literární západ

Před několika dny měl pisatel těchto řádek v západočeské metropoli přednášku o novinkách soudobé tuzemské prózy. Jeho posluchači byli češtináři a zejména češtinářky, působící ponejvíce v plzeňských gymnáziích a středních školách (ale třeba i v Domažlicích, ve Stříbře…), a možno říci, že překvapili (i překvapily) více než příjemně: bylo nadmíru sympatické zjištění, že jednak vůbec čtou, že si našli a i nadále si nacházejí čas na čtení, dále že takto sledují a znají rovněž knihy našich nynějších literátů, zdaleka nejenom mnohdy přechválené zahraniční tituly. Setkání s lidmi majícími vztah k literatuře je pokaždé nadmíru inspirativní, darmo mluvit! Víme přece, že i někteří literární redaktoři pomalu nevezmou do ruky knížku, jak je rok dlouhý. Tady byla atmosféra nesrovnatelně utěšenější.

Leč všechno má svou drobnou vadu krásy, možno říci takový nenápadný kaz, který na první pohled není vůbec vidět ani znát. Když totiž přednášející hovořil o současných západočeských literátech, moc velký ohlas jeho slova neměla, poněvadž plzeňští středoškolští bohemisté zřejmě téměř nikoho z nich neznali. Jméno Václava Grubera, jehož Řeka byla vysoce hodnocena, jim neříkalo skoro nic – a vypadalo to, že málem nikdo z přítomných nezná ani knihy básníka a prozaika Jana Sojky (s výjimkou učitelky, která působí na stejné škole jako zmíněný autor). Ačkoli vesměs kráčí o češtináře. Tudíž návštěvníci přednášky pohříchu nevěděli ani o nejnovější, rovněž lektorem značně chválené Sojkově knize Povídky o lovcích a venuších, byť je to nadmíru přitažlivý čtenářský titul. Leč tak už to chodí. Nuže, do značné míry se potvrdilo osvědčené rčení, že pod svícnem bývá nejtmavěji.

Přitom v uvedeném případě šlo, jak už jsme vyzdvihli, o lidi čtoucí, dobře nebo velice obstojně se orientující v soudobé knižní produkci a nejednou prokazující nemálo vytříbený čtenářský vkus, ergo o tzv. kulturní lidi, tudíž o lidi hodné úcty. Pak se ovšem zakrátko – zvláště ve vztahu k západočeskému regionu – zákonitě dostavují i některé další závažné pochybnosti. Nikoli náhodou se nabízí otázka, zda tyto příkladně sečtělé plzeňské čtenářky z gymnázií někdy cosi zaslechly o Ceně Bohumila Polana, udělované už od roku 2001 (nebo zda o ní mají nějaké konkrétnější informace, kupříkladu kdo ji obdržel v loňském roce a kdo například předloni), anebo zda se tak či onak při nějaké příležitosti potkaly (a čtenáři setkali) s poezií tvůrců ze západočeského “hlavního města evropské kultury“, zda znají přinejmenším Josefa Hrubého… Pokud ano, vzpomněli by si na některého jiného plzeňského básnického tvůrce?

Přitom šlo, opakujme, o vzdělané bytosti, nikoli o takové zvláštní lidičkové, kteří zhola nic nečtou a vymlouvají se na všechno možné, obvykle lenošně pospávajíce u rozmanitých béčkových filmů, třebaže se povzneseně tváří, že úplně všemu rozumějí. Sice již jde o poznatky dosti staršího data, leč přesto se dá i se zpětnou platností konstatovat, že před několika lety se jednalo o naprostou výjimku, ne-li o vyslovený zázrak, když nějaký student či studentka českého jazyka a literatury, byť pocházel přímo z Plzně nebo v ní teď nebo v minulých letech žil, měl povědomost o nějakém západočeském nebo plzeňském spisovateli nebo básníkovi (též o spisovatelce nebo básnířce). Je to v současnosti výrazně jiné? Stěží. Svým způsobem tito vysokoškoláci (a do určité míry i kultivované středoškolské kantorky) tuze vehementně potvrzovali polemická tvrzení některých „nepřátel“ Plzně, podle nichž v tomto městě a v tomto regionu žádní spisovatelé nejsou – a prohlašují to nejenom od určité doby notně zhrzení literáti ostravští a severomoravští. Pokud opravdu nejsou, kdo je potom má nebo může znát? Pokud naopak existují a třeba se vyskytují i v hojnějším počtu, proč je skoro nikdo nezná? A proč právě v Plzni nikoli?

Jistěže platívají i jiná rčení, například že dobrá kniha se chválí sama, zatímco špatnou knihu chválí pouze špatní kritikové, přesněji řečeno špatní recenzenti denního tisku a podobných účelových tiskovin. To první není tak úplně pravda, vždyť o dobré knize se kolikrát skoro vůbec neví, může jí pomoci kupříkladu zasvěcená recenze, nějaká veřejná prezentace formou literárního čtení aj., zkrátka a dobře stejně jako si dobrá kniha najde cestu ke čtenářům, právě tak si čtenáři musejí najít cestu k dobré knize. V obou případech to není ani trochu jednoduché a kolikrát býváme svědky nekonečného a zejména bezradného bloudění: jak autora, tak i kritika a především čtenáře. Literární ceny a vavříny zpravidla nemají na zájem o knižní titul větší vliv. Nemluvě o tom, že někdy (což se také nejednou stalo) renomovanou spisovatelskou cenu může obdržet knížka, která absolutně není k sehnání a kterou ani knihovny nemají ve svých fondech.

Co z toho vyplývá? Asi že hodláme taktéž ústy dr. No apelovat na kultivované a kulturní plzeňské a západočeské čtenáře, aby četli a znali plzeňské a západočeské literáty. Arciže ne všechny, někteří si to dozajista nezaslouží, zato alespoň některá jména a některé knihy určitě ano. Ta druhá a ty druhé si to nepochybně zaslouží. Zrovna Josef Hrubý, zrovna Václav Gruber, zrovna Jan Sojka. To nejsou žádní šibalové z vedení Obce spisovatelů, to jsou uznávaní literáti. Uznávaní určitě, jen by měli být víc čteni a také by se o nich mohlo víc psát v celorepublikovém kontextu. Vystupovat na literárních čteních před stále stejným publikem, stejné tváře před stejnými tvářemi – to může být vnímáno i jako svého druhu přešlapování v kruhu. Prozatím nikoli v bludném.

A teď otočme list a shrňme ve zkratce, co píše o Evropském hlavním městě kultury jeden z plzeňských umělců, jeden z těch, kdo si spolu s dalšími tvůrci přál prosadit „plzeňskou kulturu“ do programu, který by měl Plzeň v průběhu letošního roku prezentovat právě jako kulturní město – totiž Míša Leicht. Neuspěl (ani jeho přívrženci) a nyní veřejnosti oznamuje, že „s EHMK končí“. A že tzv. druhá strana čili tým „Ehmáků“ prý, citujme z jeho rozhořčené zprávy, „ve své aroganci již od začátku věděla, že musí celou věc uvláčet a snažení znedůvěryhodnit, aby mohla vyjít z celé konfrontace jako absolutní vítěz“. To slavné vítězství nekulturnosti spočívá v tom, že plzeňští kumštýři oředníky „přestali otravovat a už nic po nich nechtějí“. Načež pisatel tohoto provolání konstatuje, že nezbývá než pevně doufat, že se jednou budou o kulturu ve městě „starat lidé kompetentní a znalí poměrů a historie“. Což v současnosti zjevně neplatí. Posléze mluví o projektu, jenž „většinu plzeňských patriotů zklamal a rozladil“ a kterou reprezentuje „protistrana“ neboli vedení Ehmáků, spojované podle něho se jmény jako J. Suchánek, J. Sulženko a M. Baxa.

V závěru svého textu M. Leicht odhodlaně prohlašuje, že jako Plzeňák bude vždy bojovat „za legitimitu našeho města do roztrhání těla, pokud tu budou lidé, s nimiž se dá jednat na úrovni, nikoli tahle ´parta´, která nemá o našem městě a dění v něm nejmenší ponětí“. Chudák Plzeň, ta dopadla!

To jsou slova do pranice, co? Vzhledem k cirkusáckému myšlení nejrůznějších přeplácených manažerských koordinátorů EHMK a koordinujících manažerů EHMK se nikoli náhodou o Plzni píše a mluví jako o místě aspirujícím leda na titul „město zábavy“. Přičemž zábavy nehorázně předražené, zábavy nesmyslně nevkusné. Kéž by nějaká výjimka potvrzovala pravidlo! Na „evropské“ úrovni však jsou určitě rauty a rautíky, na nichž si pokaždé spokojeně lebedí „parta, která nemá o našem městě a dění v něm nejmenší ponětí“. Kéž by jim na všech rautech zbyly pouze samé okoralé chlebíčky! Ale i ty by ona „parta“ určitě polykala jakoby nic a spokojeně přežvykovala „ve své aroganci“.