literární západ

Tyto texty jsou už několik let psány ve znamení loga: Plzni a o Plzni. Někdy se týkají Plzně skoro až příliš a trefují se setsakra do černého, přičemž skutečnost bývá zpravidla ještě horší, než si pohříchu dokážeme představit. V současnosti se veřejnost může seznámit kupříkladu s videozáznamem projednávání rozpočtu nedávného zahájení EhmKá a měla by ho sledovat s mokrým hadrem na hlavě: to se zvesela „kulturně“ rozfrcávají milionky a za služby se účtují ceny, jako kdyby u příležitosti EhmKá po vás za jeden starý rohlík najednou chtěli stovku nebo i dvě či tři, prozatím ještě v korunách. V případě tohoto Zápisníku dr. No můžeme učinit jednu z výjimek a nebudeme psát o Plzni a plzeňské literární kultuře skoro ani v nejmenším, téma, jímž se ale máme v úmyslu zabývat, nechť je kulturním Plzeňanům i zdrojem určitého poučení. Lze o tom číst též plzeňskému chmelu se zároveň, byť jen mírnými, třebas i rozkošnickými doušky věnujíce.

Před několika dny totiž oslavil životní jubileum jeden ze spisovatelů, o nichž se málo ví. V Plzni ho nejspíše nezná vůbec nikdo nebo skoro nikdo, a právě proto jeho narozeniny s uznáním a úctou alespoň těmito řádky připomínáme a oslavně formulujeme, nepochybně i s nezbytnou, byť spíše pomyslnou trochou zmíněného pivního chmele: Třetího března oslavil své sedmdesátiny dr. Ivo Chmelař, právník litoměřický, znalec nauk tajných i netajných, muž zcestovalý nejenom Evropou, kterážto má nyní několikero čili dvě hlavní města své kultury: Mons a Plzeň. Ach, ani v jihobelgickém Monsu ničeho ba pranic nevědí o literární tvorbě Chmelařově, v tomto směru jsou tudíž se západočeskou  Plzni v jedné rovině či spíše v jedné kulturní nížině. Co počít, ani Mons není dokonalý.

Ani my, čtenáři čeští, dokonalí nejsme, poněvadž kdo z nás má načteny Chmelařovy knihy, ač by dozajista měl? Spisovatel jich prozatím (nemýlíme-li se!) vydal všehovšudy tři, snad zanedlouho nebo i za dlouho přijdou na svět i další, možná již napsané, možná ještě nenapsané, možná však již vymyšlené do sebemenších podrobností. Navíc ty tři knížky vyšly krátce po sobě, v rozpětí pouhého tříletí: v letech 2006 až 2008. Nejprve byla vydána prozaická knížka nazvaná Světla na vodách (2006), kniha povídek, která se měla – vydaná v nakladatelství Balt-East – stát „zveřejněním první části autorova celoživotního díla“ a dozajista se jím i stala. Přitom šlo pouze o autorský výbor z více než třicetiletého údobí, výbor z velkého množství dalších Chmelařových povídkových příběhů, neboli pouze o jakousi úvodní, jistěže předběžnou „životní a tvůrčí rekapitulaci“.

Poměrně výstižně se v anotaci dané publikace praví, že v těchto kratších prózách nalézáme v prvé řadě obrazy nálad a dochází v nich i na podobenství, že jsme v nich přítomni „zaťukání na dosud skrytá tajemství a pravdy“, posléze že v nich býváme svědky, dodejme, že vědoucími i vidoucími, „odkrývání cest a snů paprskem světla, magie, hudby“. Ivo Chmelař je dokonce přirovnáván k Franzi Kafkovi, ovšem je charakterizován jako „Franz Kafka 20. století“. To však jsou poněkud nabubřelá slova kratičké nakladatelské anotace: mezi Chmelařovým tíhnutím k svébytnému magickému realismu a expresionismem Kafkovým je očevidný rozdíl, navíc bylo v roce 2006 za okny zjevně jiné, dokonce již jedenadvacáté století. Nezapomínejme, že dnešní Kafkové píší úplně jinak a jmenují se pochopitelně také jinak.

V doslovu ke knize Světla na vodách (z pera Heinricha Hochwalda), v doslovu bohužel neuvedeném v tiráži publikace, se mnohem výstižněji upozorňuje na spřízněnost Chmelařova psaní s tvůrci jako Zeyer nebo Rilke, v jejichž stopách rovněž náš litoměřický současník až posedle směřuje ve svých příbězích i v bytostné imaginaci „k jasným, zářícím středomořským městům a krajinám“ a se stejnou tvůrčí intenzitou vzhlíží rovněž k „mystickému Východu“ – neboli k velikému světu, který prý spisovateli vskutku jako jediný „činil úkorný až k nesnesitelnosti malý, úzký a profesionálně omezený svět ´sítí´, do nichž se zaplétal v každodenním životě“. Tak jak se nepochybně zaplétá každý z nás nebo kdokoli z nás a přeje si přitom kolikrát víc zvědět o „nauce otevřených dveří“. Což je ovšem jen první krůček do vesmíru fantazie, do věčného putování (i k sobě samému).

Stojí za zmínku, že Hochwald (arciže se záměrnou nadsázkou) označuje Iva Chmelaře taktéž za „posledního, opožděného souputníka pražské německé literatury“, třebaže tento literát píše téměř výlučně česky – a ve výjimečných případech rovněž italsky. Ano: nikoli Kafka, nýbrž hypnotický svět literární secese a literární dekadence (včetně Buninova nadčasového novoromantismu, včetně kdysi tak rozšířeného ztotožňování vypravěče se starými kulturami), ten nejvíce poznamenává Chmelařovo fantaskní a zároveň „optimisticko-tragické“ vidění kulturních dějin v nás a nás v kulturních dějinách. Možná jeho veškeré psaní představuje nekonečnou pouť starou Evropou a zejména hledání jejích duchovních kontaktů s východními končinami. Pouť, na níž v autorově podání platí, že „naše cesty jsou plné nenápadných setkání, nenadálých jiskření, světelných sítí kamenů, stromů a zvířat“.

Nepíšeme recenzi doposud vydaných knih Iva Chmelaře, pouze připomínáme a ve zktŕatce charakterizujeme jeho literární naturel v souvislosti s autorovým nedávným životním výročím. Můžeme jistěže odkázat i na další prozaikovy knihy Návrat do Hyperboreje (2007) nebo Septentrion (2008). Za kmotry těchto próz mohou být pokládáni kupříkladu takoví umělci jako Rilke, Lermontov, Monteverdi, von Eichendorff, Shelley, Hölderlin, Milton, Blake… Díla jako Beowulf nebo Edda. A mnohé další, pokaždé něčím spřízněné osobnosti. To již jsme u úhlavního problému literátů, mezi něž se dá Chmelař začlenit: oslovují ještě kulturní světy zmíněných tvůrců naší současnost? Takřečenou moderní dobu, která možná není natolik nekulturní, jaká se asi zdá, dobu, jejíž kulturní dějiny a kulturní vědomí jsou značně indolentní zvláště vůči kultuře duchovní, přetrvávající ze vzdálených i méně vzdálených věků? Kdo ví.

Každopádně čili jedenfalls v naší současné literární kultuře naštěstí existují i tvůrci, kteří nikterak nezapadají do nynějších mediálních spisovatelských šibřiněk, jinak řečeno do nynějšího pestrého beletristického mainstreamu, tvůrci, kteří jsou jiní, poněvadž chtějí být jiní, a k nimiž patří rovněž novopečený sedmdesátník Ivo Chmelař, vyznavač celoživotního putování za kulturou a psaní o různých variantách pomíjející i nepomíjející kulturnosti v nás. Zaslouží si, aby ho znali i v Plzni.