literární západ

Novoroční řádky by vždy rády byly pokud možno veselé, rozhodně by neměly vyznívat truchlivě a smutně, jenomže co počít, když osud je osud a lidský osud je lidský osud? Kulturní a literární Plzeň přišla koncem roku o pozoruhodnou postavu, jejíž „pozoruhodnost“ byla pohříchu nepřímo úměrná nepatrnému uznání či aspoň povědomí, z něhož a z níž by se nebožtík mohl těšit. V prosinci zemřel ve věku pouhých osmačtyřiceti let Vilém Stadtherr, rodák ze Stodu, plzeňský učitel hudby a také literát – znal ho však někdo v Plzni? S výjimkou jeho nejbližšího okolí? Snad přetrvají a nebudou smeteny z mysli alespoň některé vzpomínky na tuto zajímavou personu západočeské kultury, snad se aspoň zčásti zachovala Stadtherrova pozůstalost: míníme tím samozřejmě literární pozůstalost. Po člověku, který dlouhá léta s gustem, byť v daném případě pouze příležitostně „hřešil“ perem, nakonec opravdu zůstane pouze to, co za života stačil uveřejnit, publikovat, zkrátka a dobře to, s čím předstoupil před veřejnost. Zde pochopitelně: před kulturní a literární veřejnost.

Vilém Stadtherr byl ten, komu se říkává literární solitér nebo i outsider, což u něho neznamenalo nic dekvalifikujícího a mohlo to nadmíru výstižně označovat nebo charakterizovat veškerou jeho tvůrčí i životní filosofii: totiž odhodlání i rozhodnutí stát mimo, být opodál, lze-li, právě tak vůle nevstupovat do žádných administrativních seskupení nebo uměleckých úvazků, ani do Střediska západočeských spisovatelů, ani jinam. Výjimkou potvrzující toto solitérské a outsiderské pravidlo budiž skutečnost, že v posledních letech autor několikrát publikoval své texty v Plzeňském literárním životě a před několika roky za ně dokonce obdržel Cenu Plže. Sluší se podotknout, že při vší tvůrčí skromnosti měl z tohoto uznání velikou radost, možná také proto však ze svých životních postojů (být mimo, stát opodál, zůstat svůj…) ani poté neuhnul ni o píď.

Ano, prozaik a hudebník jako Stadtherr byl klasickým příkladem soudobého nonkonformního tvůrce a nikoli náhodou rovněž jeho texty se čtou jako patřičně a náležitě nonkonformní. Zároveň je ovšem záhodno konstatovat, že tento autor neměl žádný velký důvod hrnout se do literárního světa už z té jediné příčiny, že v něm ve své prapodstatě již byl či v něm zakotvil, případně zakořenil, a to celým svým zaměřením a směřováním. Pochopitelně i díky své tvorbě, byť ta úhrnem představuje všehovšudy dva nevelké knižní sešitky vydané nejspíše vlastním nákladem. Nicméně: kdo některou z nich má k dispozici, může se právem honosit tím, že mu neunikla vskutku unikátní knížka, případně že mu dokonce neunikly obě umělcovy unikátní knížky.

Nahlédněme například do jeho druhé a poslední knížky Divný Hanburg (kéž by z jeho pozůstalostních textů vyšla alespoň ještě jedna!), do knížky, která byla vydána vyšla před dlouhými dvanácti (přesněji řečeno již před třinácti) lety, neboli v roce 2002: jsou to záznamy, zápisky, momentky, především však svérázné a svébytné útržky reality, samozřejmě pokaždé reality zvláštní, navíc pisatelovým pohledem ozvláštněné. Jsou to fragmenty, které na jedné straně představovaly jakousi dřeň přítomného světa a na straně druhé jako by existovaly toliko ve spisovatelově invenci, obzvláště v jeho bystré a dychtivé pozorovatelské invenci. Snad by si tato knížka (stejně jako Stadtherrova prvotina s bizarním názvem Čekání na dopis od mrtvého koně, vydaná v roce 1996, v době, kdy bylo jejímu autorovi teprve třicet let) zasloužila reedici, dokonce možná i společné nové vydání obou literátových prozaických titulů.

Nezastírejme si ale, že z finančního hlediska by taková knižní reedice přišla na pouhý zlomek, arci na pouhý zlomeček částky, která se v Plzni nedávno prostoduše promrhala kupříkladu kvůli tolik zbytečným a bohudíky záhy zapomenutým někdejším kontejnerovým dětinskostem! Namoutě, na rozličné taškařice se sypou žoky peněz, na autentickou literární kulturu pochopitelně či bohužel nikoli: svět blaženě hloupne a kulturně mrtví. Snad se podobných neštěstí západočeská metropole v budoucnosti vystříhá, lze se však obávat, že nikoli a že to bude ještě horší. Jinými slovy na vydání Stadtherra dojde opravdu jen stěží, leda že by se toho ujali kulturní lidé, opravdoví milovníci kultury včetně kultury literární, čili nikoli paní a páni z ouřadu.

Ano, Stadtherr, nedostudovavší konzervatorista, bral tzv. tvůrčí rozum v osmdesátých letech a v souladu s tehdejší kulturněopoziční atmosférou inklinoval nikoli snad k undergroundové, leč k výrazně nonkonformní slovesné výpovědi. Zatvrzele odmítal veškeré literátské konvence, byl na štíru s kdekterou vypravěčskou rutinou, jíž se vyhýbal jako čert kříži. Dalo by se z toho usuzovat, že by autor tohoto ražení a ladění zřejmě snadno nalezl společnou řeč s třetí vlnou našeho literárního undergroundu (případně s jejími souběžci či souputníky, možná i s dalšími podobně orientovanými literáty), rozhodně však chtěl být jako tvůrce především jiný a svůj. To určitě byl, leč jak byl jiný a jak svůj? Některé jeho prozaické miniatury mohou při čtení připomínat kupříkladu expresivní výtvarné výjevy Bohdana Kopeckého, natolik se zdají být syrové a zároveň až pozoruhodným, neobvyklým způsobem subtilní.

Také autorovy záznamy – podobně jako hmatatelné vize malířovy – působí na příjemce (zde samozřejmě: na čtenáře) málem jako „živé“ kusy masa citlivě a někdy až brutálně vyrvané z těla světa vezdejšího, jiné zase jako by reflektovaly rozmanité, někdy rozmarné a rozverné, častěji však absurdní, povýtce spíše deprimující skotačinky životní. Nikdy se však čtenáři nepodbízejí, nic takového by Stadtherr nepustil z ruky, nenajdeme tu – na rozdíl od mnoha jiných „zavedených“ plzeňských či západočeských literátů – žádné laciné vypravěčské postupy, málo nápaditě odkoukané z průměrných televizních seriálů, není tu prostor ani příležitost pro konvenční čtivo nebo pro plytkosti magazínového ražení. Stačí se začíst do jeho textů a záhy se přesvědčíme, že autor jako Stadtherr byl a je opravdu jiný a opravdu svůj.

Krátký však byl jeho svět. Leč o to víc si přejme, aby se nad autorovým literárním odkazem beznadějně a nadobro neuzavřela hladina zapomnění. Neboli liknavosti, nezájmu, čtenářské apatie, čili toho nejjednoduššího a nejnekulturnějšího, co může nastat. Nekamenujme proto nikdy bohorovným mlčením své „proroky“. Ani v pokorném souznění s literaturou žijícího a víceméně v ústraní tvořícího raziče nekonvenčních literárních cest a cestiček, prozaika Viléma Stadtherra.