literární západ

Co napsat o Velikonocích patřičně velikonočního, aby to nenarušilo pohodu velikonočních svátků? A zároveň aby to bylo pořád v souladu se zaměřením a zacílením této rubriky či tohoto cyklu, ať je to i v tomto případě typický, byť nyní velikonoční Zápisník dr. No? Jenže literární tvorba a literární život, dohromady vzato literární kultura, se neřídí ani svátky, ani výročími, ani pranostikami. Je to zvláštní svět, natolik specifický svět, svým způsobem kultivovaný, svým způsobem myšlenkově náročný, až může vést k tomu, což se také děje, že se u nás čte stále méně (nepočítáme čtení pro čtení čili četbu čtiva). Takže by většina populace zasloužila vyprášit kožichy a kožíšky pomyslnou i nepomyslnou pomlázkou, aby nevyznávali toliko kulturu esemeskovou, respektive kulturou youtubeovou. Darmo však mluvit: žijeme v době, kdy všechno má být rychle a honem a hlavně hned teď a rozhodně ani o vteřinu později, jedině vše může nastat ještě o něco rychleji. Jinými slovy jsme po uši v uspěchané epoše, v níž – jak napsal básník – „rychlé ženy rychle rodí rychlé děti“. O to víc voláme: zastav nebo zastavme se na chvíli a setrvej či setrvejme v duchovním usebrání. Aspoň na tu rychlou, neuvěřitelně rychlou chviličku, neboť na víc skoro nikdo z nás lidských urychlenců prý nemá čas.

Slavíme velikonoční svátky, ty se ovšem v jiných částech světa neslaví buď vůbec (mají-li tam jiné náboženství), anebo v jiném termínu. Mnoho svátečního se v našem všehomírku neděje. Běh věcí je ale v nepříliš vzdálených končinách značně odlišný od našeho, a tak si shrňme určité vize budoucnosti a představu o novém uspořádání světa, jak ji v mnoha svých vystoupeních zformuloval ruský nacionalistický či šovinistický ideolog Alexander Dugin, zloduch nad zloduchy, který se ovšem tváří a promlouvá jako slovanský věrozvest a velkoruský prorok a kterému víc než komukoli jinému zbožně naslouchají Putin i všichni ostatní dvorní Putinové. A putinoňoumové v Plzni. Dugin je hlavním mluvčím ideologie tzv. euroasianismu a vězme, že se těší podpoře celé řady ruských spisovatelů. Včetně nedávno zesnulého Valentina Rasputina. Podle tohoto militantního ideologa bude zapotřebí v „nárazníkové zóně“ mezi Evropou a Euroasií (čili Ruskem a okolí včetně Kazachstánu aj.) záhy již vytvořit společnou politickou územní „jednotku“ s pracovním názvem Velká Východní Evropa. Jedno impérium, americké, už existuje, praví Dugin, teď zbudujeme euroasijské impérium v čele s Ruskem – a v Evropě by mělo existovat ještě další impérium svého druhu, jehož prostřednictvím či po jeho vzniku by se posléze Eurasie „rozšířila na část evropského území“. Z určitého pohledu jde o obnovení někdejší Varšavské smlouvy a o faktickou vojenskou a ekonomickou okupaci zemí z této „nárazníkové“ východoevropské říše. Takže literáti mají o čem psát a umělci tvořit.

Autor: Christophe Dessaigne

Náš velkoputinský nacionalista čili „národovec“ paradoxně prohlašuje, že věk národních států už skončil. Spatřuje tudíž v nejbližších letech jeden jediný perspektivný: Rusko. Tedy euroasijskou říši postupně pohlcující východoevropskou „říši“, neboť žádné národní ambice by podle něho už neměly existovat. Leč jak to bude či má vypadat? Nuže, Alexandr Dugin (rozuměj i Putin, i kremelští maršálové aj.) předpokládá, že by se součástí „standartizovaného impéria“ ve východní Evropě mělo stát nejenom kupříkladu pravoslavné Srbsko a Rumunsko, ale také Maďarsko, Slovensko a dokonce i Rakousko. Tím by se především mohli sjednotit všichni Maďaři žijící v různých státech a zemích a politický zeměpis by se zčásti vrátil do doby před Trianonskou smlouvou (v souladu s níž tehdejší Uhry ztratily velkou část „svého“ území včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi). Leč vznik nějakého novodobého velkomaďarského státu rozhodně nepřipadá v úvahu, míní Dugin, poněvadž existence národních států bude nemyslitelná. Myslitelná je pouze ruská Euroasie a pak zábor části středovýchodní Evropy. To je literární téma jak hrom. Ale také žádná fantasy, žádné sci-fi.

Zrovna pro Maďarsko má Dugin velké sympatie, nejvíce jsou ovšem jeho zraky zahleděny na tamní stále úspěšnější nacionálně fašistickou stranu Jobbik: oceňuje, že její předáci mají filozofický a geopolitický přehled a že vedení této strany je podle něho velmi silně „ideologicky motivováno“. Načež jim dává poněkud prožluklou radu: „Ničeho a nikoho se nebojte a jděte vpřed!“ Ptejme se, kam, kdepak to „vpřed“ leží? Též se tažme, co na to současná maďarská literatura, zda ji tím pádem nečeká období velké cenzury a ještě větší autocenzury. Co si kupříkladu počnou literáti a vůbec umělci v jihomaďarské Pécsi, s níž má západočeská metropole už delší čas „družební“ vztahy, které nejsou myšlenkovým výplodem soudobých plzeňských Ehmkáčů? Zvlášť nadějné vyhlídky naši bývalí sousedé nemají, jelikož do Velké Východní Evropy má být začleněno i „západní“ Rakousko (včetně Lichtenštejnska). Tomu bude setsakra ouzko! A samozřejmě i Slovensko, to se bude nad Tatrami zatraceně blýskat! A co zbytek jihovýchodní Evropy? Bulharsko a Moldávii zřejmě Dugin automaticky začlenil do Euroasie, zatímco na státy jako Slovinsko a Chorvatsko nejspíše zapomněl. Holt Drang nach Westen.

Nuže, možno říci, že tento velikonoční Zápisník dr. No je nakonec svátečnější než by mohl být: vždyť z něho vyplývá docela optimistický závěr, že Česko čili Česká republika stejně jako Polsko by (prozatím, než v těchto zemích nepřeváží páté kolony) zůstaly ponechány na pospas zkažené a prohnilé západní Evropě. Možná s výjimkou Karlových Varů… Alexandr Dugin ovšem ujišťuje, že současná Evropa je hřbitov, odkud se snaží všichni živí utéci. Možná na tomto šprochu je i pravdy trochu. Zapomněl však připustit či zvážit jednu nikoli nepodstatnou okolnost: proč potom všichni, kdo mohou, z jeho široširé Rusi prchají právě na tento hřbitov a zabydlují se na něm, studují tu? Na hřbitově, který je v jeho očích samý humus, samé sňatky homosexuálů, samá „modernizace“ – a jak nedávno veřejně varovali manifestanty na moskevském Rudém náměstí, v Evropě se šíří masová a veřejná sodomie mužů a psů! Dugin v tom má naprosté jasno, poněvadž se o tom bavil s jedním německým taxikářem a ten zákazníkovi všechno ochotně potvrdil. O Plzni a o západočeském světě však v tomto směru z imperiálních úst Putinova rádce kupodivu nepadlo slovo. Nebude to tím, že Plzeň je tento rok v moci či přímo rukojmím Ehmkáčů? Kterým by ruský ideolog určitě také adresoval své povzbudivé a více než výmluvné: Ničeho a nikoho se nebojte a jděte vpřed!

Nuže, ve srovnání s tím jsou všechny literární spory, hádky, pře, třenice i boje a zápasy neškodnými hrátkami koťátek s koťátky. Nechť si také naše literární koťata opatří pomlázky a důvěřivě vyhlížejí zářné zítřky. Jen jestli s těmi zářnými zítřky nastane také zářná literatura.