literární západ

Na konci června se neslaví žádný Den učitelů, svět kantorský i svět studentský mají před sebou prázdniny a platí slovutné rčení, nechť léto budiž těmi i těmi pochváleno (ba i všemi ostatními) – proč se však nevrátit k jedné osobnosti, jež bývá označována za „legendu českého učitelstva“, přinejmenším ctěného učitelstva pražského? Můžeme tak učinit s klidným svědomím, poněvadž dotyčná osoba nemá žádné životní výročí, žádné jubileum jí nehrozí, žádné podkuřování, žádné pochlebování, nicméně pořád činorodě dlí mezi námi, pořád je v tolika směrech houževnatě „tady i teď“ – a dokonce ještě píše a vydává knížky. Což není rozhodně záležitost rutiny a zdaleka k tomu nedochází ve všech českých končinách! Vždyť kupříkladu kdekterý plzeňský humanitní vysokoškolský učitel – abychom psali též o Plzni a též Plzni tyto řádky adresovali – za dlouhých, vskutku za iks let nedal a nedá dohromady ani brožurčičku, a můžeme se tudíž marně tázat, zda je víc neschopný než líný, anebo víc líný než neschopný. To je však neblahý chlíveček s mnoha tituly na koštěti a o něm pomlčme, neboť v tomto Zápisníku dr. No chceme složit hold zmíněné legendě našeho učitelského stavu – totiž dr. Miloši Hoznauerovi.

Ruku na srdce, není to žádný mladík. Stačí říct, že je dokonce o pár týdnů starší než náš český Pařížan neboli nikdo jiný než Milan Kundera. Narodil se v malé polabské vsi, nyní bývá zřídkakdy vídán i v malé podbrdské vsi. Gymnaziální studia ukončil v Nymburce (ano, tam, kde se dnes tamní veřejnost zuby nehty brání tomu, aby bylo místní gymnázium pojmenováno po Bohumilu Hrabalovi), na staroslavné pražské „fildě“ absolvoval češtinu a ruštinu a poté byl několik desítek let na pražských školách tím, komu se říkává středoškolský profesor. Tenkrát, v poválečných desetiletích, ovšem nešlo o gymnázia, nýbrž o takřečené „esvévéešky“ – a právě někdejší smíchovská Střední všeobecně vzdělávací škola Na Zatlance by měla být medle přejmenována například na Gymnázium Miloše Hoznauera. Ačkoli na tomto školském ústavu byli i jiní dobří kantoři, nicméně, jak praví pamětník z řad žactva, „jenom jeden byl Miloš Hoznauer“.

A má nepochybně pravdu pravdoucí, jak už to někdy (byť ne vždy) u pamětníků bývá. Připomeňme ještě, že náš hrdina, jak se v takových případech říkává, nějaký čas (nikoli náhodou v letech šedesátých) učil rovněž na pražské filozofii, než ho z ní za Husáka ruče vypoklonkovali, posléze po roce 1989 opět nějaký čas působil i na pražské „pajdě“, samozřejmě tam vyučoval českou literaturu, co také jako zkušený češtinář jiného?, nicméně i v současnosti napořád zůstává v očích kantorské populace (plus zástupů obdivovatelů čili Hoznauerových žáků) v prvé řadě živým prototypem pedagoga, jehož vyšším principem byla vždy a za všech okolností literatura. A také ženy, pochopitelně také ženy!, jak značně důrazně náš legendární paidagog podotýká.

Kde to ale podotýká či kdepak to potvrzuje přímo s mladickým zápalem? Nuže v knížce, kterou mu nyní vydalo nakladatelství JAKURA a kterou Hoznauer nazval na satiricko–sarkastický způsob, totiž: Stařec na čekané. Hovoří v ní také o sobě a leccos tam na sebe poví. Mezi řádky se tu prozrazuje, kolik křížků má už autor za sebou, což je nesmírně dobře, poněvadž když si tuto publikaci „vykuklujete“, u spoluautora knížky, fotografa Jaroslava Kučery, se vám objeví datum narození Česká republika, 1946, zatímco u Hoznauera, div se světe, a kdo nevěří, ať si to ověřit honem běží a protře si zavčas oči, čtete až zděšeně tento záhadný údaj, jenž je u něho uveden jako místo a rok narození: Česká republika, 2021. Z toho by vyplývalo, že se autor uvedené knihy ještě ani nenarodil, což by ho určitě potěšilo, natož že už něco vydal nebo odučil, nejspíše však s panem Google nejsou žádní velcí kamarádi a v tom bude příslovečné jádro pudla.

Ten Stařec na čekané z pera Miloše Hoznauera, to je ostatně velice disparátní kniha, nelze neříci a nezahořekovat, proč proboha nemá v tiráži uvedeného žádného redaktora, a je to setsakra znát, že ho nemá, za podstatné či za nejpodstatnější však pokládejme konstatování, že jejím tmelem je esej o stáří. A že je to tím pádem kniha na způsob Saroyanova beletristického eseje O neumírání, kniha, kterou by stejně jako Saroyana měli číst snad všichni, leč přímo povinně zejména ti, kdo v těchto dnech, týdnech, měsících a rocích nezadržitelně vstupují do času stáří nebo aspoň začínají pobírat starobní důchod. Aby totiž věděli nebo zavčas se dověděli, co všechno je – zde neúprosně stvrzeno z pohledu moudrého pedagoga – dřív nebo později bez jakékoli výjimky čeká a jak by se s tím (možná ano a možná nikoli) mohli někdy i vyrovnat. Přitom vesměs v životní pozici „na čekané“, v pozici, která beztak nikoho nemine.

Nemylme se však: Hoznauerův vstupní esej o stáří není žádným suchopárným mentorským čtením, ba právě naopak. Vskutku: je to četba zčásti smutná až truchlivá, jednou sarkastická, podruhé převážně sardonická, zároveň je to však i moudrá satira. Čili taktéž rekapitulace jednoho života stráveného ve škole s literaturou a s literaturou ve škole rovněž v té podobě, která nastavuje člověčímu životaběhu nikoli křivé, nýbrž dostatečně satirické zrcadlo. Když čteme kupříkladu autorovu vzpomínku na jeho rodiče, začínáme mu mít pomalu za zlé, proč někdy dávno nebo i nedávno nezkusil štěstí v beletrii? Z kritiků by určitě nahnáno neměl. Měl to zkusit. V této knížce jsou uveřejněny i některé autorovy básně pozdního věku, též nejednou sebekriticky sarkastické, jejich rodokmen je však mnohem staršího data: zjevně totiž odkazují k sršatosti Macharově nebo k satirickým epitafům Dyka Viktora (ten prý byl ovšem „pěkná potvora“). Odkazují, ale zrovna sršatost je Hoznauerovi zcela cizí. Je to koneckonců věčný milovník literatury, nikoli kritik, jehož láska k literatuře (snad též věčná?) bývá jiná, úplně jiná.

Takový kritikus by si určitě neodpustil poznámku, že knížka by si opravdu zasloužila pečlivější redakci (žádnou však neměla), že „reference“ jistých celebrit nemají v publikaci vůbec co pohledávat (jsou to samé plytké banality, tolik zbytečné fráze…) nebo že závěrečné citáty o stáří patří spíše do populárního zábavního časopisu než do této moudré knížky o zralém věku. Oč půvabnější a zejména přesvědčivější jsou „moudra“ z úst spoluzakladatele salesiánů, jímž je sv. František Saleský, francouzský biskup žijící v letech 1567-1622! Díky Hoznauerovi si můžeme z jeho úvah připomenout alespoň tři z mnoha pravidel stáří: „Pane můj, chraň mě před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci.“ – „Drž mě, můj Pane, abych byl jak jen možno laskavý. Starý morous je korunní dílo ďáblovo.“ – „Pane, nauč mne, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže. Chuť hovořit o nich roste rok od roku.“ K nim (a dalším) ovšem Miloš Hoznauer připojil ještě své nikoli desatero, nýbrž dokonce šestnáctero, z něhož namátkou vyjmeme aspoň jedno moudro notně sarkastické: „Buď, Bože, milosrdný, a netrestej nás a naše děti tím, že by nás musely krmit a přebalovat jako my kdysi je.“

Netřeba podotýkat, že Miloš Hoznauer je i autorem či spoluautorem čítanek a jiných učebnic literatury. Ty však, ukazuje se, dnes pohříchu sepisuje i ten, kdo je sepsat neumí. Hoznauer dozajista ano, především však také dokázal napsat i jakousi malou postilu o stáří a stárnutí. Za to si zaslouží naše poděkování. Kupříkladu i za to, že je to vlastně – varování.