zápisník… Svého času Literární Západ v Plzni příliš nebrali vážně, v současnosti ho sice pořád ještě někteří takřečení roduvěrní Plzeňáci (zvláště ti z Rokycan a podobně) neberou vážně, a proto ho (raději!) nečtou, ocitají se však již ve velké menšině. Navíc v nevědoucí menšině. Samozřejmě se i nadále vyskytují různé zakyslé hejkalky, které z dálky potěšeně či spíše potřeštěně blaženě „mávají“ na všechny ty, komu se v Zápisníku dr. No něco (právem i neprávem) nelíbí. Jen mávejte, poctivá mávátka si k tomu pořiďte!

Před Silvestrem není dozajista záhodno si příliš kazit náladu, nicméně jsou zvěsti kyselé a zvěsti řekněme sladkokyselé, příjemnější. Začněme tou příjemnou: slečna Jorika (ano, ta a žádná jiná) odeslala k očím dr. No esemeskové přání k Vánocům s tím, že to pochopitelně vyřizuje za věčně píšícího Iva Fencla. To jsou nám věci! Co kdyby to bylo obráceně a napsal Ivo Fencl s tím, že pouze zaskakuje za věčně píšící a v jeho knihách všudypřítomnou Joriku? Zdá se, že literární postavy ožívají a počínají si celkem vzato jako docela slušně vychované. Alespoň na rozdíl od všelijakých nevychovanců, co sice chtějí publikovat, to ano a to dokonce velmi, leč aby si osvojili pravidla slušného chování, to ani náhodou. Vy se koukejte chovat slušně, dávají ostentativně najevo, a zároveň nehnou ni brvou a i nadále se hodlají chovat jako burani (či buranky, lhostejno), neboť vrány k vránám sedají.

Leč slečně Jorice, západočeské literární personě sui generis, prostřednictvím Zápisníku dr. No děkujeme za vánoční přání. Horší je, že v předvečer svátečních dnů se z nějakých myšlenkových bažin pokaždé vynoří jeliman non plus ultra, který by rád pohodovou atmosféru zkalil svou hloupostí, anebo který se někým nechal úplně zmagořit. Namátkou: Našinec jedenáct let vydává „na koleně“ jediný plzeňský literární časopis, s nímž mu houževnatě pomáhá pouhá hrstka statečných a zmužilých, je to úmorná práce jak na nekonečné řadě kostelů, načež odněkud vystrčí kebuli zmíněný jeliman a mravokárně syčí, ničeho o západočeském literárním životě nevěda, ať už prý člověk nic na Literárním Západu nekritizuje a místo toho „nabídne služby, představy, ochotu a snahu“. Aniž by sám jen malininko hnul malíčkem, o palcích u nohou nemluvě. To jsou vykutálení dárečkové za falešné peníze!

Jiný vánoční „dáreček“ nyní dokázal v rámci svého utlachaného tlachání objevit, že dr. No spletl tvar přechodníku (však se o tom v komentářích k ZDN č. 47 napsalo dost), a hned byl na základě tohoto objevu štěstím bez sebe, tlachal o jalovém plácání, plácal o jalovém tlachání a především si mnul ruce, že vyšťoural drobnou chybičku asi jako kocourek myšku. Chybičku vyšťoural, kocourek má radost, myška nikoli, leč co z toho vyvozuje? Prý se mu nechce věřit, že dr. No má VŠ vzdělání a že se profesionálně živí českým jazykem. Co je to za závistivý blábol? Jestlipak takhle náš kocourek někdy srdnatě zatahal za šos nějakého plzeňského právníka? O úrovni vzdělání v žádném případě nerozhoduje bezchybnost v používání přechodníků (zmíněný tlachal si je ostatně plete ještě víc), nýbrž kupříkladu vědecko-výzkumná činnost – a „českým jazykem“ se dr. No rozhodně „profesionálně“ (ani „profesně“) neživí. I když jako garantu vysokoškolského oboru se mu čeština docela hodí! To moudro o profesionálním „živení“ musela pisateli nakukat bůhvíjaká slípka či bůhvíjaký slípek. (Ano, už to slyšíme: Slípky nekukají – leč jak která!) Naposledy byl dr. No zkoušen z jazyka českého v pradávném roce 1963, tudíž je div divoucí, že od té doby zhola všechno z mluvnice a vůbec z jazykovědy ani po třeskutých jedenapadesáti letech nezapomněl. Kupříkladu užívání aoristů se však pro jistotu vyhýbá.

Rok je však u konce, proto nad jelimany a tlachaly znechuceně mávněme rukou a pokusme se alespoň ve zkratce rekapitulovat, co se v západočeském literárním životě událo, co se odehrálo a co proběhlo. Literární Západ a literární měsíčník Plž přežily další rok, co lze chtít víc? Jejich autoři a příznivci by z toho měli mít nemalou radost. Vladimír Gardavský se po roce dočkal sborníku Svět podle Garda, vydaného k jeho životnímu jubileu. Středisko západočeských spisovatelů vyměnilo vedení, ani v tomto roce však nezačalo činorodě vydávat svůj literární časopis a místo toho se zaměřilo na knižní publikování členských almanachů, pohříchu pojednávajících o pejscích a kočičkách a v brzké budoucnosti o chlupatých knedlících. V nastávajícím rozčlenění českého spisovatelstva mezi členy Obce spisovatelů a členy Asociace spisovatelů (případně i jiná seskupení) se plzeňští autoři ze Střediska jednoznačně přidali na stranu Obce.

Inu, každý ze spisovatelů nechť si vybere svou vlastní cestu. Někteří západočeští literáti jistěže mohou zvolit dvojí (jako T. T. Kůs), ne-li dokonce čtvero členství v těchto organizacích. Jenomže v regionu působí též celá řada výrazných a významných solitérů, na vysoké úrovni spoluvytvářejících literární kulturu západních Čech, nikde však „neplatících příspěvky“: namátkou Ivo Hucl a Robert Janda, z mladších kupříkladu David Charvát a nedávno knižně debutující David Brabec. Posléze tu jsou ti, jejichž vazba k regionu je pouze relativní, nicméně pořád trvá a nelze tyto tvůrce povýšeně přehlížet: jako příklad ze starších uveďme Petra Kersche, z mladších již renomované autory jako Jakubu Katalpu a Vratislava Maňáka nebo méně známého Miroslava Sosoie. A samozřejmě též Milana Šedivého. Na někoho jsme určitě zapomněli, leč nikoli ve zlé víře.

A pak ještě připomeňme fakta přicházející z truchlivého, nesrovnatelně truchlivějšího soudku: v loňském roce zemřel Karel Trinkewitz, už předtím zemřel Luboš Vinš, nyní zemřel Vilém Stadtherr. Tři přesmutné umíráčky zazněly. Lidské životy jsou nenahraditelné a pro literární život v západních Čechách to jsou bohužel ztráty mnohonásobně nenahraditelné. Nechť je nebožtíkům země lehká a nebe též. Nezbývá než si přát, že některé texty z pozůstalosti těchto tří literátů bude možné publikovat: pravděpodobně alespoň časopisecky, poněvadž na případné knižní vydání jejich tvorby se budou těžko a nesnadno hledat finanční prostředky. Kdyby šlo o nějaké přihlouplé uliční taškařice, o nějaká kontejnerová strašidla, to by se penízky jen hrnuly!

Nezapomeňme však, že Vánoce jsou sice za námi, leč pořád je možno přispěchat s knižním darem. Máme na mysli pochopitelně novinky, a proto by neměly milovníkům literatury ujít především znamenité „opilecké“ Povídky o lovcích a venuších plzeňského pedagoga a dramatika na otcovské dovolené Jana Sojky. Máme za to, že lepší čili kvalitnější kniha z pera západočeského autora letos nevyšla (zábavně hrůzostrašné horory Milana Čechury Malý nepřítel jsou loňského data), prozaik nicméně Cenu Bohumila Polana v žádném případě nedostane: autor ji totiž už kdysi obdržel, takže má až do konce 21. století utrum. Ovšem jeho povídky, to je opravdu ideální dárek do nového roku. A v něm po Novém roce zase na shledanou.