literární západ

Před několika dny proběhla v pražském Památníku národního písemnictví zdánlivě utěšená akce s názvem Večer evropské literatury na téma literární kritiky. Dá se předpokládat, že na fungování kritické reflexe a recepce v jiných zemích se příliš nedostalo, anebo jenom v malé míře, rovněž název večera byl pouze formálně „evropský“, poněvadž dvě základní nebo nejdůležitější otázky, o nichž se mělo v jeho průběhu diskutovat, zněly přibližně takto: 1. Jakou roli hraje literární kritika v České republice? 2. Měli bychom věnovat literární kritice víc prostoru? Ba, naše dvě otázky… Měly tam snad padnout i otázky další, v rámci evropského večera se pamatovalo i na vystoupení pozvaného amerikanisty, nikoli tedy někoho z Evropy: kupříkladu romanisty či polonisty. Přitom postavení literární kritiky ve Spojených státech je diametrálně odlišné, naše spisovatelstvo by to tím pádem dohromady ani nemuselo zajímat.

Abychom na podobné tázání mohli aspoň trochu rozumně odpovědět, měli bychom si dlouhé a dlouhé hodiny ještě před začátkem „evropského večera“ ujasňovat, „co je kritika, co není a k čemu je na světě“, abychom parafrázovali či citovali známou úvahu z pera Václava Černého. Mohlo se takto sáhodlouze mluvit o rozdílu mezi kritikou vědeckou, kritikou esejistickou nebo kritikou publicistickou – a stejně bychom zdaleka nebyli u konce s vysvětlováním, o co kráčí a o co jde. Navíc se role a možnosti literární kritiky (obecně vzato) ve společnosti nepřetržitě proměňují, jednou neslitovně vládne cenzura a kolikrát ještě neslitovnější autocenzura, podruhé o všem, co se kritiky literární týče, rozhoduje bez okolků nějaký prožluklý kontejnerový diktát trhu, který si s žádnou kulturou nehodlá zadat, natož s nějakou prapodivnou literární kulturou. Takže – darmo mluvit. Na takovém večeru by určitě bylo nejrozumnější mlčet a mlčet a znovu mlčet. Nicméně se tam asi o něčem přece jenom mluvilo nebo přinejmenším mohlo mluvit. Asi se však pramálo hovořilo o tom, kdo ve skutečnosti je literární kritik a kdo není – nebo kdo je ve skutečnosti jenom novinový recenzent a kdo naopak není ani novinový recenzent.

To byl také důvod, proč bychom nikomu soudnému a milovníkům knih už teprve neradili, aby se na zmíněný večer vydal. Proč tam chodit? O literární kritice tam měl totiž „zasvěceně“ promlouvat žurnalista, který (možná s nějakou dávno a především zanedbatelnou výjimkou) nikdy v životě žádnou literární kritiku hodnou toho jména nenapsal. Co sepsal a co sepisuje, to jsou takřečené novinové či deníkové recenze či referáty, což znamená, že se jejich pisatel zaměřuje v prvé řadě na tituly „srozumitelné“ čtenářům daného listu, o nichž se bláhově domnívá, že je zajímá pouze knižní mainstream, toliko knižní mainstream a jedině knižní mainstream. To by se ještě dalo pochopit (byť chválu si to žádnou nezaslouží), reklama je reklama, čím větší čtivo, tím víc se čte, truchlivá je ovšem skutečnost, že náš pan literární recenzent (nemáme v úmyslu uvádět jeho jméno a nedejbože se pídit po důvodu, proč právě on měl o literární kritice mudrovat) dává až ostentativně najevo, že ho četba knih příliš nebaví. Nebo že si s nimi neví rady. Anebo kolikrát již, aby byl přesvědčivější (?), sděluje či svěřuje se čtenářům, že u „recenzované“ knihy „stokrát usnul“. Pozoruhodné je, že v jednom případě nejmenovaná uspávající próza dokonce získala prestižní Cenu Jiřího Ortena, leč pan žurnalista se stejně kasá tím, že u ní donekonečna netečně poklimbával. A že čte jedině Viewegha.

Nu, každý má své gusto a každý má svůj názor, nic proti tomu, malér je ovšem v tom, že pohříchu právě ti, kdo o knihách píší (nemluvě o tom, že za to bývají v novinách docela slušně placeni), by měli literatuře rozumět. Ouvej, toť požadavek přímo nelidský… Možná jsou ale páni novináři tak dobře placeni naopak za to, že literatuře nerozumí a rozumět nebudou? Pozoruhodné je, že kdykoli se někde objeví nějaká odborná úvaha o knížkách, takového recenzentíka z rodu těch, o nichž píšeme, to okamžitě rozpálí přímo do běla. Nebo do červena. No bodejť: uvažovat o knihách, to se opravdu v novinách nenosí. Koneckonců v denním tisku ani v tzv. společenských týdenících až na nepočetné výjimky žádné literární kritiky nevycházejí, leda tak rychlokvašené novinářské dojmy a dojmíčky. Jednu z výjimek tvoří Respekt: stále ještě. Ovšem ani v něm na spoustu zvláště českých beletristických novinek v žádném případě nedojde. Na dosti chatrné literární přílohy pohříchu ano, ty se v časopise objevují, zato k původní beletrii jako kdyby v Respektu mnohdy neměli dostatečný respekt.

Jakou roli tudíž hraje literární kritika v české středoevropské kotlině? Máme-li na mysli opravdovou „kritiku“, nikoli zmíněné deníkové recenze, ta potom vychází víceméně jedině v literárních časopisech. A ty, jak známo, dychtivé davy čtenářů nevezmou do ruky, jelikož jsou málo dychtivé ve věcech literárních. Navíc literární časopisy mají tendenci zacházet na úbytě a je paradoxní, že celé řadě spisovatelských institucí je to srdečně jedno, noblesněji to vyjádřit nedovedeme. Mimo literární časopisy se „kritika“ (nikoli tedy anotace, reklamní článek, anonce, školometské převyprávění obsahu a podobně) objevuje velice vzácně – a pokud ano, honem honem honem bývá zašlapávána a pošlapávána. Nesrovnatelně větší prostor u nás dostává kvalitativně značně nevyrovnaná literární publicistika, což je také symptomatické. Docela nedávno se v souvislosti se známou televizní estrádou zvanou Magnesia Litera nechal bojovně slyšet jeden moravský (kritik nebo publicista?), že česká literatura potřebuje… literárního Karla Gotta. Nebo literární Lucii Bílou. Rozuměj: že prý by nám posloužil kvalitní a populární literární mainstream. V tomto směru snaživě zaskakující Viewegh s Obermannovou jsou z kritikova či publicistova hlediska přes veškeré úsilí pořád ještě málo.

A ta druhá otázka – měli bychom věnovat kritice víc prostoru? Zase to není otázka cílená na konkrétní kritiky nebo obecně na literární kritiku, nýbrž na situaci, v níž se v současnosti nalézá literární kultura v české společnosti. Zrovna v týdeníku Respekt v poslední době vzala literární publicistika naopak za své a literární kritiky rozhodně nepřibylo. Přitom pořád vychází celá řada pozoruhodných knížek, o kterých by se mohlo psát a mělo psát – jenže literární časopisy kolikrát třou bídu s nouzí a na systematické či soustavné recenzování čili reflektování původní tvorby žádný velký prostor nezbývá. Ostatně, zůstaneme-li u západočeské literatury, nebýt Milana Šedivého a Vojtěcha Němce (případně Iva Haráka), o knížkách dané regionální provenience by se v Tvaru nepsalo nejspíše ani náhodou nebo jen náhodou – jako se o ní snad vůbec (přičemž výjimky dávného data pouze potvrzují pravidlo) nepíše v Hostu. Opravdu to není ani trochu jednoduché!

A co Plzeňský deník? Vzpomene si ještě někdo, kdy v něm naposledy vyšla aspoň malinko malininko negativní knižní recenze? Ani pisatel Zápisníku dr. No si to valně nevybavuje, mohlo však k tomuto nadpřirozenému úkazu dojít tak… před dvanácti lety? Pan áutor si tenkrát okamžitě stěžoval a bylo zle, tuze zle. Vedení novin se jako jeden muž či i žena ihned postavilo na áutorovu stranu, byť tento literární nekňuba už posléze nikdy nic nevydal. Přesněji řečeno ani nic stejně dryáčnického. Ano, měli bychom literární kritice nepochybně věnovat více prostoru – jen nesmí nikoho kritizovat a především ať si netroufá mít názor, není-liž pravda? Takže by beztak o žádnou kritiku nešlo, pouze o nekritické pochlebování. V regionálních deníkových recenzích opravdu nehrozí ani kritika, ani názor.