literární západ

Na leckterých vysokých školách humanitního směru se už řadu let vyučuje předmět s poněkud záhadným (jistěže jen pro někoho) názvem Tvůrčí psaní. Nijak zevrubně to však vysvětlovat není zapotřebí: vskutku se v něm vyučuje tvůrčí psaní neboli základní dovednosti spjaté se vznikem literárního nebo beletristického textu. Není to žádná líheň obstarávající spisovatelský potěr či dorost, spíše jde o určitou duchovní sebeobranu proti lavinám nevzdělanosti a nedovzdělanosti. Proto se také tvůrčí psaní učí a proto je o něho poměrně velký zájem všude tam, kde ho mají vysoké školy ve svém programu. A které školy? Nuže, především filozofické fakulty, nikoli sice všechny, leč na některých už výuka tohoto předmětu už pěknou řádku let zdomácněla.

V Plzni se však, pokud se nemýlíme a pokud v nedávné době nedošlo ke změně, nic takového neučí nebo nepřednáší (předmět má pochopitelně i své teoretické zázemí). Na pedagogických fakultách tento předmět nemívá zelenou, takže ani v Plzni to není jiné, ovšem zmíněné fakulty filozofické si pro něj leckde vytvářejí prostor, jistěže pouze tam, kde ho vytvořit opravdu chtějí. Nejčastěji k tomu dochází na školách, kde mají předmět český jazyk a literaturu neboli bohemistiku, ačkoli ani to nemusí být pravidlem: kupříkladu na Univerzitě Pardubice je výuka tvůrčího psaní dlouholetou součástí oboru „literární kultura“. Na plzeňské Filozofické fakultě ZČU však nic takového nepřipadá v úvahu již z toho důvodu, že plzeňská „filda“ jako jedna z mála v českých zemích vůbec nezahrnuje studium bohemistiky. Jenže proč ji nemá nebo proč ji proboha pořád ještě nemá? Na to bychom se pravděpodobně měli tázat lidí více povolaných, určitě by nám však poskytli odpověď spíše nepovolanou. Zkrátka a dobře ji v Plzni na filozofické fakultě doposud nezavedli, nechtějí ji tam zavést a šmytec. Dobrá, koneckonců i se šmytcem se dá žít a hrát si i bez něho na Evropské hlavní město kultury ve znamení provazochodectví.

Proč o tom však píšeme? Poněvadž v těchto dnech se zřejmě s konečnou platností uzavírá existence vysoké školy, která měla být nejenom vrcholnou institucí v tomto směru, nýbrž přímo synonymem učení tvůrčího psaní – totiž pražská Literární akademie (s upřesňujícím podnázvem Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), dále i LA. O její finanční insolvenci a o dalších problémech se ví už dlouho (má je samozřejmě i řada jiných fakult), nyní však věci dospěly tak daleko, že prý Akademii bude definitivně odebrán tzv. státní souhlas – a studenti, kteří měli za pár dní dorazit ke státnicím, se na ně nemusí připravovat, neboť letošní státnice se už konat nebudou. Ergo několikaleté studium vyústí v jejich případě v to, co „nic se nazývá“. Otázkou je, zda budou moci studovat na jiné škole, leda však asi od úplného začátku. Snad ještě připomeňme, že šlo o soukromou vysokou školu, tudíž žila ze školného – a pro někoho školné představovalo částku přijatelnou, pro jiné studenty však částku mírně řečeno „mastnou“. Pokud se někdo na LA se splácením opozdil, může si teď spokojeností mnout ruce.

Foto: FBLiterární akademie působila v hájemství českých vysokých škol plných čtrnáct let – jinými slovy až do nynějšího „hořkého konce“ –, přičemž její začátky byly nesrovnatelně zářivější než závěrečné pochmurné konvulze. Zpočátku to byla vskutku Literární akademie, u níž platil onen přídomek „literární“ a na níž působila celá řada významných odborníků i známých a především „skutečných“ spisovatelů (namátkou Alexandra Berková, Daniela Fischerová, Alexandr Kliment, Petr Šabach, Milan Uhde, Jaroslav Vejvoda…); stačí rovněž připomenout, že ve vedení LA figuroval kupříkladu dramatik Jan Vedral nebo také sinolog Oldřich Král, jedna z vrcholných osobností naší kultury. Tenkrát Literární akademie představovala výkvět našeho vysokého školství, pohříchu však to „tenkrát“ netrvalo dlouho. Zmíněné osobnosti začaly danou instituci záhy opouštět a z „literární“ vysoké školy se stále víc stávalo cosi jako „druhý peďák“, rozuměj obdoba či odnož pražské Pedagogické fakulty UK, ovšem „peďák“ soukromý neboli placený. Veškerá původní „literárnost“ zmíněné instituce se postupně vytrácela jak mílovými kroky, tak drobnými krůčky. Po odchodu Oldřicha Krále se podobná persona (tj. uznávaná ve „světě literatury“) už na škole neobjevila a žel i program školy se proměňoval k nepoznání.

Což pochopitelně neznamená, že všechno bylo špatné: talentovaní studenti se vždy dovedou prosadit, a tak se i LA může pyšnit kupříkladu prozaičkou Janou Šrámkovou, laureátkou prestižní Ceny Jiřího Ortena. Pyšnila se rovněž Cenou Josefa Škvoreckého, jejímž prostřednictvím chtěla přispět ke svému vyššímu renomé a jíž chtěla vtisknout „nadškolní“ charakter. Bohužel není vyloučeno, že právě toto literární ocenění (byť se nemohlo co do významu rovnat Ceně Jaroslava Seiferta aj.) nyní vezme za své: nebudou peníze ani na „porotné“ (přitom porotců si Literární akademie pořizovala celé mraky), ale ani na vlastní vavřín (což byla pořádná kupička peněz!). Nechme se však překvapit: Cena možná přežije, organizátoři Ceny JŠ získají nějakého jiného štědrého sponzora, zatímco Literární akademie nikoli. Ta je skutečně v insolvenci a její šeredné dluhy (kde se vůbec vzaly?) by mohl z voleje zaplatit leda nějaký plzeňský právník.

Když jsme před lety na Portálu české literatury konstatovali, že Literární akademie bude mít stejného majitele jako Bankovní institut čili že z toho všeho vzejde nějaký nesmyslný kočkopes, málem na nás původní majitel poslal komando zabijáků a popíral připravovanou transakci s neuvěřitelnou vehemencí: šlo mu přece o výhodný prodej. Zabijáci naštěstí nedorazili a majitel Bankovního institutu se vskutku záhy stal i majitelem Literární akademie. Lze mít za to, že od té doby (byť předtím to také věru nebyla žádná idyla) to šlo s Akademií od desíti k pěti a pak ještě níž. Až k nynějšímu „hořkému konci“. Ikonou školy býval Josef Škvorecký, který nikoli náhodou patřil i k jejím sponzorům: po jeho úmrtí se i tato konstelace změnila k horšímu. Není divu, že spisovatelovo či klasikovo jméno zakrátko zmizelo i z názvu: už to v poslední době nebyla Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého, nýbrž naprosto anonymní International Art Campus Prague. Prý se Literární akademie ubírala dílem po cestách směřujících k praktické žurnalistice, dílem v jejím programu mělo dojít dokonce i na nějaké zdravotnické obory… Zlatý věk spojený s Oldřichem Králem byl nenávratně pryč – a co zůstávalo „tady a teď“, pak šlo o záhadné dluhy.

Agenturní zprávy praví toto: současný majitel se sice pokusil Literární akademii prodat (česky říkáme: střelit ji), leč údajně zatajil nebo nedostatečně informoval o výši jejího zadlužení. Ať to bylo jakkoli, současná zadluženost je podle těchto zpráv opravdu mnohem větší, než kolik se udávalo. Třeba dojde na zázraky, zdá se však, že Literární akademii už usilovně klinká umíráček. A co tvůrčí psaní? Nuže, to se bude i nadále učit na mnoha jiných vysokých školách (pořád ovšem s výjimkou Plzně), nikoli již ale na zanikající LA. Minulosti tudíž nenávratně patří i někdejší velká konference o Josefu Škvoreckém, pořádaná Literární akademií, stejně jako další konference o ženách v naší literatuře nebo o roce 1989 a o všem, co mu předcházelo. Resumujme: ještě že se tohoto „akademického“ kolapsu nebožtík Josef Škvorecký nedožil!