literární západ

To, čemu se nikoli báseň, ale literární kritika říká, má svou etiku (a samozřejmě také své logické estetické parametry), přičemž je zapotřebí vždy rozlišovat, zda jde o literární publicistiku nebo o (myšlenkově o patro vyšší) literární kritiku, zda o literárněkritickou recenzi do odborného časopisu nebo o převážně informativní recenzi psanou do denního tisku, event. do nějakého populárního periodika aj. Ve všech případech se má dbát na nepsané, ale o to víc dodržované „mravní zákony“ spojené s literární kulturou. Pro srovnání: nikde není psáno ani dáno, že člověk při vstupu do nějaké místnosti, případně instituce, má slušně pozdravit. (Pozor: nemusí tak činit u vrbiček!) Všichni si ale tak mají počínat, a kdo tak nečiní a neučiní, bývá okamžitě a jednoznačně právem pokládán za burana nejburanovitějšího, i kdyby žil na pražském Václavském náměstí a měl nos zatraceně nahoře. Podobné nepsané zvyklosti existují a trvají i ve světě zmíněné literární kultury.

Nuže, co se nenadálo! V květnovém čísle plzeňského literárního časopisu Plž vyšla v jeho „barevném bříšku“ neboli v příloze Listy Ason-klubu recenze nové knihy plzeňské prozaičky Jitky Prokšové nazvané Čtvrtá úroveň. Recenze byla napsána zkraje dubna a prozraďme bez obalu, že redakce Plže ji na svých bílých stránkách odmítla uveřejnit. Asi k tomu nějaké důvody měla. Abychom recenzi (jde-li vůbec o recenzi) stručně přiblížili, povězme, že zpočátku se v ní píše o „upozaděnějších pozicích“ české beletristické knihy a vzápětí –– po nepochopitelném pisatelově kolísání mezi latentním a stále přítomným – přichází citát z Marcela Prousta, bohužel uváděný s trapnou interpunkční chybou. Poté se o knize dovídáme, že „příběh je v první rovině rozehrán mezi čtyřmi dospělými“, žijícími již požehnaných dvaadvacet let v přepychové vile spořádaný, leč nudný život manželský, takhle to stojí psáno, přičemž on je „považovaný soudce“ (to je čeština z pera češtináře, co?), zatímco „ona přispívá z domova do psychologií a sociologií se zabývajících časopiseckých rubrik“.

Dobrá, a co další dva dospělí? „On realitní makléř, ona šéfuje relativně prosperujícímu ´fitku´, potomků ještě nemajíce.“ Výborně, to je analytický postřeh jak hrom, nic se tomu nedá vytknout, byť to nemá s kritickým myšlením nic společného. A co čteme v textu dál? Nuže toto: „Boris zmámí Sylvii a stejného úspěchu je u Kláry po jejím kratičkém váhání dopřáno i Danielovi.“ Atakdál, atakdál. Recenze, je-li to vůbec recenze, má název Pátá úroveň (recenze). Přitom i její vyústění určitě stojí za užaslé odcitování: „Pokornou poklonu autorce dovolím si závěrem: text je PLNÝ; bez laciných vycpávek, sladkostí, sexuálních úchylek, orgií, skandálů. Vzácnost. Paní Jitka Prokšová zná, ví a umí. Pátá úroveň.“ Ach, netažme se, co je PLNÝ text a jaký je rozdíl mezi zná a ví, spokojme se s konstatováním, že tedy autorka podle recenzenta ví, zná a umí. Odložme i otázku, zda tato recenze nepředstavuje náhodou nějakou nejméně šestou úroveň, odložme, neboť máme na mysli cosi jiného.

Uvedená „recenze“ vyšla v Listech Ason-klubu zkraje května. Nuže, za necelé dva měsíce se táž, skoro úplně stejná „recenze“ objevila i v Plzeňském deníku v příloze Kultura, červenec 2015 (s. 7). Proč píšeme, že jen skoro úplně stejná? Poněvadž zrovna její titulek je v novinách změněn div že ne k nepoznání, zní totiž: Jitka Prokšová míří na pátou úroveň. Tu a tam si v deníkové verzi povšimneme i drobných odchylek, v novinové „recenzi“ vymizel kupříkladu zmiňovaný citát z Prousta, nedošlo už tudíž na zmíněnou chybu v interpunkci. To celé svádí k rozverným čtenářským hrátkám na téma: kdo si povšimne jakékoli změny v novinovém příspěvku ve srovnání s časopisem, pokaždé získá bod! Proto i vyústění „recenze“ v Plzeňském deníku stojí za obdivné odcitování; nuže, v deníku zní do slova a do písmene takto: „Pokornou poklonu autorce dovolím si závěrem: text je plný; bez laciných vycpávek, sladkostí, sexuálních úchylek, sladkostí, orgií, skandálů. Vzácnost. Paní Jitka Prokšová zná, ví a umí. Úroveň pátá.“

Ach. Není nad gentlemany a džentlmeny v kritické košilce. Zato se jak v časopise, tak i v novinách se zatajeným dechem dočteme, že „do příběhu vstupuje Alex, zdravotní bratr, pracovník léčebny, zapálený průzkumník tajů fyzikálních jevů, a vlastně i jediný svědek a též interpret Klářina příběhu“. A jako neméně napínavou četbu tam i tam prožíváme autorovu informaci, jak prý „v matném osvícení Alexovy pracovny, v tichu nočního provozu kliniky se Klára zpovídá; sobě samé a ze sebe samé“. Zpovědi vedou k tomu, že „v jejich důsledku opouští manžela a jeho přepych“. Zase atakdál a atakdál. Za každou nalezenou změnu si s gustem připišme bod: jednou postava píše „z domova“, v novinách „z domácnosti“. Ha, přímo fundamentální zlom! K tomu jen tolik: převyprávění děje je převyprávění děje a i není převyprávění děje. I převyprávět se přece musí umět.

Matné osvícení pracovny, laciné vycpávky, ticho nočního provozu, sexuální úchylky, zapálený průzkumník tajů, nudný život… Hle, nakolik konstantní je recenzentův postoj! Nicméně: baže recenze. Netroufneme si ani v sedmém nebi nebo na bůhvíjaké úrovni napsat, že pan recenzent zná, ví a umí. Možná tudíž nezná, neví a ani neumí, leč o to vůbec nejde. Každému holt není dáno, aby v apatyce nekoupil. Zato je nezvratnou skutečností, že pan recenzent (záměrně ho nejmenujeme, proč také, prozraďme pouze tolik, že vševědoucí Ivo Fencl ho označil za literárního vědce!) tuto skoro navlas stejnou recenzi uveřejnil zprvu v jednom periodiku, poté v druhém periodiku. A to se nedělá, to se opravdu nedělá. Nemluvě o tom, že nikdo neví, zda ji mezitím pisatel neuveřejnil někde ještě potřetí či počtvrté v nějakém třetí a čtvrtém, nejspíše internetovém periodiku. Nebo ještě i popáté, aby takzvané recenzování mělo pátou úroveň.

Ruku na srdce: s literární kritikou to nemá nic společného, s literárním recenzentstvím koneckonců také nikoli. Co s tím? Z hlediska citovaných „upozaděných pozic“ to koneckonců může být všem srdečně jedno a nebozí ochránci mravnosti a etiky v teorii a praxi kritiky literární a kultury literární beztak již tolikrát splakali nad vejdělkem, že jedna další hloupost navrch… Nad čím však nelze mávnout rukou: to je podraz a podvod nikoli na čtenářích, nýbrž na autorce. Předpokládáme, že Jitka Prokšová je inteligentní bytost, a máme za to, že žádná inteligentní bytost literárního ražení není štěstím bez sebe, když čte dvojí navlas stejné převyprávění své knihy z pera stejného „recenzenta“. Ano, chvála potěší každého, ale je-li takto neuměle opakovaná a vyslovovaná, potom spíše uráží. Nemáme tušení, zda tato „recenzovaná“ próza je tzv. dobrá, nebo tzv. špatná, leč každé posouzení má mít určitý smysl a řád. Tam, kde na posouzení vůbec nedojde, pak se nelze divit, že se písmenka bezstarostně přetiskují po opičím způsobu.

Chudák spisovatelka! Tenhle převyprávěcí chvalozpěv by byl hanbou literární kritiky, kdyby šlo o kritiku. Byl by též ostudou literárního recenzentství, kdyby šlo o analytickou a hodnotící recenzi. Takto skoro jako na kopírce stvořené „recenze“ jsou však ukázkou a příkladem něčeho jiného: říká se tomu recenzentské chucpe. Ale také žurnalistické chucpe! Plzeňskému deníku je zřejmě „buřt“, že ten text už svého času vyšel jinde, víceméně v nezměněné podobě. Co počít, chucpe plodí chucpe. Pořád je to chucpe, paní redakce i pane recenzente. A kolikátá že je to úroveň? Přece zase chucpe.