literární západ

Bývaly takřečené pavlačové diskuse a pavlačové drby, nyní by kupodivu mohla přijít řada na lavičkové diskuse a lavičkové drby. Možná není zjevné, oč kráčí: v celé řadě českých měst (nutno zdůraznit, že větších ba velkých českých měst) byla v nedávném období zbudována tzv. Lavička Václava Havla. Nebo lavička Václava Havla? Proč právě Havla, není zapotřebí vysvětlovat ani obhajovat: jde o projev posmrtné úcty vůči prvnímu prezidentu poválečné a polistopadové České republiky. Někteří lidé s tím pochopitelně nemusí být zajedno, nicméně je to nepochybně akt srozumitelný, transparentní a významově jednoznačný. Ať již se po estetické stránce vyvedl, či nikoli. Není to také nic originálního: s podobnými projekty přicházejí i v zahraničí, někdy s větším úspěchem, někdy s výsledkem nemálo rozpačitým. Kupříkladu v jednom nejmenovaném polském městě existuje i náměstí Václava Havla, což je jistěže bohulibá záležitost, jenže to náměstí je mírně řečeno trpasličí. Ne že by si polští radní Havla nevážili, jednoduše v centru nenašli k uctění jeho památky a významu žádné důstojnější zákoutí. O dobrém úmyslu však netřeba pochybovat.

A doma? Dočetli jsme se, že město Plzeň pořídilo takovou lavičku (výroba, instalace atp.) za bratru tři sta tisíc korun. Zřejmě nemá smysl diskutovat, zda je to moc, nebo málo: ve srovnání s totálně předraženými a umělecky nicotnými kachnami či kašnami na hlavním náměstí se to zdá být skoro zadarmo. Žádné vyhozené peníze oknem či přesněji řečeno do kapes nějakých vykutálených šejdířů. Jiná věc je, zda se o takovou lavičku, která se stává svého druhu městskou pamětihodností, bude také náležitě pečovat, a to určitě přijde na další finanční částky: aby se náhodou nestala shromaždištěm lidí asociálního chování, nebyla obsypána pivními flaškami nebo využívána bůhví k čemu všemu. Tomu se samozřejmě nedá zabránit ani u jiných komorních kulturních památek, přesto by se na podobnou budoucnost řečené lavičky mělo určitě dbát. A tři sta tisíc korun? Z hlediska tzv. velkých projektů je to všehovšudy kapka v dešti, zatímco z pohledu tzv. živé kultury je to pořádná fůra peněz: vždyť při troše hospodárného počínání by díky jim mohla být vydána celá řada hodnotných knížek. Nebo některé významné plzeňské publikace. Město Plzeň teď podpořilo vydání několika knižních publikací částkou zhruba desetitisícovou. V případě zmíněné lavičky bylo zjevně mnohem velkorysejší.

Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Ukázalo se, že do těch tří set tisíc se musela započítat i částka třiceti tisíc, kterou si za „pojmenování lavičky po Havlovi“ v Plzni i v jiných lokalitách striktně vyžádala jednak vdova po prezidentovi (zřejmě žijící v hluboké chudobě a donekonečna neobdarovávaná kabelkami plnými peněz jako jedna bývalá sekretářka), jednak Knihovna Václava Havla, tyjící z rozmaru nejspíše sociálně chřadnoucího miliardáře. Podobné částky požadují oba subjekty k hanbě České republiky i po zahraničních institucích. Proto také neuvádíme, ve kterém polském městě je uvedený Havlův kout (třeba se jmenuje jinak), aby medle neměli na krku soudní obsílku podnícenou Dagmar Havlovou a aby potom během exponovaného justičního handrkování neprodělali kalhoty. Vdova prý zapomněla podobnou částku žádat po pražském ruzyňském letišti, které má teď nové vedení, a tudíž bezohledně ruší lety: třeba by po majitelích požadovala tak velký obnos, že by bylo lacinější zase letiště přejmenovat. Doporučuji na Letiště U divoké Šárky. Pokud by se ovšem vzápětí nenašla nějaká divoká Šárka, která by si přála alespoň příšerně drahou, předraženou kabelku.

Foto: Studio ŠípekNikoli náhodou se takové chování a jednání (byť po právní stránce nikoli snad správné, ale rozumářsky přijatelné) považuje za vysloveně nevkusné. A kladou se plným právem otázky, zda mají obce platit za svou připomínku Havlova odkazu. Nestalo se tak z antimaterialistického intelektuála tak trochu zboží?, ptají se v Lidových novinách. Co prý na to Havel, následuje řečnická otázka, nechal by si za pojmenování něčeho po sobě platit – kupříkladu připomenuté plzeňské lavičky? Kdyby se přitom taková pamětihodnost pojmenovala například Lavička prvního českého prezidenta, potom by nebohá vdova takříkajíc utřela a pan miliardář, rozhazující deseti- či stamiliony s jediným přáním, aby se o jeho čachrech nikde nepsalo ni nemluvilo, by také sklapnul kufry a vycouval s nepořízenou. Není divu, že závěrečné hodnocení je úderně kategorické: jde o pořádně trapnou šarádu, o nic jiného. Pojmenování lavičky, ulice či nároží nikterak neohrožuje něčí osobnostní práva. Naopak slouží památce takto vyznamenávané osoby. Málo však platné, zmíněná dvojice se dožadují nějakého všimného. Nestačilo by poslat oběma třeba patnáct tisíc rohlíků?

Lavička je lavička, třeba naše vdova a náš miliardář jednou vyrazí v Plzni na flám a potom si pospolu na lavičce posedí: však na to mají. Vydejme se raději do literárního světa a troufněme si fantazírovat v zastoupení Literárního Západu (vždyť jsou prázdniny, jsou dovolené). Představme si aspoň na malý červencový okamžik, že by redakce či ctění oudové tohoto serveru vyhlásili kupříkladu Prémii Václava Havla o nejlepší internetovou Ženu týdne. Nebo něco takového. Obrazně řečeno by se v tu ránu možná přiřítila známá vdova s neméně známým zbohatlíkem a kabelkou či žokem mávajíce by po Literárním Západu neústupně vyžadovali třicet tisíc. Nejspíše aby měli na opulentní flám včetně zmíněného závěrečného posezení na Lavičce Václava Havla. Město Plzeň jim zaplatilo, tudíž jsou v právu, byť nepochybně jde o veskrze trapnou šarádu. Což bylo konstatováno nadmíru výstižně. S trochou černého humoru, který je však v tomto případě oprávněný, si však dále představme, že i věznice Bory by se přejmenovala kupříkladu na Bory Václava Havla. Koneckonců proč ne? Akorát že by správa věznice měla být okamžitě nachystanou parádní kabelku s třiceti tisícovkami. Jinak by také mohlo být po všem a Bory by byly pořád jen Bory. Achich ouvej a ach.

Zůstaňme ještě v literárním světě plzeňského regionu. Už patnáct let v něm existuje prestižní ocenění (byť s mnoha ošemetnými a nekompetentními verdikty) zvané Cena Bohumila Polana. Významný západočeský kritik a kulturní činitel má arciže potomky, jenomže v tomto případě nepochybně jde dílem o kulturně se chovající a kulturně smýšlející potomky, dílem o lidi dobrého chování. Nebo slušného chování. Určitě je v životě nenapadlo, že by mohli chtít po zakladatelích uvedené Ceny alespoň padesátikačku. Nebo aspoň dvacku! Nebo pronášet neskutečné bláboly a žvásty o ochraně osobnostních práv a o hrozícím zneužitím Polanova odkazu. (Jistěže k takovému zneužití může dojít: potomci jednoho velkého českého básníka si vyžádali přejmenování literární ceny, neboť měli právem obavu ze zneužití, žádné prachy na dlaň, padni komu padni, však pochopitelně po nikom nepožadovali.) Skoro by se mělo stát pravidlem, že při každém slavnostním udělování Ceny Bohumila Polana by se potomkům této výrazné plzeňské persony mělo extra poděkovat, jelikož se nechovají jako prezidentská vdova. Že netrvají na žádné trapné šarádě, na kterou Město Plzeň z nepochopitelných důvodů přistoupilo. Tolik právníků ve městě, a žádný si s podobnou arogantní neomaleností nevěděl rady!

Na druhé straně tyto arogantní neomalenosti jsou po čertech nakažlivé. Dovede si někdo představit, že by byl Literární Západ osloven a pozván na zmíněné udělení Ceny Bohumila Polana? To mnohem spíše v plzeňských ulicích potkáme sněžnou ženu a muže sněžného v jejích patách. Holt vrána k vráně sedá a jedna nevychovaná osoba zhejčkaně hačá po boku podobných nevychovanců. A tím pádem hrozí, že každá taková vrána by si k tomu nadiktovala třicet tisíc za pozvání! Nu ano: huj a fuj.