opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-13
-1
hodiny
0
-9
minuty
-3
-3
sekundy
-4
-2

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Nekrology, nekrology: to je tuze truchlivý žánr! Přesto v této truchlivé tónině musíme či můžeme začít. V pátek 8. května totiž náhle zemřel básník a prozaik Jiří Kolář (1935-2015), který se sice narodil v Praze, v mládí však žil v Doubravici na Strakonicku a poté se jeho celoživotním bydlištěm a působištěm staly Sušice. Proto je možné o Kolářovi hovořit jako o básníkovi sušickém, nepochybně také jako o prozaikovi sušickém. V Sušici učil na hudební škole a publikoval nejenom v tamějším tisku, ale příležitostně i v tisku celostátním. Aby se odlišil od svého slavnějšího jmenovce, básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, světoznámého klasika moderního českého umění, užíval sušický literát nikoli pravidelně, leč zejména u svých básní občas pseudonymu Jiří Doubravický. Filiace s místem, v němž se sušický Kolář v dávných letech s velkou pravděpodobností formoval jako vnímavý člověk, milující poezii a hudbu, je pochopitelně více než patrná.

Osud tomu chtěl, že Jiří Kolář se stal klasickým příkladem regionálního spisovatele, což není nic nectihodného: pouze se ho touto charakteristikou snažíme co nejpregnantněji zařadit do souvislostí novodobé české literární kultury, v níž bývá regionální tvorba zpravidla nemile opomíjena, ať už někdy právem a někdy neprávem. Rovněž je příznačné, že Kolář vstoupil do tuzemského písemnictví neobyčejně pozdě (dokonce ještě později než kupříkladu Bohumil Hrabal, jehož debut až k abrahámovinám je i z dnešního pohledu velice překvapivý). Příznačná je však i okolnost, že jeho notně opožděná prvotina, básnická sbírka Ať práci šperkují nebe, vyšla autorovým vlastním nákladem teprve v roce 2002: to již bylo sušickému tvůrci plných šedesát sedm let! To je opravdu setsakra pozdní vstupenka! Básníkovi a prozaikovi jistěže nic nevyčítejme, publikačních možností v regionu bývá skutečně pomálu. Navíc svou první „oficiální“ knížku uveřejnil Jiří Kolář dokonce až roku 2004, shodou okolností to byly povídky (Kniha na střeše) – a právě tak první „řádnou“ knihu veršů vydal až v době svých sedmdesátin: pod jménem Jiří Doubravický mu tenkrát (neboli před deseti lety) vyšla sbírka Stromy a řeka.

Z tohoto hlediska bychom mohli konstatovat, že následující desetiletí – pohříchu posledních deset let autorova života – bylo relativně plodné a především se Jiří Kolář zapsal přinejmenším do kontextu soudobé západočeské literatury. Své knihy nevydával pouze v Sušici, kde trvale žil, nýbrž také v Plzni. Dalo by se říci, že poměrně pravidelně publikoval i časopisecky a v loňském roce dokonce obdržel tradiční Cenu Plže. V posledních letech se zřejmě zaměřil na žánr, jemuž se předtím dlouho vyhýbal: na krátké texty, opírající se nikoli o životní empirii, nýbrž o imaginární nebo fantaskní příběhy, event. zachycující zvláštní momenty v lidském žití. Nejednou šlo o vysloveně snová až snivecká líčení, mnohokrát (pravděpodobně) o záznamy snů. Právě v textech tohoto druhu se Jiří Kolář jako kdyby „našel“, zvláště když v nich vynalézavě spojil svůj bytostný básnivý lyrismus s komorní epikou dějovou. Další práce z autorova pera – jak se žel také mnohdy stává – vyjdou tudíž až posmrtně v připravovaném Plzeňském kalendáři. Aspoň však vyjdou, aspoň takto ještě spatří světlo světa.

kolar_doubravicky Samostatnou, svým způsobem i nemálo hravou složkou spisovatelova psaní se staly rovněž jeho „vážné, někdy i převážně nevážné“ hudební fejetony (do určité míry navazující na regionální tradici kupříkladu vypravěčství Františka Heritese, žijícího ovšem stovku let před Kolářem až ve vzdálených jihočeských Vodňanech), v nichž naopak těžil ze své dlouhodobé dráhy hudebního pedagoga. Zvláště svými „literárními sny“ jako kdyby autor překročil i pomyslné hranice regionu a prosadil by se jimi určitě též v tzv. nadregionálním měřítku. Čas mu však nepřál a přes pokročilý autorův věk můžeme mít za to, že mu umíráček zaklinkal ve chvíli, kdy se jeho pero obrazně řečeno vzpínalo k vyšším tvůrčím úkonům a úkolům. Krátký byl jeho literární svět: stěží třináct či čtrnáct let. Nemělo by se však na tohoto introvertního a solitérního literáta v žádném případě zapomínat. Ani zapomenout.

Máme sice za okny třetí tisíciletí a zdůrazňujeme, že v případě Jiřího Koláře šlo o mimořádně opožděné literární prvotiny, a to básnické stejně jako prozaické, neměli bychom ale nebrat ohled na skutečnost, co pravděpodobně nejvíce ovlivnilo jeho poetiku a co spoluvytvářelo autorův naturel. Kromě četby, arciže kromě četby, jelikož v Kolářově generaci se ještě četlo, hodně četlo, ba dychtivě četlo. Nuže, je zjevné, že autor sice začal publikovat až mnohem později, leč po literární stránce „začal rozum brát“ od poloviny padesátých let počínaje. Na jeho poezii tudíž měla největší vliv zčásti tehdejší „poezie všedního dne“ neboli úsilí o básnictví depolitizované a deideologizované. Koneckonců stejně jako na jeho prózu, která, jak vidno, taktéž do značné míry tíhla k rozmanitým momentkám „všedního dne“, a jak se z odstupu času zdá, obecně vzato směřovala spíše k epice komorní či komornější, nikoli k velkým dramatickým slovesným plátnům.

Z tohoto pohledu sušický Jiří Kolář zčásti sounáležel s autory, které někdy označujeme za druhou vlnu tzv. květňácké poezie, zároveň se však od nich výrazně lišil: ve srovnání s Jiřím Grušou nebo kupříkladu Josefem Hanzlíkem byl mnohem tradičnější, volil mnohem konvenčnější výrazivo, především však na rozdíl od nich ani v šedesátých letech knižně nepublikoval – a to ani v regionu. Jeho juvenilie neznáme, ptejme se proto, zda vůbec existuje něco jako Kolářova literární pozůstalost, a pokud ano, vyzýváme k tomu, aby byla pietně uchována. Kde jinde než v sušickém muzeu nebo v sušickém archivu! Vždyť ostatně nevíme ani to, kdy tento literát opravdu začal psát nebo kdy se rozhodl systematičtěji psát – zda již v raném mládí, nebo teprve v pokročilém věku. Takový bývá osud literátů v regionu: sotva se dočkají jakéhosi uznání v kontextu, v němž odedávna nebo delší čas figurují, mnohdy dochází k tomu, že po jejich skonu se nad nimi zakrátko uzavře hladina zapomnění. Tohle možná sudičky předpověděly i Jiřímu Kolářovi, mohou se však i mýlit a občas by bylo záhodno, aby se mýlily.

Sečteno a zváženo: v těchto dnech zesnulý sušický básník a prozaik byl zajímavým tvůrcem tradiční ražby. Nebyl to však žádný „komerčák“, také v poezii ctil poezii jako umění básnické, zcela cizí mu byly jakékoli laciné efekty. A o žádný laciný efekt nejde ani nám, míníme-li, že by po Kolářovi či po Kolářovi-Doubravickém měla být v Sušici pojmenována (třeba i přejmenována) ulice nebo nějaká důstojná lokalita.


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody