literární západ

Stejně jako v loňském Zápisníku dr. No nelze na začátku než konstatovat, a to stejně bezmocně jako záměrně, že nastala okurková sezóna. Tudíž i literární okurková sezóna. Vše je pomalejší, vše je váhavější, vše je jako by zbaveno nějaké větší či vyšší smysluplnosti. A i ty nejméně komplikované záležitosti se najednou komplikují. Následující řádky měly být věnovány brněnskému literárnímu měsíčníku Host, jehož šesté, červnové číslo bylo „plzeňské“, přinejmenším zčásti plzeňské, poněvadž v Hostu takto putují z jednoho kraje do druhé a pokoušejí se o určité souhrnné literární zprávy z regionu sui generis. Tak i z Plzeňského kraje. Leč zmíněný Host doposud k dr. No nedoputoval, náhoda sehrála svou neblahou roli, takže o tomto „plzeňském“ Hostu až příště nebo přespříště nebo zkrátka a dobře v nějaké nepříliš vzdálené a snad nikoli nejisté budoucnosti. Jediné jisté je, že brněnský časopis v letních měsících žádné nové číslo nevydá: z literárních periodik totiž vychází v létě toliko a pouze západočeský a plzeňský Plž.

Proto nyní adresujme i směrem k čtenářům v Plzni následující slova chvály a obdivu, která ovšem platí nejenom pro dovolenkové a prázdninové časy, nýbrž v celém knižním všehomíru. Světoznámý japonský romanopisec a povídkář Haruki Murakami sice ještě k hanbě stockholmské poroty doposud neobdržel Nobelovu cenu za literaturu, ač je v současnosti nejúspěšnějším, nejpřekládanějším a nejčtenějším spisovatelem své země, nicméně, což nebývá ani u renomovaných literátů právě zvykem, jako kdyby pořád psal stále lépe a stále moudřeji. Rovněž takové zázraky se někdy dějí. Před pěti a šesti lety vydal Murakami rozsáhlou románovou fresku se zvláštním názvem 1Q84, která před třemi lety vyšla v pražském nakladatelství Odeon (v edici Světová knihovna) v překladu Tomáše Jurkoviče. Můžeme ocenit, že tato kniha byla přetlumočena do naší mateřštiny téměř okamžitě, poněvadž překládat rozsáhlé dílo, které v českém knižním vydání čítá kolem dvanácti stovek (!) stran, to je mimořádný výkon i pro zkušené překladatele. Dílo je nicméně tady a je typické, že jeden mírně řečeno průměrný novinový recenzent (v Praze!) ji ohodnotil výrazně méně než jednu mírně řečeno tuze průměrnou tuzemskou knižní práci. Holt se ukazuje, že nejenom doma čili ve vlasti své nebývá každý prorokem.

Nepíšeme recenzi Murakamiho románu (vyšel v Odeonu ve dvou svazcích, nejprve jako kniha 1 a 2, samostatný svazek jako kniha 3), jehož název je do určité, ale pouze do určité míry inspirován titulem slavné antiutopické prózy George Orwella 1984. Kromě obecné roviny by se jistěže daly najít i další souvislosti: Murakami je ročník 1949 a v roce 1984, v němž se román odehrává mu bylo pětatřicet, měl tudíž nějaký čas už za sebou takřečená Kristova léta a rovněž tenkrát se vyrovnával s poznáním o orwellovském vývojovém stadiu tehdejší civilizace – atlantické stejně jako tichooceánské. K tomuto období se autor vrací ve zralém věku na samém pokraji šedesátky a tento značný časový odstup vtiskuje jeho pohledu nejenom větší míru pochopení, ale i potřebnou moudrost a zralost a ještě více kýžený, tolik kýžený nadhled. Koneckonců i protagonista tohoto románového příběhu může mít leccos společného přímo s Murakamim: také on zkouší psát, i když má jiné, zdánlivě zcela neliterární zaměstnání: hrdina občas učí matematiku, zatímco spisovatel si v mládí otevřel jazzový bar. Přesto oba už tehdy aspoň zčásti žili ve světě, který měl vročení netoliko 1984, ale mohl mít i záhadný a tajemný letopočet 1Q84, podle nějž prozaik nazval svůj velký, vpravdě velký a nejednou zřetelně prorocký či mimořádně prozíravý román.

Proto také o této knize píšeme: vždyť dané dílo Haruki Murakamiho představuje… nuže, nebudeme psát ani nejlepší, ani nejskvělejší, ani nejgeniálnější, nebudeme říkat super nebo great, nýbrž povězme, že představuje vrcholné dílo světové literatury 21. století, nesmírně hodnotné – a dílo, jakých je nesmírně málo. Snad ještě Houllebecq, snad ještě Orhan Pamuk, snad ještě někdo. Opakujme, že světové, poněvadž veskrze japonský tvůrce Murakami píše na japonská témata vysloveně na evropský způsob, a právě proto oslovuje i čtenáře ze zcela vzdálených končin. Navazuje sice na letité tradice klasického stejně jako moderního tuzemského písemnictví, vtiskuje jim však ve svých knihách (které jsou u nás díkybohu stále častěji vydávány) na jedné straně nadčasové rozměry, na straně druhé jde o výrazné generační poselství a zároveň svědectví. Z tohoto hlediska můžeme mít po přečtení románu pocit, že nejspíše sice letos pořád žijeme v roce 2015, ještě pravděpodobnější ale je, že se pohybujeme v podivném a nepříliš „pozitivním“ světě dejme tomu s pojmenováním 2Q15. Z toho vyplývá, že Murakamiho velký román je nejenom poselstvím a svědectvím, ale také varováním. Takovým varováním, které je rok od roku víc a víc varovné.

Mnozí odborníci (tudíž nikoli novinářští „znalci“) označují spisovatelovy knihy za existencialistické, můžeme jim též plným právem říkat postexistencialistické. Do tohoto estetického hájemství ovšem nadmíru přirozeně vstupují fenomény magického realismu, charakteristické pro japonský literární kánon, leč také momenty absurdního divadla, surrealismu, filmů noir a nepochybně také postmodernismu v Murakamiho podání. Skutečně: málokterý spisovatel dovede tak nenásilně a nevtíravě přecházet při vyprávění z jedné polohy do druhé, střídat žánrové, stylové a zčásti i jazykové roviny. Pasáže směřující k úžasné lyrické tónině u něho organicky sousedí se scénami jakoby vzatými z populární nebo pokleslé literatury, drsné sexuální výjevy jsou vzápětí prostřídány líčením krásných lidských snů, sféra brutality a zločinu (kupříkladu hnusného násilí na ženách) má u něho protipól v prostředí uměleckém, literárním nebo i v kultuře těla. V Murakamim jednoduše naleznete vše, všeho je u něho žádoucí špetka a některých tvůrčích ingrediencí ještě více. Výsledkem se stává úchvatná mozaika soudobého světa (ačkoli se děj odehrává v jiných desetiletích), kniha, kterou by měl znát každý. A přečíst si ji když ne hned nebo třeba pozítřkem počínaje, ale jistojistě v nejbližším čase. Stojí za to.

Z nedávných nekrologů a lavinovatě se valících vzpomínek bychom mohli nabýt dojmu, že největšími českými spisovateli byli a budou Ludvík Vaculík a Josef Topol. Oni sami si to ale o sobě v žádném případě nemysleli a při vší úctě k nim, nepopiratelné úctě k jejich knihám či dramatům, přičemž a přesto náramně opatrně, ať to především kamarádi obou nebožtíků za žádnou cenu neslyší, ba dokonce nezaslechnou, připomeňme alespoň Karla Čapka nebo Josefa Škvoreckého. Nemluvě o Bohumilu Hrabalovi. Dobrá však, někteří kamarádi se po čertech rádi chovají jako ti nejlepší kamarádíčkové, zvláště po autorově skonu, položme si však poněkud zapeklitou otázku, kterýpak novější český spisovatel (čili z druhé poloviny či poslední třetiny 20. století) může být aspoň v určitých společenských a estetických souvislostech srovnáván s Harukim Marakamim? Existuje vůbec někdo takový?

Odpovězme, že snad by jím mohl být o dvacet let starší Milan Kundera: to je ten bývalý exulant a literát žijící v Paříži a už čtvrtstoletí píšící francouzsky. Ten literát, po němž si dnes kdejaký mladý český publicista rád plivne a vytýká mu kdeco, zatímco sobě nic čili promíjí všechno. Jenomže publicisté zpravidla beztak nic nečtou, zatímco Milana Kunderu a Haruki Murakamiho je třeba povinně číst především v zájmu duševního zdraví. Nejenom literárního vzdělání. Arciže i v Plzni.