literární západ

Tak do čeho se pustíme tentokrát? Inu, dohromady do ničeho. Říkáme si totiž se smíšenými pocity, zda není na místě jedno dosti ošemetné vysvětlení situace či stavu mysli, proč se někteří mluvčí plzeňské kulturní veřejnosti přiklánějí k hypotetickému, povýtce občasnému vydávání nějaké prozatím neexistující umělecké nebo literární ročenky, případně sborníku či almanachu: většině z nich se totiž příliš nechce číst. Opravdu je daleko jednodušší vzít jednou za pár měsíců do ruky kupříkladu severočeskou Pandoru (která už přestala vycházet) nebo jihomoravský Weles (který už přestává vycházet), než pravidelně sledovat jedno měsíční nebo i týdenní periodikum. Přestože vychází v regionu a mělo by být už jen z tohoto důvodu pro Plzeňany o celou koňskou nebo poplzeňsku o celou velbloudí délku zajímavější než zmíněná Pandora a uvedený Weles. Rovněž je možno nostalgicky listovat v dávno zaniklých Pěších zónách (a neptat se, proč vlastně, z jaképak příčiny Pěší zóna před lety zanikla?) a domnívat se, že to je nedostižný ideál pro plzeňskou kulturu. Proč ale nedostižný? To je v Plzni takový kumšt ji začít vydávat znovu? Nebo si v ní více než deset let něco nalhávají do kapsy? Raději pootočme list.

V této souvislosti můžeme podotknout, že tváří v tvář zahájení roku EHMK čili Ehm Ká pořád mluvíme o kultuře jako o literární kultuře nebo o skutečné živé kultuře, nikoli o všelijakých provazochodeckých kejklích, kteréžto za výsostnou kultůůůru hodnou toho jména i všech těch ůůů považují leda rozliční ouředníčkové, byť se namyšleně mezi sebou i na vizitkách nazývají vedoucí manažeři koordinace manažerismu koordinování nebo ještě hůř. Pohlédneme-li pro letmé či nahodilé srovnání ze Západu na Východ, ovšemže na Východ za starých časů, takový car Nikolaj nechával při oslavách panovnické dynastie zdarma rozlévat vodku a spokojenost byla náramná, přinejmenším mnohem náramnější než u těch, co si v současnosti plzeňskou kulturu ztotožňují s opulentními recepcemi. Na Rusi vodka, v Plzni snad jiný mok, není-liž pravda? Přejícně však panstvu a damstvu nebo genderově korektněji damstvu a panstvu na recepcích dodatečně popřejme dobrou chuť! A jednoho chronického nečtenáře Literárního Západu, kterého vyvádí z míry sebemenší zmínka o okoralých chlebíčkách, pospěšme uchlácholit tvrzením, že v daném případě možná nebyly tolik okoralé, jak je v kraji zvykem, nýbrž, což není vyloučeno a což chápejme jako veskrze pozitivní a především inspirativní vizi, byly na první pohled i na první okus mnohem okoralejší.

Takže ještě jednou k připomenutému plzeňskému provazochodectví. Vše, co o tom víme, je nám známo pouze z referencí těch druhých, z toho, co se prozatím o celé věci napsalo – a medituje o věci s vědomím, že ti, kdo tato kritická slova (stejně jako kterákoli jiná kritická slova) paušálně odmítají a považují je za škarohlídská, sami nemají jediný argument, nechápeme-li jako „argument“ výroky typu „nám se to s babičkou líbilo“. Proč ne? Líbí, nelíbí a obráceně. Nelíbí líbí. Nuže, komu by ona klíčová scéna započetí roku Ehm Ká v Plzni (podle starobylého čínského kalendáře do nového kalendářního roku teprve vstoupíme a EHMK bude tudíž v Plzni od počátku do konce “rokem dřevěné kozy“) nakonec z mnoha dobrých i nedobrých důvodů nepřipomněla známé dějové výstupy z Vančurova a Menzelova Rozmarného léta?

Foto: Martin PecuchCož i tam odkudsi přivandrovavší kouzelník Arnoštek nehopsal po provaze a na provaze tak dlouho, až se u Vančury (naštěstí nikoli na náměstí Republiky) příslovečné ucho utrhlo – nikoli náhodou nemálo zlolajným přičiněním místních měštěnínů? Skoro bychom mohli hádat, kdo čili kdopak v současné a soudobé Plzni může reprezentovat nebo zastupovat autorský part mistra Důry Antonína, komu by nadevše slušela úloha majorova – a kdo by naopak v západočeské metropoli s povděkem přijal mravokárnou roli kanovníkovu? Možná by to mohl být Abbé, nepochybně onen Abbé, jenž ostatně tu a tam píše i na Literární Západ. Není to však pouze bezva finta? Co když inkriminovaný Abbé nemá se skutečným abbé nic společného? Kdo ví, i to se může stát a dokonce přihodit. Leč na druhé straně, cožpak má cirkusové provazochodectví něco společného s novodobou evropskou kulturou? A pokud přesto má, potom jenom a pouze či toliko s tou takřečenou masovou, pomíjivou, zkrátka a dobře takovou kontejnerovou. Nemluvě o tom, že EHMK žádnou sličnou provazochodkyni na rozdíl od Vladislava Vančury v Rozmarném létě v záloze pohříchu nemělo, takže by se nebohé plzeňské obdoby Antonína, majora nebo kanovníka vpravdě neměly na co těšit.

Znovu čteme nejrůznější ohlasy na zahájení roku EHMK čili Ehm Ká (když z nich citujeme, jsme někdy vystavováni i hysterickým reakcím) a máme pocit, že snad jediný Jiří Peňás se ve větší míře rozepsal o jednom důležitém momentu celého zahájení: totiž o tom, že v Plzni zazněly a od slavnostního dne i nadále zní nové zvony, přičemž redaktor Lidových novin si sype kajícně popel na pleš, že o tom neměl tušení. Přiznání je polehčující okolnost, zrovna v Plzni se obvykle nikdo nepřizná k ničemu, tudíž Peňásovi nic nemějme za zlé, byť jako kulturní novinář by mohl mít v patrnosti (koneckonců pochází ze Sokolova), že květinami ozdobené zvony byly na sv. Bartoloměje vyzdviženy již v půli loňského listopadu, a to za dosti deštivého dne. Ze zmíněných referencí však vyplývá, že za zvonění nových zvonů v  Plzni zřejmě vděčíme v prvé řadě sbírkám občanů. Jako kdysi platilo Národ sobě v případě Národního divadle, tak nyní platí Plzeň sobě v případě zvonů svatobartolomějských.

Přesto se tážeme, neboť to opravdu nevíme, přičemž nejsme sami, kdo to neví, a proto přicházíme s nezbytnou otázkou: Přispělo na nové zvony město Plzeň, honosící se názvem Město kultury? Tedy – přispělo tzv. zásadním způsobem? Ze zjevně rozhazovačného rozpočtu EHMK? O tom se nešlo běžně dočíst, možná nám však něco důležitého uniklo. V souvislosti s touto záležitostí se právě tak můžeme tázat, zda se na této povznášející, významné kulturně duchovní akci nějak výrazněji podílely církevní instituce? Ano, či ne? Možná ano, možná ne. Nevíme. Pokud však nikoli, anebo jen nedostatečně, kam mizí miliardy z církevních restitucí? Ano, nepochybně i na výrobu předrahých ornátů v Římě, tudíž mějme arcikřesťanské pochopení pro arcizbožnou ješitnost a ještě arcizbožnější marnivost vysokého kléru, zdá se však, že o zvony v Plzni se zasloužili především lidé věřící a lidé kulturní, nikoli duchovenstvo. Též nikoli úředníci EHMK ze svých hříšně vyšponovaných platů a odměn.

Jinými slovy nebýt jich, totiž těchto obyčejných lidí, nejspíše by zvonům v západočeské metropoli obrazně řečeno „odzvonilo“. Nebo neodzvonilo? Jak je to doopravdy? Není to nakonec ještě horší? Prozatím se raději spokojme tím, co je možné se dočíst v tisku. A v něm stojí psáno, že ve zvonici sv. Bartoloměje v Plzni se poprvé po více než sedmdesáti letech rozezněla pětice zvonů a že to je zásluha „Plzeňanů a sponzorů“, kteří nastřádali na jejich odlití bezmála deset milionů korun ve sbírce iniciované z podnětu plzeňského majitele sítě kaváren. Čili nikoli úředníci EHMK, nikoli Město Plzeň, nikoli plzeňská diecéze. Jestlipak teď kardinálu Dukovi nezvoní nějak nepěkně v uších? Primátorstvu stěží, ono neráčilo přijít, možná ani netuší, že se tuhle v Plzni něco dělo.

Takže kulturní bonbónek za závěr. Plzeň, město kultury, oznamuje, že nizozemský sponzor dodal na sobotní slávu, čtěme, 140 mobilních záchodů, kilometry oplocení a mobilních zábran, 19 elektrocentrál, půldruha kilometru kabelů, vysokozdvižné plošiny i výkonná topidla. To je ta evropská kultura v Plzni! V městě oslavujícím kulturu akcí masové kultůůůry se 140 záchody v pohotovosti.

Redakce LZ dodává, že seznam významných sponzorů nových zvonů je ZDE.