literární západ

DISCLAIMER: Tento článek nevyjadřuje názory redakce. My bychom byli naopak rádi, kdyby se oba pánové přestali pošťuchovat a uzavřeli dohodu o neútočení. Aby se kdokoli z redakce mohl ukázat ve Veleslavínce beze strachu, že bude defenestrován.

Pokud se někdo z věrných a sympatizujících čtenářů Zápisníku dr. No domnívá, že pisatele „baví“ se opět, byť nyní již ze značného časového odstupu, vracet k neblaze proslulé „kauze Málková“, šeredně se mýlí: nebaví ho to ani trochu. Co se stalo, stalo se, odestát se to nedá, kéž by to bylo alespoň menší poučení pro příští časy: vždyť ta kauza vrhla a vrhá tuze nelichotivé světlo i na všechny další laureáty Ceny Bohumila Polana, vyštvala z řad Střediska západočeských spisovatelů minimálně jednu výraznou básnickou osobnost atp. – prostě blamáž jaksepatří. Však si o tom s posměchem cvrlikali i vrabci cvrlikající daleko od čtyř plzeňských řek. Připomeňme, že jde o kauzu z roku 2012, již lze pojmenovat jako „skandální udělení Ceny Bohumila Polana básnířce Jaroslavě Málkové, předsedkyni Střediska Západočeských spisovatelů, naprosto nekompetentní porotou, sestavenou s plným vědomím předsedkyně SZS“ – přičemž v Zápisníku dr. No jsme s velkým předstihem a s ještě větším úlekem tenkrát konstatovali, že takto spíchnutá porota určitě Cenu přiklepne Málkové. Přáli jsme si mýlit se, nemýlili jsme se. Přiklepla – a z ostudy byl nejenom celoplzeňský kabát.

Nevracíme se k tomu a vracet nehodláme, vracejí se však jiní – a podobné poťouchlé insinuace dozajista nelze ponechat bez odpovědi. Nuže, plzeňský vysokoškolský pedagog Viktor Viktora, člen zmíněné tragické poroty (Málková tvrdí, že to on ji sestavoval, byť jí nakonec nepředsedal), sepsal dovětek ke knize čtyř básnířek, kromě Karly Erbové bývalých členek výboru Střediska západočeských spisovatelů, a v něm… Ne, nejprve ještě poznámku: vydání knihy finančně podpořil Magistrát města Plzně, o redakci publikace si můžeme nechat jen zdát (aspoň v tiráži o ní není ani zmínka). Nuže, vydání knihy s názvem Variace pro čtyři hlasy připomenutým dovětkem opatřil Viktor Viktora a tento dovětek pojmenoval neuvěřitelně vynalézavě, totiž: Variace pro čtyři hlasy. Nu, není nad původnost. Došel tu k omračujícímu závěru, že „hlas plzeňského ženského básnického kvarteta“ (v Plzni žijí jen dvě, to ale vezmi nešť), namoutě, „vyšlapává svou stezku širší než pěšina“. Že by v bagančatech? Ne, omyl, ony to chuděrky básnířky „vyšlapávají hlasem“ – což bychom opravdu rádi viděli i slyšeli. A proč to dělají? Zdalipak autorovi této nehorázné sentence není líto pěšiny? Hlasem vydupávané?

Co však s tím? Každý píše, jak umí. Nebo jak neumí. Copak asi v české poezii vyšlapal hlasem třeba Ivan Wernisch? Nebo Josef Hrubý v Plzni? Nemuseli řvát jak tur? Když Viktora soudí, že tyto „dámy české poezie“ (k nimž ale počítá pouze Karlu Erbovou) hlasem šlapou a hlasem vyšlapávají, asi ví, co říká a proč to říká. Zrovna v případě Karly Erbové si kradmo zkusme představit, jak ctihodná básnířka kráčí po pěšině nejlépe lesní a přitom svým hlasem vyšlapává stezku (!) – to je tedy výklad více než „povolaný“. Darmo mluvit. Nicméně zpět k uvedené kauze! Aby Viktora dodal svým tirádám smysl (například: „jmenné druhy si většinou ponechávají svůj původní smysl“), cituje v souvislosti s verši Málkové (jako „povolaný hlas“ – všude slyší samé hlasy…) výrok Vladimíra Novotného z roku 2004 (!), který tehdy napsal o autorčiných Dluhopisech, že by si „zasloužily Cenu Bohumila Polana“.

Co je zvláštního na těchto slovech daného „literárního kritika a publicisty“ (ten vydal mnohem víc odborných knih než autor dovětku, jenž má ke kritice daleko na sto honů)? Dohromady nic. A přece: má se tím říci, že onen Novotný, který jednoznačně přitakal názorům, že Málková rozhodně neměla v roce 2012 Cenu Bohumila Polana obdržet, by jí sám Cenu přál, ba on sám by ji na Cenu doporučil atakdál. Ergo Novotný neví, co povídá, co si myslí, nemá zdání, zda káže vodu, nebo víno – zřejmě na rozdíl od váženého pedagoga –, že je to taková korouhvička a kdoví co ještě. Viktor Viktora by jistě věděl nebo aspoň zvěděl, co ještě, leč škoda, že on zase netuší zhola nic o vývoji literární kultury, o novodobé literární historii, o proměnlivých peripetiích hodnocení literárního textu….

Přitom v kritikově konstatování není žádný elementární protimluv! Ano, v roce 2004 by si Jaroslava Málková onen vavřín možná „zasloužila“ nebo si ho také zasloužila nebo si ho snad zasloužila. Vrátíme-li se k západočeské literární produkci z roku 2003, je zjevné, že Dluhopisy jsou zajímavá sbírka. Ale: s kým tehdy soupeřila? Kdo byl tenkrát v porotě? Jak dopadlo hlasování? Kdo tehdy dostal čestné uznání? Kdo tuto cenu v roce 2004 dostal – a nepochybně právem? O tom všem Viktora mlčí jak studnice opatrnická. No vida, leč co osm let nato? Že by vše zůstalo při starém, že by se pranic nezměnilo? Houbeles. V roce 2012 si Málková „Polanovku“ (pochopitelně za naprosto jinou sbírku) nezasloužila, což je nad slunce jasnější, a přisoudit ji v tehdejším soutěžním období jmenované básnířce a předsedkyni v jedné osobě mohla jedině nekompetentní nebo – řekněme – „úslužná“ porota. Jeden z tehdejších nekompetentních porotců je do té míry neznámý a tak dalece vzdálen přemejšlování o literatuře, až jeho jméno do širšího povědomí dosud neproniklo. Zlí jazykové tvrdí, že to byl nějaký „kámoš“ z jeslí či mateřinky. Zato ti další čtyři… Ba, spolu s tím pátým věru trestuhodně nekompetentní porota. Tak jest.

Abychom nezapomněli: náš žalobníček Viktora perfidně citoval z interního materiálu, určeného vysloveně pro domo sua – navíc sepsaného ve značně specifickém kontextu. Novotný jistěže psal o Málkové i předtím, což je možno stejně jako netřeba snadno vyhledat. Kdyby si však Viktor Viktora místo nimrání v starých písemnostech připustil, komu všemu „jeho“ porota roku 2012 Cenu Bohumila Polana nepřiznala, hanba by ho pak ve dne v noci obcházela. Ba, přímo štoudev hanby by měla každé ráno zmáčet jeho ctihodnou hlavu v neodmyslitelném kloboučku. Škoda však štoudví, nekompetentní porotci to ani zpětně posoudit nedovedou, to je nad jejich schopnosti. Nebo tím snad chtěl Viktora naznačit, že „jeho“ porota přihrála Jaroslavě Málkové cenu za osm let starou sbírku Dluhopisy, když ji pochválil i Novotný? To by sice bylo proti regulím soutěže, ovšem co lze čekat od nekompetentních porotců? Kteří si posléze vůbec nedokázali vzpomenout, které tituly hodnotili? Nejspíše je ani nehodnotili. Nejspíše svými hlasy „vyšlapávali stezky širší než pěšina“.

Z toho, co Viktora Viktora vyšťoural a vítězoslavně odcitoval – pravděpodobně coby quod erat demonstrandum – v uvedeném knižním dovětku, nevyplývá vůbec nic závažného. Leda varianta, že Málková v roce 2004 ocenění získat mohla, ano, zatímco v roce 2012 jednoznačně neměla. Tímto konstatováním není básnířka nikterak vyvrhována z české poezie, v ní je přítomna i nadále: v knize Variace pro čtyři hlasy je zastoupena největším počtem básní a Viktora o ní píše, že se „z ciziny vrací do rodného města a je si tu jista svým zakotvením. To vše jí však klade další otázky hledající smysl, nenalézající odpověď na závažná proč, a tak je autorka znepokojená, téměř nešťastná kategorickým a nezdůvodňovaným proto.“ Prý to pokračuje i v básních zařazených „mezi stránky Variací“. To vskutku stěží: marně jsme knihou třepali. Básně jsou na stránkách Variací pro čtyři hlasy, nikoli mezi nimi.

Kdyby byl dr. No podstatně starší, udělil by Viktoru Viktorovi tuze dobře míněnou otcovskou radu: místo aby divě šmátral ve starých papírech a pokoušel se mocí mermo pranýřovat nějakého „literárního kritika a publicistu“, který mu nepochybně nesahá ni po plzeňské podešve, měl by se o poznání víc věnovat odborné práci. Ostatně: ani Viktora nebyl rád, kdyby se začalo vytahovat na světlo boží, co porůznu sesmolil před lety a co on sám dnes chvatně škrtá. Pedagog se sice nechává v Plzni málem svatořečit coby „významný bohemista“, leč to platí leda do Ejpovic. Vždyť celých deset let nevydal jednu jedinou knihu! Na rozdíl od významných bohemistů. Co ale chtít od člověka, který poezii připodobňuje k hlasitému vyšlapávání stezek širších než pěšina?