literární západ

Bylo nebylo, leč před poměrně nedávným časem vzniklo či se ustavilo nové literární společenství s názvem Asociace spisovatelů. Média to uvítala s velkým zájmem, bylo zjevné, že jde o „antispolek“ vymezující se proti stále více baráčnické Obci spisovatelů, leč na straně druhé nikoli léta, ale týdny a měsíce běží a o Asociaci spisovatelů není skoro nic slyšet. Možná je to nakonec dobře a namoutě i správné: proč pořádat rádobypompézní dýchánky v Senátu Parlamentu ČR, proč vymýšlet kdejaké piškuntálie – vždyť nová instituce se přece od počátku tváří a vystupuje jako seskupení literátů povýtce mladších nebo v takřečeném produktivním věku a ti si na podobné kejkle nepotrpí. Vědí, co chtějí, mohou se ve svých záměrech mýlit nebo vykročit za bludným kořínkem, nicméně si jeho členové vytyčili (přinejmenším vedení Asociace) dosti konkrétní cíle.

Kdo se bude chtít dovědět víc, ten se určitě doví víc, dřív nebo později se dopátrá nejrůznějších podrobností a detailů, není a nebude to nic tajného, prozatím je však organizační statut Asociace spisovatelů spíše něčím v mlžných mlžinách se skrývajícím – a koneckonců třeba nikdy nedojde na to, aby její členové měli nějaké členské legitimace nebo si opatřili jiné spisovatelské průkazky. (Někteří asi byli členy Obce spisovatelů, mnozí však určitě nikoli.) Ty průkazky či legitimace jistěže nejsou na škodu, také však ničemu nijak zvlášť neposlouží. Co tedy již víme: že Asociace je určena především pro píšící tvůrce, to znamená pro básníky a prozaiky a pro nikoho jiného: nikoli tedy pro dramatiky či scenáristy (jde o ty autory, u nichž těžištěm tvorby je dramatická nebo scenáristická činnost), nikoli tedy pro literární kritiky ani pro literární teoretiky. Ostatně ani v Obci spisovatelů nebylo kritikům a teoretikům nikterak přáno: ano, víme o obětavém počínání Iva Haráka, snad i některých dalších, leč to byly vesměs výjimky potvrzující pravidlo.

Toto rozhodnutí neboli určitá apriorní delimitace možné či perspektivní členské základny se zdá být docela přirozená, má hlavu i patu a snad též patu i hlavu. Dřív nebo později však nepochybně dojde na problematické případy čili na situace, kdy literární vědec nebo kritik holduje i beletrii. Pak může být do Asociace přijat právě jako beletrista a je otázkou, zda do jejích řad vstoupí spíše s renomé literárněkritickým nebo s pověstí více či méně osobitého literáta. Příkladů je habaděj, vzpomeňme v této souvislosti alespoň dvou nebožtíků: Vladimír Macura svého času obdržel Státní cenu za literaturu dílem za své literárněvědné dílo, dílem za své počiny beletristické (v daném případě byla oceněna jeho zčásti biografická próza Guvernantka, interpretující jedno životní období Františka Ladislava Čelakovského: jeho pobyt v německé Vratislavi–Breslau), moravský Josef Galík zase psal souběžně se svými literárněhistorickými přehledy i zaznamenáníhodné historické romány.

A z autorů žijících? Stěží si vybavíme zřetelnější příklad takového soudobého beletristicko-vědeckého obojživelnictví než nemálo rozsáhlé a výrazně „dvojdomé“ dílo Daniely Hodrové, rovněž laureátky Státní ceny za literaturu! Tu ovšem Hodrová obdržela jednoznačně za svou literární práci, tj. za celou dlouhou řadu respektovaných prozaických titulů, zatímco její vědecká práce je již po desetiletí hodna obdivu v odborných bohemistických a netoliko bohemistických sférách. Z jiného pohledu řečeno však opravdu nejsme svědky nějakého zjevného úsilí literárních odborníků vstupovat do spisovatelských spolků či společenství a stávat se jejich hlásnou troubou, byť třeba s těmi nejlepšími úmysly! Myšlení o literatuře je přece jenom něco podstatně jiného než vlastní literární tvoření. Dokonce někdy můžeme mluvit o novodobé Skylle a Charybdě.

Ano, má to svou logiku: přes všechny proměňující se animozity a neustálé pnutí mezi literáty a kritiky či teoretiky je zjevné, že jedni druhé pochopitelně potřebují: kritici by neměli o čem psát (ačkoli není problém si autora vymyslet), literáti zase vskrytu duše dobře vědí, že pouze kritici jim takříkajíc vidí do pera, rozumějí jejich práci a jsou schopni ji analyticky charakterizovat a zhodnotit. Což novináři (opět až na vzácné výjimky!) nesvedou ani v nejmenším! Bohužel nejsme schopni si v tuto chvíli vybavit či se rozpomenout, jak to chodilo kupříkladu v Syndikátu českých spisovatelů, kam sice (zvláště za protektorátu) přijímali vskutku kdekoho, tzv. vědečtí spisovatelé však nejspíše o členství v něm valně neusilovali. I když kdoví, nicméně každá doba má svůj mrav neboli jiný mrav.

A co je sympatické: pokud se někdy Obci spisovatelů mělo za zlé, že se za celé čtvrtstoletí nepokusila jedinkrát přijít s vyhlášením nějaké Ceny Obce spisovatelů (dnes už je buď pozdě, anebo to nemá žádný smysl), Asociace spisovatelů s ničím takovým přijít nemá v úmyslu a dobře činí! Literárních cen máme v současnosti nadbytek, jejich hodnota je značně ošidná ba ošemetná, nějaká další cena by soudobou scenérii spisovatelských vavřínů o to víc rozmělnila a zpochybnila. Navíc by se takové „zviditelnění“ mohlo naprosto minout účinkem. Nikoli náhodou se o některých cenách vůbec neví a možno říci, že se o nich oprávněně nebo i naštěstí nic neví, byť jejich organizátoři někdy až velkohubě a nestydatě berou nikoli jméno Boží, nýbrž jméno klasiků nadarmo! Schválně, slyšeli jste někdy o Ceně Josefa Hory? Nebo o Ceně Boženy Němcové, kterou dostal i Jaromír Nohavica? Či o Ceně Karla Hynka Máchy, kterou získal i výtvarný teoretik? Ne-li, pak to konstatujme se značnou úlevou. Objevují se tu sice velká jména, význam těchto spisovatelských cen (zejména pokud ještě existují) nicméně bývá nicotný až nulový. Lze soudit, že žádnému plzeňskému nebo západočeskému literátovi podobné „ocenění“ nehrozí, měli by se ho však vystříhat ba vyvarovat. Neboť to jsou ceny spíše pro smích, případně pro kočku.

Ještě jedna zajímavá informace o Asociaci spisovatelů (dále: AS) snad stojí za zmínku: k přijetí do tohoto společenství se prý vyžadují dvě vydané knížky. Zda o jejich kvalitě bude rozhodovat nějaká členská komise či jak si to v AS představují, není povědomo. Dvě knížky má dnes na svém kontě opravdu kdekterý literát, takže rozhodně nejde o nějakou nesplnitelnou nebo nepřekonatelnou podmínku. Dvě opravdu dobré čili kvalitní knížky však nemá každý! Ostatně: máme-li na okamžik zabrousit do stavu věcí ve Středisku západočeských spisovatelů, mezi jeho členy najdeme i ty, kdo nemají na svém kontě ani jednu jedinou vydanou knížku! Rovněž tady však existují nemalé rozdíly: zatímco u jednoho takového literáta bez jediného uveřejněného knižního titulu můžeme hovořit o tzv. prokazatelné literární činnosti, v případě toho druhého máme plné právo naopak mluvit o ještě prokazatelnější literární nečinnosti. Nuže, vrána k vráně sice sedá, leč holt jedni jsou rovni a druzí jsou rovnější. Do AS by ovšem nevzali ani jednoho z nich. Tedy: pravděpodobně nikoli.

Sečteno a zváženo: v případě Asociace spisovatelů se pravděpodobně neděje nic nového, také však nic hrůzystrašného nebo rozumnou mysl pobuřujícího. Přesto AS je a nejspíše i bude určitě aktivnější ve vztahu k literárním kolegům než stále rozbředlejší Obec spisovatelů. V každém případě se necháme překvapit. A perlička na závěr: v českých zemích se ustavila odborná komise, která má na starosti tzv. registr uměleckých výsledků vědeckých pracovníků. Ta asi tuze často dospěje k názoru, že z filologického pohledu ani kniha veršů, ani prozaická knížka nemají zhola žádnou odborně uměleckou hodnotu – a pokud bude touto komisí vyhlašováno nějaké Dílo roku, jak má komise v plánu, potom prý na literaturu dojde všehovšudy jednou za sedm let. Není to nic nového pod sluncem: známe přece podobenství o sedmi letech tučných a sedmi letech hubených. Berme to ale do určité míry raději vážně: mnozí se sice cenám smějí, stejně je však všichni chtějí.