literární západ

Bylo nebylo, leč před několika dny oslavil Josef Hrubý své další narozeniny. Nebudeme v žádném případě prozrazovat kolikáté, každý knihomilný Plzeňan přece nadmíru dobře ví, že se básník narodil v květnu 1932. Příležitostí k oslavám bylo vícero: ten, kdo se o tom doslechl či dověděl z nějakých literárních médií, se mohl vypravit do pražského PEN klubu, v němž se pak konalo cosi jako jubilejní „čtení“ Josefa Hrubého a nemalé množství kulturních a spisovatelských celebrit dorazilo, aby mu k narozeninám popřálo. Autor mohl kupříkladu číst ze své nejnovější básnické sbírky Dva klíče (nebo z kterékoli jiné), možná jeho verše zarecitoval věhlasný holanovský interpret Rudolf Kvíz, každopádně to byla docela velká sláva, kterou plzeňskému literátovi upřímně přejeme. Ba dokonce víc než upřímně: doopravdy! Stejně by nás však zajímalo, zda je Hrubý jediným zástupcem západočeského regionu v PEN klubu, anebo je tam autorů z regionu nikoli snad víc, ale o něco víc. Podle nedávných zvěstí byl do této spisovatelské instituce přijat také Jakub Fišer, takže nejméně dva básníci ze západních Čech v PEN klubu jsou. Otázkou je, zda tito dva (nebo je jich tam víc?) tak či onak pomohou našim „penistům“ vybřednout z dlouhodobé dědečkovské letargie. To však určitě Josefu Hrubému oslavu narozenin nepokazilo.

Uběhlo pár dní, vskutku jen několik dní – a Josef Hrubý mohl neokázale, leč s náležitou důstojností oslavit své narozeniny v Plzni čili v plzeňském prostředí. Nikoli náhodou v podvečer 13. května právě on měl úvodní promluvu na vernisáži malé, leč zajímavé výstavy s názvem Český Slavín, na níž návštěvníci mohou spatřit velice zajímavé rukopisy, dopisy a také autogramy. Výstava je ve foyeru Polanovy síně v Knihovně města Plzně, vstup je volný, pouze nemáme v dané chvíli tušení, jak dlouho bude k spatření: určitě však tak dlouhou dobu, aby se na ni všichni kulturymilovní obyvatelé západočeské metropole mohli přijít podívat. Rozhodně stojí za to! Z hlediska vedení Knihovny to byla velice šťastná myšlenka, a dokonce i veskrze kulturní nápad. Obáváme se, že nikoho z koordinujících manažerů koordinační manažerie EHMK by to ani v pominutí mysli nenapadlo. Jde přece o ryze kulturní nápad, o žádné kontejnery nebo o další pouťové legrácky.

Sotva však Hrubý uvedenou výstavu zahájil, v Plzni propukla či vypukla tzv. Noc literatury. Sestávala, jak se dočítáme, z literárních čtení, která měla probíhat a podle všech dostupných indicií i probíhala v půlhodinových intervalech paralelně neboli průběžně hned na jedenácti místech v západočeské metropoli! Také tam byl všude vstup volný. Samozřejmě se letošní ročník Noci literatury neodehrával pouze v Plzni, ale dohromady ve třiceti šesti městech Prahou počínaje a konče nepříliš velkými městy jako například Staňkov a Vamberk (obě si zaslouží zvláštní uznání). Kdo zvědavě zabrousil na nocliteratury.cz, nejspíše se však mnoho nedozvěděl. Aspoň však připomeňme, že v Praze se takovými literárními čtvrtěmi par excellence staly Dejvice a Bubeneč, z jednotlivých míst kupříkladu staroslavné dejvické nádraží nebo i Vysoká škola chemicko-technologické, zkrátka a dobře lokality, v jejichž sousedství pisatel těchto řádek vyrůstal, ba kde se i kdysi dávno narodil. Leč zpět k Plzni, neb o tu zde kráčí. Jedenáct míst je opravdu hodně! Pražáci se dočetli, že kupříkladu šlo o „bývalou plovárnu“, Plzeňáci zase, že o „Městskou plovárnu“, ani v Plži v tom nemáme jasno! Hlavně že došlo na všechny plzeňské knihovny, dále na restauraci Artamo, v neposlední řadě i na Zastávku Plzeň… Všechno to mělo skončit nejpozději o předpůlnoční jedenácté hodině. Kolik plzeňských nebo západočeských básníků bylo všude při tom, navíc nejenom v půlhodinových intervalech, to se aspoň přibližně snad dovíme později.

I když to však nebyla přímo součást Noci literatury, svým způsobem tento hold západočeské poezii započal v Knihovně města Plzně úderem šesté hodiny podvečerní (tedy v době, kdy se ještě o žádné noci mluvit nedalo), neboť v již zmíněné Polanově síni byl na programu autorský večer Josefa Hrubého, pořádaný Kruhem přátel knižní kultury. Básníkovy narozeniny se v jeho průběhu nikterak velikášsky nebo nadmíru nepřipomínaly, ostatně k jejich uctění nejvíce přispíval básník sám. Četl své verše, mluvil o svých verších, vzpomínal, vyslovoval se k současné poezii, hodnotil (laskavě, leč také prozíravě) některé knižní novinky (kupříkladu životopisný dokument o Ivanu Blatném), až se ve zcela přirozené podobě a tónině stal přímo ztělesněním nejenom Noci literatury, nýbrž v prvé řadě nadčasového holdu poezii. A také kultury a kulturnosti v tom nejlepším a nejpřesvědčivějším smyslu., jakož i literární kultury. Na jazyk se nám neodbytně dere věta, že sám Josef Hrubý, to je jedno z evropských hlavních měst kultury – a jistěže nejenom v nynějším roce. Takového básníka určitě nemají ani v Monsu, ani v Pécsi, ani v Marseille, ani v Erfurtu, ani v Košicích… Zkrátka a dobře nikde tam! Byť neposkakuje po provaze ani nevylézá z kontejnerů. To vše je pod jeho úroveň.

Hrubý je totiž člověk (a básník) nebo básník a člověk, který když se někam vydává, obvykle mu nechybí kniha, a to nikoli ledajaká kniha! Kupříkladu na vernisáž a na vlastní autorský večer v Knihovně města Plzně se vypravil v kapse či při sobě maje dva díly převzácné knihy nazvané Radhost aneb Sbírka spisůw drobných z oboru řeči a literatury české, krásowědy, historie a politiky, to znamená svérázná knižní antologie, kterou vydal František Palacký… již v roce 1871. Neboli bezmála před sto padesáti lety. Koho by nezaujala kupříkladu zpráva, jak si stály v roce 1834 „časopisowé čeští“! Ba, v době, kdy ještě nevycházel ani Pramen, ani Plž. Aspoň jedna sentence z tohoto souhrnného článku stojí za připomenutí: „Téměř toho až příliš jest, pro newalný ještě počet jak čtenářstwa tak owšem i spisowatelstwa našeho; i není se čemu diwiti, že někteří z oněch časopisůw, snad pro nedostatek těchto žiwotních šťáw, již i umdlévají, ba i skutečně, jako nebohé Wečerní Wyražení, na wěčný sen se ubírají.“

Ach, kéž by ni Literární Západ, ni Plže nepostihl tehdejší neblahý či bědný osud Wečerního Wyražení! Kéž bychom se mohli i v Plzni nějak se literárně povyraziti! Takže na závěr ještě jedno, byť docela malinké postesknutí. Na autorský večer Josefa Hrubého sice dorazil velice solidní počet návštěvníků, přesto však, přesto však mezi nimi podle mínky naší tuze bolestně chyběli mnozí plzeňští literáti, kteří by přece mohli i takto pozdravit nejvýznamnější plzeňskou literární osobnost. Paradoxně se dostavili spíše někteří mladší autoři, tudíž nikoli ti, kteří mají k Hrubému generačně blíž, zatímco kupříkladu z vedení Střediska západočeských spisovatelů zhola nikdo, bodejť, z plzeňské literární bohemistiky pohříchu také nikdo. Bodejť. Arciže s výjimkou Martina Šípa. Nevadí, gratulace určené západočeskému poetovi byly v nepřítomnosti těchto ne-návštěvníků o to srdečnější. A jistěže došlo i na autorovu sbírku Dva klíče.

Erbovní součástí Noci literatury v Plzni se tak stal autorský večer či přesněji řečeno podvečer Josefa Hrubého. Zapějme mu chválu i slovy z Radhostu, že atmosféra byla tak líbezná, jako kdyby „hlas její byl jako harfy hlas, rozléhající se pod wečer v liběwějícím roliny wětříčku.“ A ti, co nedorazili, nechť „zůstanou podál“.