literární západ

Tak čemu dát přednost: psát o úmrtí Ludvíka Vaculíka, nebo o tzv. Sjezdu spisovatelů, v rámci jehož jednání se prý stala ústředním bodem zpráva o úmrtí Ludvíka Vaculíka? O slavném nebožtíkovi se u nás ovšem referovalo všude a málem jako o nastalém konci světa, zatímco na sjezdové rokování spisovatelů (v režii Asociace spisovatelů, dále i AS) se i pod dojmem z této truchlivé události jako kdyby v našich médiích poněkud zapomnělo. Onen pražský sjezd proběhl během minulého víkendu v holešovickém podniku zvaném Podnik – a byl to určitě podnik zajímavý. Až na to, že všelijaká spisovatelská očekávání zřejmě zůstala převážně nevyslyšena. A nebylo to pouze z toho důvodu, že se prý v Podniku nedalo dýchat, jelikož na všechny dolehla krutá víkendová horúčava. Ani z té příčiny, že mladí organizátoři všemožně zdůrazňovali, že jde o přímou návaznost na slavný sjezd z roku z 1967 (jejž už pochopitelně skoro nikdo nepamatuje), tudíž… Tudíž by se dalo předpokládat, že Sjezd způsobí převeliké změny, že padne vláda, že se v rámci NATO přichýlíme k Putinovi anebo že přinejmenším sjezd medle rozeženou zakuklení hoši z Útvaru rychlého nasazení. Kdepak, zemřel Vaculík a spisovatelský sjezd přestal veřejnost zajímat.

Nikoli ovšem literární veřejnost, pravdaže poněkud nepočetnou. A to i ty, kdo na Sjezdu nemohl být přítomen, například pisatel těchto řádků. Kdo tam však vlastně přítomen byl? Čteme, že v „saunu připomínajícím sále“ a v jeho „undergroundově omšelých prostorách“ převažovali v auditoriu i na pódiu spíše lidé píšící o literatuře než lidé píšící literaturu. Takže Asociace spisovatelů sice kritiky do svých řad nepřijímá, leč na sjezdu jich bylo plno (včetně publicistů, zpravodajů atp.). Nedorazila však kupodivu ani část „slavnějších“ členů Asociace, přičemž se můžeme ptát, kdo je z nich opravdu slavný? Snad Emil Hakl a pár dalších? Jiní určitě ještě nikoli, byť se to o sobě mohou domnívat. A ti, kdo dorazili, jak píše kritička Eva Klíčová, prý „omezili svou hvězdnou přítomnost na mihnutí se“, jako kdyby se celá akce (rozuměj Sjezd spisovatelů) našich básníků a prozaiků valně netýkala. Mnozí si ovšem před Sjezdem i po Sjezdu stýskali, že je nikdo osobně nepozval. Vskutku, pozváni byli údajně všichni, takže osobně asi jen málokteří. A o některých literátech se výslovně pravilo, že vítáni nejsou. Nejspíše vedení Obce spisovatelů, byť žádní vyhazovači na ně nachystáni nebyli.

Kdo tudíž na Sjezdu byl? Publicista Jiří Peňás prohlašuje v Lidových novinách, že (skutečných) spisovatelů je u nás „opravdu jen pár“ a že prý také jen pár jich bylo na zmíněném holešovickém setkání čili na Sjezdu – a on sám za svou novinářskou maličkost tvrdí, že prý tam byli všehovšudy tři spisovatelé. Tedy takzvaní skuteční spisovatelé. Škoda, že arcistatečný Jiří Peňás při této příležitosti žel nevysvětlil, kteroupak trojici považuje na rozdíl od ostatních pětic nebo třeba tuctů za ty tři pravé a nefalšované spisovatele a které z desítek současných literátů naopak za spisovatele nepovažuje. Peňásovým spisovatelským pámbíčkem je mimo veškerou pochybnost Michal Viewegh, tomu ve srovnání s jinými snad rozumí a o něm umí popsat celou plachtu novin, autor Vybíjené však kvůli následkům onemocnění nejspíše na Sjezdu přítomen nebyl. Přitom do Asociace honem, honem honem vstoupil jako jeden z prvních a vedení AS ho právě tak honem honem honem coby českého etablovaného a především veleplodného pisatele dnešního mainstreamu do svých řad přijalo.

První dojmy a první postřehy jsou značně postojově rozptýlené. Zaznívá i (dosti povšechná a máloco říkající) spokojenost nad tím, že se Asociaci spisovatelů vůbec podařilo sjezd organizovat. Některé hlasy jsou však značně pohoršené. Autora píšícího pod pseudonymem Básník Ticho nejspíše rozkatilo, s jakým despektem hovořil předseda Asociace Jan Němec o situaci v nynějším undergroundu (jehož představitele předseda AS pokládá, řečeno s určitou nadsázkou, za poněkud přestárlé infantilní zombie), a tak se nechal slyšet, že „většinu lidí, kteří na sjezdu vystoupili, by vůbec nepustil za mikrofon“. Známý severočeský bouřlivák Patrik Linhart zase vyjádřil znepokojení, zda se nakonec z Asociace nevyklube všehovšudy jakási „ambaláž pro levicový think tank“, byť k tomu inklinuje pravděpodobně pouze jeden jediný člen vedení AS. Jiného komentátora pobavilo, že Petra Hůlová, bojující za ženská práva, všechny spisovatele obecně označila za „autorky“ – a nejen to: sdělila všem přítomným, že nástrojem literáta je jazyk. Takže si vysloužila obdivná slova: „Jak mohutné myšlenkové soustředění musela asi Hůlová vynaložit,“ než na to přišla!

Nejpodstatnější věc však na Sjezdu vyslovil mladý kritik Karel Piorecký. Zdůraznil totiž, že širší debaty a diskuse v průběhu jednání byly nepochybně nutné, poněvadž se v rámci Asociace spisovatelů „srotila nová generace, která věc vidí jinak než starší kolegové“, což se podle něho projevuje i v mezigeneračních debatách. Vyplývá z toho (o tom jsme v Zápisníku dr. No už vícekrát psali), že AS vznikla i se zjevným konfrontačním podtextem jako určitý odpůrce Obce spisovatelů. Potvrdilo to i prohlášení, že AS nehodlá být organizací pro každého, kdo (obrazně řečeno) udrží tužku. Na druhé straně je uvedený pojem „nová generace“ značně ošidný. V čele Asociace je čtyřiatřicetiletý Jan Němec, zatímco členu vedení Emilu Haklovi je málem o čtvrtstoletí víc! Jiné hvězdě Asociace neboli Vieweghovi je „pouze“ o devatenáct let víc a s Haklem vstoupili do světa české literatury v roce 1990, zatímco zmíněný Němec před pár lety. Ergo je připomenutý soud pronesený o Sjezdu spisovatelů, že „srotila se tu nová generace“, stejnou měrou ošidný jako ošemetný. O jakou novou generaci tady proboha jde? Patří k ní v rámci členstva AS (v abecedním pořadí) i dříve narození literáti (pardon: v duchu P. Hůlové jim říkejme „autorky“) jako kupříkladu Ivan Binar (někdejší předseda Obce spisovatelů), Jan Burian nebo Miloslav Topinka? Reprezentuje v Asociaci spisovatelů tuto „novou generaci“ tak komerční autorka jako Irena Obermannová, kterou zřejmě přijali s otevřenou náručí, byť z ní žádná řečená ambaláž pro levicový think tank nekouká?

A co Plzeňané? Na seznamu členů AS nalézáme pouze básníka Tomáše Kůse, přičemž nevíme, zda je i nadále členem Střediska západočeských spisovatelů, či nikoli. Další člen, Vratislav Maňák, sice dělá západočeskému regionu čest (pochází ze Stříbra), leč už dlouho je usazen v Praze a nyní se prý stal tiskovým mluvčím Asociace. Členem není Milan Šedivý, ačkoli se to o něm v Plzni všude tvrdí a který vystoupil ze Střediska západočeských spisovatelů: měl k tomu dobré důvody. Dá se předpokládat, že z Plzně zřejmě na Sjezdu nebyl. Už jsme to konstatovali mnohokrát: plzeňská spisovatelská veřejnost se aktivně podílí na práci Obce spisovatelů (OS), je účastna v jejím vedení, zkrátka a dobře „hraje za Obec“. Neboli za spolek, o němž se nyní nepřímo tvrdí, že je to organizace pro každého, kdo udrží tužku. S největší pravděpodobností to jeho členům lichotí.

Někdy si ovšem můžeme připadat jak spolek Alenek v říši divů. To když místopředsedkyně Obce, ostravská básnířka Lydie Romanská, vypočítává úspěchy OS a zdůrazňuje, že vycházejí i regionální časopisy jako Plž. Můj ty světe! Vždyť s Obcí spisovatelů neměl Plž nikdy nic společného, případně tak malinko, že to vskutku nestojí řeč. Zpočátku se sice v Plži uvádělo jako formální spoluvydavatel Středisko západočeských spisovatelů (ač z jeho strany pomoc veškerá žádná), ani to už není dávno pravda. Nuže ptejme se: kdo ten nesmysl paní Romanské nakukal? Nedá se však nic dělat, někdo jí to nakukat musel. To však ouha: Plž není tribunou ani Obce spisovatelů, ani Asociace spisovatelů, ani PEN klubu aj., Plže vydává Knihovna města Plzně a Plž je Plž. Třeba by ale Obec spisovatelů byla moc a moc ráda, kdyby takový časopis měla!