literární západ

V nejvýše položené železniční stanici na území Čech (včetně Moravy a Slezska) neboli v šumavské Kubově Huti (nadmořská výška tu čítá plných 995 m a ani o metr méně či více) máme celou Šumavu jako kdyby na dlani: všude lesy, samé lesy, krásné lesy. Zavzpomínejme si však: bylo nebylo, ještě před několika lety existovala význačná regionální autorská soutěž týkající se nejen tohoto regionu a celých západních Čech: oslovovala literáty na celém teritoriu naší republiky. Ano, máme na mysli soutěž Literární Šumava. Existovala desítky let, jejím pořadatelem bývala Městská knihovna v Klatovech. Dalo by se říci, že sítem této soutěže prošly v průběhu let (ba dokonce desetiletí) nejméně stovky zájemců, tudíž není divu, že mezi jejími laureáty najdeme zástupce přicházející opravdu z rozmanitých českých neboli celorepublikových končin.

Všechny podobné literární nebo literární plus umělecké soutěže procházejí léty tučnými stejně jako léty hubenými, prožívají své sestupy a pády, přičemž některé se daří udržet, vdechnout jim novou krev do žil (namátkou připomeňme každoroční soutěž o Cenu Vladimíra Vokolka, pojmenovanou po básníkovi, prozaikovi a esejistovi, dlouho žijícím v děčínském ústraní), v jiných případech nastanou různé neblahé (kolikrát zcela banální) překážky. Zjednodušeně řečeno mohou pořadatelům jednoho dne či roku dojít síly, případně i finance, někdy dojde k nenadálému úbytku zájmu… Nuže, Šumavu naštěstí máme i nadále, leč Literární Šumavu již nějaký čas nikoli. Podobně jako další kdysi známé soutěže jako například LFL čili Literární Františkovy Lázně. Ty zřejmě měly svůj zenit v osmdesátých letech uplynulého století, zatímco Literární Šumava pravděpodobně v poslední dekádě minulého věku. Podstatné je, že soutěž (či soutěže) zanikla (či zanikly) a místo nich nevzniklo v dané lokalitě nic nového. Takhle to opravdu chodí nejenom v literárním světě: nadšenců je pohříchu pomálu a jejich síly či zápal dozajista nemůže být ani bezbřehý, ani nekonečný.

Dozajista nezmizela ze soutěžní mapy pouze Literární Šumava: lze z odstupu času vzpomenout i jedné komorní soutěže, s níž na rozhraní tisíciletí přišla Knihovna města Plzně. Nazývala se poněkud vzletně a zároveň (snad) i přitažlivě Literární deštník a soutěžilo se v ní ve sféře drobných či komorních literárních útvarů. V souladu se rčením „Když neprší, tak aspoň kape!“ se uvedená soutěž měla čile k světu. V dobách její existence nedošlo k větším klimatickým změnám, jelikož však nic netrvá věčně, rovněž Literárnímu deštníku jednoho krásného dne (obáváme se, že to byl naopak den pochmurný, kalný a mlžný) zaklinkal literární umíráček. Jistěže nešlo o žádnou světobornou záležitost ani však o totálně efemérní neboli zbytečnou akci: koneckonců vítězové a tudíž i majitelé Literárních deštníků nejsou, řečeno mediálním žargonem, žádná ořezávátka. Příjemné je i zjištění, že rezultáty této soutěže jsou pečlivě evidovány rovněž ve vědecké bibliografické databázi Ústavu pro českou literaturu Akademie věd: vida, kam až se s krásným bílým Literárním deštníkem (tj. cenou pro vítěze) posléze doputovalo či dokráčelo!

To byla ovšem doba (rozuměj zmíněný přelom dvou tisíciletí), kdy mladí plzeňští literáti, ať již šlo o první nebo o druhou zakladatelskou „generaci Ason-klubu“ (kolik jich vlastně bylo? to je důležité téma k hlubší úvaze), anebo o jejich vrstevníky a souputníky, se s vervou a chutí hlásili na rozličné literární soutěže a odnášeli si z nich větší i menší vavříny, někteří dokonce opakovaně. Nešlo samozřejmě pouze o Literární Šumavu, z podobných tvůrčích kolbišť lze jmenovat kupříkladu též Hořovice Václava Hraběte. Tato soutěž existuje doposud, těší se podpoře kulturtrégrů města a zejména patronátu renomovaného brněnského měsíčníku Host, leč… Zdá se však, že buď se na ní plzeňští literáti mnohem méně často či v mnohem menší míře podílejí, anebo, a to už se nám nezdá, neboť to je pravda pravdoucí, na ní v posledních letech získávají mnohem méně vavřínů než v dřívějších dobách. Anebo jsme o tom nic nezaslechli, což také o něčem vypovídá.

Škoda, hořovický „Hrabě“, to svého času nepochybně byla a doufejme, že pořád je literární soutěž velice sympaticky „zavedená“ a svým způsobem i nemálo uznávaná, přičemž podotkněme, že zvláště její porota bývá velice kvalitně obsazena: stačí uvést přinejmenším literárního vědce a kritika Jiřího Zizlera. Svého času Hořovice Václava Hraběte přestavovaly i určitý „akord“ k Literární Šumavě (také oslovovaly autory z celé republiky), ovšem i tato „konkurence“ už je minulostí. Pravdou ale je, že mluvit o novém západočeském pokolení Ason-klubu můžeme mluvit jedině se značnou nadsázkou, tudíž stěží lze očekávat, že by se do Plzně opět hrnuly různé vavříny, čestná uznání, zvláštní ceny a podobně. Se zánikem Literární Šumavy je ostatně spjat i zánik nejenom zvláštní ceny udělované za text psaný přímo o šumavském světě, leč také dosti výjimečné Ceny Františka Pravdy, kterou svého času uděloval Český rozhlas v Plzni. To šlo o léta, kdy v porotě Literární Šumavy zasedali slovutní explzeňští „rozhlasáci“ Alena Zemančíková a Ondřej Vaculík. Alena Zemančíková už delší dobu působí a píše v Praze, pro Salon Práva nebo pro Deník Referendum, zatímco Ondřej Vaculík (ostatně i laureát Ceny Bohumila Polana) řadu let v Hořovicích. Zprvu jako starosta, nyní jako místostarosta. Zřejmě však již netvoří a ani v porotách nezasedá.

Velká část Šumavy arciže není západočeská, nýbrž jihočeská. Proto můžeme konstatovat, že literárním středobodem nynější literární Šumavy (z poněkud východnějších končin) se stávají webové stránky kdysi severočeského, delší čas však už vimperského básníka Romana Szpuka, mimochodem tvůrčí volbou spřízněného kolegy letos na jaře předčasně zesnulého Luboše Vinše. Ani na těchto stránkách se západočeští a plzeňští literáti žel neobjevují nikterak často: ba dokonce spíše poskrovnu. Leč i kdyby se v nich jejich básně či prózy vyskytovaly v hojnější míře, nejde o žádnou variantu Literární Šumavy. Ta svou kulturně historickou úlohu určitě zdárně splnila a žádný její soutěžní pokračovatel se již pravděpodobně nenajde. Což je úplně pochopitelné či přirozené a obdobných případů bychom nalezli habaděj, přesto je to ale škoda. Koneckonců i „Literární Klatovy“, jak toto město ve svém souboru statí s pohledem na minulé věky pojmenoval František Buriánek, jsou od zániku zmíněné soutěže o něco méně literární. Určitě výrazně méně literární. Nicméně všechno má svůj konec, jakož i tato šumavská vzpomínka na Literární Šumavu.