literární západ

Na letošní začátek července připadá šestisté výročí tragické smrti Mistra Jana Husa nebo Jana z Husi, smrti, která se stala událostí celoevropského významu: jinak by se na ni přece v celé Evropě po šesti stovkách let nevzpomínalo ani náhodou. V našich končinách i v zahraničí se pořádá veliké množství akcí nejrůznějšího druhu: kolokvia, diskuse, přednášky, výstavy, poutě, veřejná čtení Husových textů… Vyšla i řada tematických knižních publikací. Stačí si aspoň zlomek letošních husovských počinů vyhledat na internetu, abychom s úžasem konstatovali, kolik nevelkých českých lokalit, nejen měst, ale i městeček a obcí, se do nejrůznějších vzpomínkových či pietních projektů od počátku činorodě zapojuje. Nežijeme v Plzni, možná se tudíž mýlíme, přesto máme pocit, že snad jediná Plzeň nebo Plzeň jako skoro jediná se k Husovu jubileu paradoxně otočila dosti macešsky zády. Nebo přinejmenším pootočila. Nehistoricky, nevychovaně, nekulturně.

Koneckonců není divu: toto město na čtyřech řekách se letos prezentuje jako Ehm Ká čili Evropské hlavní město kultury 2015 – a na nějakém Mistru Janovi, žijícím bůhvíkdy dávno, určitě před Karlem Gottem, mu houby záleží, řečeno noblesně a slušně. Ti nahoře horují převážně pro kulturu pouťovou, pokleslou, přeplácenou, podvodnou, prachšpatnou, pošetilou, profánní, právnickou, politickou ve všem všudy – zatímco Jan Hus, jeho život, činy a zejména mučednická smrt „tam na břehu Rýna“, to jde o jiný svět: v prvé řadě o kulturu duchovní, o kulturu víry, o kulturu mravů, v neposlední řadě pak rovněž o kulturu literární. Našinec z toho nemůže mít jiný pocit (a není to pohříchu pocit ani pěkný, ani povznášející), než že si nynější plzeňští radní a všichni tamější velkomožní manažeři koordinující manažerskou koordinaci v současnosti sice potajmu, o to však zarputileji a zavileji skrze zuby napořád pobrukují to proslulé, byť prastaré: „Hořiž, hořiž, Jene Husi!“ Vědí totiž, že on by je Mistr Jan všechny, jednoho po druhém a jednu po druhé metlou kazatelskou z jejich manažerských doupat vypudil, a co by si potom ti svatokrádežníci soudobé evropské kultury počali?

Jak už to bývá, kolem záležitostí sběhnuvších se ve středověkém dávnověku se vyrojilo plno diskusí, kterou mohou být pro nezasvěcené zájemce značně nepochopitelné. Dřív, než by se zvídavci měli pohroužit do dnešních polemik vyznívajících pro Husa a proti němu, stálo by za to si pozorně přečíst Jméno růže z pera Umberta Eca: to je návod, co nás ve středověku zajímá, co v něm hledáme, co s ním pořád máme společného a o čem si myslíme, že už to nemá se “středním věkem“ evropských novějších dějin nic společného. Býváme svědky i toho, že si soudobá církev římskokatolická (arciže nikoli slovy osvícenského papeže Františka) Jana Husa ostentativně přivlastňuje a prohlašuje, že to přece byl katolík, zbožný katolík, žádný protestant a teprve ne nějaký husita.

Pochopitelně to byl katolík, pochopitelně i náležitě zbožný, aby ne, nic jiného být ani nemohl! Do zlatého věku evropské reformace zbývalo ještě nejméně sto let, žádní přivandrovalí buddhisté nebo budoucí scientologové se v Praze ani ve střední Evropě nevyskytovali, ani na ostrovech ještě nezačali působit anglikáni a později puritáni, židovské aktivity byly sice v našich končinách povolovány, leč neustále nad nimi visel Damoklův meč v podobě hrozby pogromů a masakrů. A kacíři? Třeba stoupenci Wiklefovi? Také jich bylo v středoevropských krajích poskrovnu, poněvadž kupříkladu kvetoucí „kacířská“ jižní Francie, země trubadúrů, v níž se mluvilo okcitánsky, byla již předtím pro výstrahu celá vyhubena a vypálena zbožnými křížovými výpravami. Dodnes (!) se z tehdejšího „křesťanského“ mordování a rabování ostatně nevzpamatovala. Taktéž templáři byli prohlášeni za nemravné kacíře a pozbývali tudíž nejenom hrdel, leč především veškerého rozsáhlého majetku. Co zavčas neskryli a nezachránili, o to ihned přišli.

Další pikantnost spočívá v tom, že dnešní katolický klérus provolává téměř sborově: My jsme Husa neupálili, to oni! Rozuměj světská moc, představitelé Svaté říše římské, katovští pacholci, Zikmund šelma ryšavá. Církev prý pouze prohlásila Husa za kacíře, který, byť váhal a kolísal, nakonec odmítl připustit a přiznat své bludy. Proto byl poslán na hranici toliko z obyčejného rozmaru vrchnosti, a kdyby ho neupálili, laskavý a vlídný alternativní rozsudek zněl, že Hus má být zazděn v tmavé kobce ve Švédsku a malým otvorem nechť mu je podávána trocha krmě a trocha vody jako kacířskému psisku, dokud světla i světa zbaven bídně nezajde či nepojde. Mimochodem: často se píše o hanebné justiční vraždě Milady Horákové: nuže, tu přece také nenechal popravit nikdo z ústředních výborů nebo z neméně nevinných sovětských poradců, nýbrž zase to byli oni, to oni, ti civilní právníci a civilní popravčí. Ouvej, raději pryč od toho a nechť dojde na pár moudrých slov ze současnosti:

Jakub Smrčka, ředitel Husitského muzea v Táboře: „Husa si snaží přivlastnit všechny církve, což je ale obtížný úkol, protože Hus opravdu není mužem konfese. Protestantské církve se snažily si Husa přivlastnit již v 19. století, udělat z něho předchůdce protestantství, za nějž ho vnímal už Luther. Katolická církev si jej přivlastnit může dost těžko, protože jej odsoudila a rozsudek nemůže zrušit. Nakonec Hus dnes paradoxně nejvíc rezonuje právě v nechristianizované části společnosti, které se líbí svým důrazem na pravdu. U Husa je nejen ´pravda Páně´, ale také komplexní filosofická pravda, což lidé dobře chápou. Myšlenka, že žádná autorita na zemi není absolutní, je v Husově učení stále inspirující. Jsme stále národem Husovým, ale měli bychom neustále vést diskusi, nakolik jsme tímto národem Husovým.“

Spisovatel Václav Vokolek: „Slogan o pravdě sice vlaje nad Hradem, ale Husovým národem jsme se nestali a nejspíš nestaneme. Pravda je nám nepohodlná, lhostejná. Bojovat za něco je skvrna v kariérním postupu. Jenže o Husovi musíme mluvit! Jeho poprava byla děsivá demonstrace moci. Husovo srdce opékali katovi pacholci před zraky elity tehdejšího křesťanstva, rozdrtili každou kůstečku jeho těla, aby po něm nic nezůstalo. Na tom záleží každé moci, zbavit se stop odporu. Ale Husova památka navzdory všemu přežila. Také díky Jednotě bratrské, která na něj navázala víc než celé husitství a která je pro mne tím nejcennějším, co v tomhle národě kdy vzniklo. Samozřejmě ji nesnášeli, byla permanentně pronásledovaná a museli ji nakonec vyhnat z rodné země. Možná proto na Jednotu nelze najít nic kompromitujícího.“

Historik František Šmahel: „Už i mnoha katolíkům došlo, že Hus byl víceméně dobrým křesťanem. Jeho víra byla dokonce hlubší a upřímnější, než tomu bylo u většiny Husových vrstevníků. Spojovat ale jeho reformní úsilí a kritiku zesvětštělé církve s bezvěrectvím nebo dokonce s agnosticismem považuji přímo za absurdní. Jsem rád, že se s takovými názory už prakticky nesetkávám. To spíše s bulvárními žvásty o Husově nemravném životě. Potupné a občas i posměšné výroky nevycházejí ale ani tak od katolíků jako od vykořeněných, dějinami nepoučených a postmodernismem odkojených publicistů. Nicméně je Hus pro většinu Čechů nanejvýš postavou z hodin školního dějepisu. Jeho dílo skoro nikdo nečte, protože Husovy české spisy nejsou běžně dostupné ani snadno srozumitelné. Teprve z novočeského překladu by snad lépe vyniklo, o čem psal a kázal. Ten tu ale stále chybí.“

Tak. Co dodat? Namátkou zajímavou teorii týkající se dávného sporu o odpustky. Kdyby tenkrát Hus nepřesvědčil krále, aby odpustkové komisaře vyhnal, není vyloučeno, že by ho nechal místo koncilu upálit náš Václav IV. Byl prý v těchto záležitostech značně nevyzpytatelný: viz kauza Jana z Pomuku.