literární západ

Nejbližší pátek a sobotu proběhne v pražských Holešovicích akce nazvaná Sjezd spisovatelů – čili sjezd nikoli také literárních vědců, kritiků, překladatelů, autorů literatury faktu apod. Pouze spisovatelé budou při tom a vše se bude odehrávat v režii nedávno založené Asociace spisovatelů, která připravila poměrně nabitý program: dojde na pět „bloků“, v nichž se nejprve přednesou „řečnické příspěvky“ a po nich přijde čas na panelovou diskusi. Tudíž na rozpravu na dané téma podvakrát moderovanou televizním komentátorem, třikrát literárním vědcem, pokaždé jedním a týž. Že bychom neměli ani v Praze jiného? Mimochodem: se členstvím kritiků a spol. sice v Asociaci zásadně nepočítají, z programu je však zjevné, že bez nich se naše literární kultura a literární život neobejde: vždyť ze dvou desítek ohlášených příspěvků (přesněji řečeno osmnácti, neboť jeden je neobsazen a u druhého uvedená autorka zatím neví, o čem hodlá mluvit) plnou polovinu zastupují právě různí představitelé „myšlení o literatuře“ včetně kupříkladu filosofa Václava Bělohradského.

Jednoznačně však mezi vystupujícími tohoto ražení (neboli nikoli z tvůrčí spisovatelské sféry) převažují kritici či publicisté spíše mladšího věku – a když zjišťujeme, že zřejmě nebyl osloven ani Aleš Haman, ani Jan Štolba, ani namátkou Jan Šulc, na jazyku máme pochopitelně jména i mnoha dalších výrazných kritiků a teoretiků, začínáme již předem ztrácet iluze. Co čert nechtěl, navíc poslední vystoupení v programu sjezdu má z pohledu šéfredaktora literární revue Host pojednávat dokonce o „konci literatury“! Vůbec, nebo jenom u nás? O konci literatury a o zániku knih jsme slyšeli už tolikrát… Co ale pak budou v Hostu vydávat, když nám zřejmě nějací lotři mají v úmyslu zabít literaturu a ta potom nadobro skončí? Uvidíme však, co z víkendového rokování vzejde. Třeba to bude jenom mnoho povyku pro nic. Zatím vzešel nemálo třeskutý název či ústřední slogan sjezdu, jenž zní: „Přepisujeme přítomnost.“ Českým hokejistům se to podařilo, ti na zimní olympiádě v Naganu dokonce „přepsali dějiny“, zatímco spisovatelé? Jen jestli zmíněný slogan nakonec nebude pro někoho ze zúčastněných skoro za trest!

Sjezd je sjezd, bude-li příležitost, dřív nebo později se k němu vrátíme. Pozastavme se však u jedné symptomatické záležitosti, která jednání předcházela: u textu, který je s určitou ironií záměrně pojmenován Zdravice účastníkům I. sjezdu Asociace spisovatelů. Připomeňme, že od samého počátku, přinejmenším v teoretické rovině, uvedený sjezd takto koncipován není (byť to v praxi může takto dopadnout): jsou na něj totiž zváni „všichni“. Tedy například i celičké Středisko západočeských spisovatelů jako jeden muž a jedna žena. Anebo celičká Obec spisovatelů a celičká Unie českých spisovatelů a další spisovatelské spolky a jiná autorská seskupení. Tuto „zdravici“ pokládáme za natolik charakteristickou pro současný stav naší literární kultury, že máme v úmyslu čtenáře Zápisníku dr. No s ní v kostce seznámit: jistěže v určitém pokrácení (včetně občasného parafrázování) a jistěže ve zdůrazněné anonymitě. Ve zdravici obě uvedené osoby figurují pod iniciálami, my se spokojíme s emblematickým označením X. a Y. Hle, co se v ní píše a přibližně toto praví:

„Spisovatel X. byl veřejně označen slovutným spisovatelem Y. a jeho přáteli za leda průměrného čili podprůměrného spisovatele. Znamenalo to pro něj tak velkou ránu, že v jejím důsledku se na prach rozpadly poslední zbytky jeho profesní sebeúcty.“ Potom si X. náhodně pročítal stanovy Asociace spisovatelů, „zánovního to svazu literátů“ a hned na začátku narazil na bod, podle nějž je cílem, účelem i posláním svazu „zvýšit profesní sebeúctu členů Asociace“. Zatoužil proto po členství v dané „tak znamenité organizaci“, předpokládaje, že v ní by jeho povážlivě otřesená profesní sebeúcta opět obnovena a posílena. Když se však začal podrobněji zajímat o podmínky členství a možnosti případného přijetí své maličkosti do Asociace, zjistil k pramalému nadšení, že jejím předsedou není nikdo jiný než uvedený spisovatel Y. Právě ten, kdo ho ocejchoval za podprůměrného spisovatele.

Spisovatel X. si ihned uvědomil neřešitelnost nastalé situace. Kdyby ho přijali, Asociace by přijetím podprůměrného spisovatele popřela své zásady a vzepřela by se mínění svého předsedy. Především by se však přijetím podprůměrného člena „eo ipso snižovala profesní sebeúcta všech stávajících členů“. Ani jemu by takové členství neprospělo: budou-li přijímáni samí průměrní a podprůměrní spisovatelé, nijak se tím jeho vlastní profesní sebeúcta nezvýší ani neobnoví. Z toho mu vyplynul dosti logický závěr: rozhodl se o členství v Asociaci spisovatelů nežádat. Zároveň pochopil, přinejmenším to X. ve zdravici prohlašuje, že nyní se „životním posláním a smyslem jeho literární existence stane zvyšovat svým programovým nečlenstvím profesní sebeúctu všech členů Asociace, ať přítomných, ať budoucích“. Rozpoznáním a přijetím tohoto svého úkolu, nyní celoživotního, takto spisovatel X. nejenom údajně zvýšil svou sebeúctu jako takovou, totiž obecně lidskou, leč kromě toho od této chvíle „začal za toto sebepoznání předsedovi Y. blahořečit, kudy chodil“. Čili zřejmě i vysoce nadprůměrnému spisovateli Y. a nadprůměrnému předsedovi Y. v jedné osobě.

Tolik zdravice, tolik štiplavě ironické podobenství ze současného spisovatelského života, tolik a zejména velice vábivá vize „programového nečlenství“ v jednom „zánovním“ spisovatelském svazu. Schválně, co by spisovatel a předseda Y. prohlásil o členech Střediska západočeských spisovatelů, jestlipak by jim nikoli tak ošklivě, nýbrž velice vlídně a vřele možná všem nedoporučil navlas stejné programové nečlenství? To by bylo arciže zbytečné, o žádný problém profesní sebeúcty tady nejde a jít ani nemůže, poněvadž až na zanedbatelné výjimky jsou skoro všichni členové SZS rovněž členy Obce spisovatelů, k Asociaci nevzhlížejí a určitě z toho mají velké obecní potěšení. Nic netušíme o věku spisovatele X., je-li však věku vyššího, pak jeho vrstevníci sice v Asociaci spisovatelů mohou být i vítáni, leč v prvé řadě je to uzavřené generační seskupení. Však na Sjezdu nebo na I. sjezdu AS nepromluví či nevystoupí – opět jmenujme pouze namátkou – ani Ivan Wernisch, ani Karel Šiktanc, ani Alexandr Kliment, ani Vratislav Brabenec, ani Petr Král, ani Jaroslav Vejvoda, ani… ani… Připusťme, že tyto osobnosti české literatury možná mají až umrtvující strach z předsedy Y.

Uzavřemež tento Zápisník dr. No volky nevolky tím, že odcitujeme alespoň některé tematické okruhy, o nichž se na Sjezdu má v rámci panelových diskusí rokovat, přičemž se opravdu nemůžeme ubránit dojmu, že básníci by měli psát básně a prozaikové prózy a nekoketovat s velikášskými projekty slalomů, sjezdů či obřích slalomů, při nichž sklouzávají k nemálo šeredným a značně ošemetným publicistickým nebo mediálním klišé. Například: „Promluví opět literatura společensky?“ – „Koho a co má literatura hájit?“ – „Jak definovat její společenskou roli?“ – „Česká básnická scéna je pestrá, silná a živá.“ – „Stojí básník ve světě?“ (Zápisníková variace: Sedí básník ve světě?) – „Je koncept undergroundu dnes něčím aktuální?“ – „Jak se v české literatuře definuje příslušnost ke generaci?“ Asi nejnaivnější tázání zní takto: „Prochází česká literatura generační výměnou?“ Kdo s ním přišel, ten určitě nečte nekrology. Budiž. Pak jsou účastníci sjezdu (nikoli tedy účastníci zájezdu) dotazováni, „jak definovat refrén sjezdu, tematický/emoční spodní proud, byl-li nějaký?“ Odpověď budiž stejně prostoduchá jako daná otázka: V neděli ráno se probereme a zjistíme, že o víkendu byla veškerá přítomnost (netoliko literární) v péči vedení Asociace spisovatelů přepsána dočista a od základu. Možná přímo předsedou Y. Pokud však k tomu nedojde, potom možná šlo pouze o veliký humbuk. Povšechně vzato lze doporučit především toto: víc psát, méně přepisovat a pokud možno neopisovat. Zvláště od těch, co psali před vámi.