literární západ

V Plzni v prvních červnových dnech probíhá a zčásti již proběhl Japan Fest 2015 čili japonský festival. Stačí v této souvislosti konstatovat, nakolik čarovné je japonské umění kaligrafie, nebo, pozměníme-li slovosled, umění japonské kaligrafie, a potom se beze zbytečných slov pohroužit do uctivého mlčení. Přičemž s aktivním vědomím, že úchvatná krása této vzdálené kultury zůstává kulturním skvostem i v plzeňských končinách. V rámci festivalu se Plzni nyní zjevuje či zjevil také fascinující svět bonsaií a suiseki. Nebo slavná strategická stolní hra šogi. Však šťáhlavický básník a esejista Ivo Hucl, umělecký ředitel festivalu Japan Fest 2015, ví více než velice dobře, o co nejenom v plzeňském časoprostoru kráčí a s jakým úchvatným fenoménem se mohou setkat a všemi smysly se do něho pohroužit i mnozí západočeští milovníci krásna všelikého a japonské kultury zvlášť. Jistěže však nehodláme Zápisník dr. No přeonačit ani v tomto nadmíru lákavém případě na nějakého pomyslného průvodce po akcích, které se v metropoli západních Čech mezitím již uskutečnily nebo se teprve budou konat v rámci uvedeného festivalu. Nepodlehněmež tomuto pokušení a obraťme raději naši pozornost poněkud jiným směrem.

Joe HlouchaProto především připomeňme spisovatele a sběratele, který pravděpodobně nebyl úplně první, kdo v českých zemích zahořel či vzplál obdivem k japonské kultuře a vůbec k japonské filosofii života, dozajista se však stal jejich největším průkopníkem: totiž Joe Hloucha, rodák za Mladoboleslavska, a to již v prvních desetiletích 20. století. Kdysi to jméno znal každý, dnes se i renomovaní bohemisté (měli by si přiznat, že nedovzdělaní) nad ním podivují a tvrdí, že prý o Hlouchovi nikdy neslyšeli. Jejich škoda! To byl uznávaný ctitel všeho japonského a vůbec exoticky dálněvýchodního, natolik zapálený japonofil, že svou proslulou první „japonskou“ prózu Sakura ve vichřici (z roku 1905), milostný příběh odehrávající se v exotických kulisách vzdáleného Východu, sepsal a vydal dokonce v době, kdy do obdivovaného Japonska ještě ani nezavítal: to se mu vícekrát podařilo nebo poštěstilo až v následujících letech. Což mu jistěže nebránilo, aby své japonomilné próze vtiskl podtitul: Útržek deníku z cesty po Japanu. Autor uvádí svůj příběh výmluvnou otázkou, zda „jest to také všechno pravdivé a skutečné? Není to sen, báchorka o vílách, pohádka z tisíce a jedné noci? Tak krásné je to vidění, že obáváme se, aby se nerozplynulo v mlze…“ Nikoli náhodou právě Joe Hloucha zřídil v Praze první japonskou čajovnu (umístil ji do paláce Lucerna), v blízkých Roztokách postavil vilu v japonském stylu a celý život shromažďoval imponující sbírky orientálního a zejména japonského umění. V Japonsku už dávno měli Hlouchovi vztyčit přinejmenším komorní pomník.

Čajovna, bonsai, kaligrafie, šogi, sakury… Co kdybychom však začali Plzeňanům klást namátkové otázky, co vědí o japonském písemnictví? Možná bychom měli zpekla štěstí a narazili bychom na nějakého vševědoucího kulturního chodce, obáváme se však, že bychom dopadli hůř než přísloveční sedláci u Chlumce, arciže u Chlumce nad Cidlinou. Zatímco u nás vládli bájní Přemyslovci (vládli-li a byli-li), aby po tisíci letech měl František Ringo Čech o čem psát a z čeho si utahovat, v Japonsku se už „za raných Přemyslovců“, tedy před christianizací českých zemí, kultivovaně básnilo na téma, zda má smysl „umřít pro marnou sázku / v lásky hrách“ – a určitě má, neboť potom „aspoň má milá překročí prvně / nízký můj práh“. Tyto verše vznikly ještě před rokem 759, možná dokonce i o nějaké století dříve. Už tenkrát totiž vznikla nejstarší dochovaná antologie japonského básnictví, v originále pojmenovaná Manjóšú (v Plzni by ji ovšem tvrdohlavě přepisovali po anglicku neboli Manjoshu), která je všeobecně známá pod názvem Sbírka deseti tisíc listů a obsahuje pouze a všehovšudy čtyři tisíce pět set šestnáct (tj. 4516) básní ve dvaceti svazcích. S tím by si nepochybně ani staročeský čacký Bivoj, ani staročeský pěvec Lumír vůbec nevěděli rady!

V této pradávné antologii, již můžeme umístit do jakéhosi raného, leč vyspělého či pokročilého japonského středověku, vynikají zvláště básně autora jménem Ótomo no Tabito, který již v 7. století skládal jednak populární pijácké, jednak veskrze vážné verše, charakterizované jako synkretické a filosofické – a jeho nevlastní sestra Sakanoe už tehdy proslula jako básnířka lásky. Pokud se v Plzni nyní pořádají Literární večery na Zastávce, v Japonsku mají zase sáhodlouhou tradici tzv. velké básnické soutěže, jimž se říká uta-awase a při nichž paradoxně dochází i na přednes prozaických děl (monogatari). Dlouhým básním či rozsáhlým skladbám, jichž je ve Sbírce… více než dostatek, se v japonské literatuře říká čóka. A kdy došlo na první filologické bádání týkající se Sbírky deseti tisíc listů? Přece už ve 12. století.

Zmíněná básnická antologie měla důstojný protějšek v starojaponské umělecké kronice z pera Ónoa Jasumaroa Zaznamenání dávných událostí, pocházející ze začátku 8. století. Japonsko se tu nazývá i Velká země četných ostrovů – a stojí za zmínku, že kronikář byl natolik rozumný, že o posledních devadesáti letech raději nic nenapsal. Psát o tom, jak si bohové rozdělují moc, je vždy velice riskantní. Existují i ještě starší kroniky, kulturní událostí v Japonsku se však v roce 1979 stal nečekaný nález Jasumarova hrobu. Zato my doposud nevíme, kde je nebo kde by mohl být pohřben kronikář Kosmas a zda opravdu pocházel ze Zdic u Chodouně. Kdo byl jiný kronikář se smluvním jménem Dalimil, máme ještě menší tušení: víme jen tolik, že jde o tzv. Dalimila. Čili takzvaně víme, že to takzvaně nevíme, kdo to takzvaně byl.

Asi jen málokdo tuší něco podrobnějšího a zevrubnějšího o japonském baroku (neboli o literárních skvostech vzniklých za časů baroka, arciže pojaponsku specifického baroka), jež se pyšní básníkem Macuo Bašó a jeho haiku (což vlastně znamená: lehká sloka) či „jeho lehkými poetickými eseji“, románem Největší rozkošnice (jeho autor Saikaku Ihara napsal i Největšího rozkošníka) a dramatem Společná smrt v síti nebes na Amidžimě (Monzaemon Čikamacu). Nebo o slavném trojlístku japonské moderny a svého druhu magického realismu, k němuž patří tak výrazní a tak nepodobní tvůrci jako Džuničiró Tanizaki, Rjúnosuke Akutagawa a Jasunari Kawabata. To jsou dávní klasikové i moderní klasici, zatímco synonymem soudobé japonské prózy je obsáhlé literární dílo Harukiho Murakamiho. Z něho značná část vyšla i v českém překladu a které je známé a hojně čtené v celém současném světě, ačkoli spisovatel píše pouze o Japonsku a Japoncích (případně o Japoncích v cizině).

Lehká kvízová otázka na závěr: přednáší se či vyučuje se někde v Plzni světová literatura? Jsou na některé škole na závěr semestru studenti zasvěceně zkoušeni z podobného předmětu a mohli by tudíž mít aspoň rámcové znalosti toho či onoho národního písemnictví? Řekne-li se před nějakým plzeňským studiosem Bašó, v krajním případě v podobě zaklínadla se dá opakovat Bašó, Bašó a zase Bašó, nepoleká se ten dotyčný přespříliš nebo nebude pochybovat o vašem zdravém rozumu? Kdo ví. Japan Fest 2015 je pochopitelně určen rovněž těm, kdo o japonské krásné literatuře nevědí pranic. Koneckonců v Japonsku také neznají našeho Kosmu nebo tzv. Dalimila. Leč přece jen… My nejsme Velká země četných ostrovů. Inu, kdyby se v Plzni víc a především kvalitně učila světová literatura, pak by i na nynější festival mohl leckdo vyrazit jako obeznámený návštěvník, jenž by věděl, že „žijeme ve světě nestálém jako voda peřejí Fučise v řece Asukagawa“, nebo který by uměl tiše mumlat starou japonskou moudrost, podle níž i slona lze spoutat vlasem ženy. Na tuto velkou pravdu přišel osamělý zenbuddhistický mnich Kenkó už před rokem 1331. Sloni to ovšem věděli mnohem dřív.