literární západ

Tak už je to tady: máme před sebou červnové číslo brněnského literárního měsíčníku Host. V Plzni se sežene asi jen zázrakem či náhodou a někdy se přihodí, že se člověk k časopisu nachomýtne nebo přichomýtne mnohem později, než jak zprvu předpokládal – a to se shodou okolností stalo právě v tomto případě. Nuž radujme se zkraje srpna, že zmíněné číslo Hosta je konečně k mání, a ponořme se do něj s převelikou dychtivostí, neboť je to číslo plzeňské, aspoň se všude dlouho vykládalo, že bude celičké plzeňské, a to už je co říct. Není to přímo skvělé? Copak býváme často svědkem, že by někde v českých zemích vyšel literární časopis věnovaný Plzni nebo plzeňské tematice?

Skvělé to je, co když ale zdaleka není všechno zlato, co se třpytí? Lze začít již pohledem na obálku časopisu: čteme na ní základné logo čísla, totiž „s plzní v krvi“. Jde samozřejmě o grafikův záměr nebo nápad, nicméně tady to může znamenat i žert svého druhu, že tou „plzní v krvi“ je přece Prazdroj či Gambrinus, což by dávalo smysl i rozum. Dobrá, začtěme se do editorialu: píše se v něm poměrně podrobně o setkání s básníkem Miloslavem Topinkou v pražské kavárně Slavia: to je dobře a to je správné. Jenže potom přijde velestručná redakční věta: „Po krátké noci jedeme ´dolů´ a začneme ´dělat´ téma Plzeň.“ Takže včil mudrujme! Nic víc tu není, snad ještě poznámka, že to všechno je již dávno za nimi, rozuměj za redakcí, včetně konstatování: Na shledanou v září! Než tedy vyjde další číslo Hosta, můžeme se vrátit k tomu červnovému plzeňskému, zvláště když v editorialu o tom opravdu nic není a být asi nemělo. Kdopak vidí do brněnských redakčních útrob? Dobrá tedy, Host má 148 stran, z toho Plzni či západu Čech jsou věnovány stránky 37 až 59 a poté 119 až 137. Ergo přibližně čtvrtina čísla. Což není jistěže ani moc, ani málo, jednoduše je to tak a jiné to nebude.

První plzeňský blok najdeme v oddílu nazvaném Téma a skládá se z pěti příspěvků, z nichž posledním je báseň Iva Hucla Pocta Waltu Whitmanovi, naštěstí i s poznámkou, že jde o text starý pár desetiletí (!), který vyšel i knižně (navíc v reedici). Následuje anketa „deseti osobností, deseti pohledů na téma Plzeň“, přičemž výběr respondentů naznačuje, že tu zdaleka nejde pouze o literární Plzeň. Nemluvě o tom, že někteří dotázaní už mají s Plzní pramálo společného: nežijí v ní, nepůsobí v ní. Tak trochu černou ovcí ankety je Ivo Hucl: dostal v ní tolik prostoru, až ho to muselo vysloveně zaskočit, a není divu, že mnohem víc psal o Šťáhlavicích než o Plzni. Což o to, Šťáhlavice si jeho zasvěcené povídání určitě zaslouží, nicméně velkorysý prostor k vyjádření mu asi všichni ostatní závidí, a to i ti nezávistiví. Než se zmíníme o dalších příspěvcích v daném bloku, připomeňme si pro zajímavost, copak v Hostu o Plzni napsal a pověděl nonkonformní multimediální umělec Milan Kohout, donedávna žijící ve „Spokojených státech“.

Nuže, Kohout tady praví, že za tzv. totality byla Plzeň „velmi duševně plodným a zajímavým městem“ (?!), jelikož v dýmu a prachu valícím se ze Škodových závodů se „schovávala šílená existenciální hloubka myšlení, které relativizovalo a zpochybňovalo všechny hodnoty a vytvářelo prostor neomezené myšlenkové svobody, která díky dělnickým zkušenostem s náboženským parazitismem a diktátem minulosti nikdy nesklouzla do idealistických masturbačních pronáboženských filozofických úletů, které se už tenkrát začaly praktikovat.“ Příklad ovšem žádný, tudíž se nad duševní plodností vznáší převeliký otazník. A co Ehm Ká 2015? Tento projekt byl podle Kohouta propagandisticky „unesen církví“. Proč? Protože „jádrem otevíracího ceremoniálu poté, co se doplahočil jakýsi zoufalý provazochodec, bylo slavnostní rozeznění nových zvonů na katolické katedrále, která trčí ve středu města jako reklamní billboard na katolické náboženství. Na nových zvonech jsou mimochodem odlity reklamní nápisy a jména všech možných kapitalistů dnešního městského establishmentu (i jméno ´knížete pána´) a zvony šíří zvuk ´do historie vyrytých reklam´ do celého města.“ No vida, a co samo město? Nuže, Kohout má za to, že v něm převládlo „konzervativní, pravicově křečovité, měšťácko–maloburžoazní prokatolické zaprděné prostředí, kterým teď Plzeň trpí“. Snad prý však v Plzni zase vstanou noví bojovníci. Že by blaničtí? Míníme, že určitě už povstali a nyní po výplatách bojovně pochrupují v managementu EHMK.

Něco si povězme o třech statích o Plzni, uvedených prapodivným žertováním Martina Stöhra, že nastevřít možno i pivo nebo poklopec. Věru, básník se nezapře! Ta třetí z pera Dominika Mačase je spíchnuta na téma, kdo prý kdy Plzeň navštívil, přičemž je venkoncem zbytečná: byl by mnohem zajímavější obrácený pohled, kde všude se naopak na kulturním poli vyskytli plzeňští literáti. Jenže když autor netuší ani to, že v Plzni pobýval i Ladislav Klíma, respektive se o tom nezmíní, proč na dané téma vůbec píše? Úvodní stať sepsal Ivo Fencl, dostalo se jí názvu Průvodce inteligentního čtenáře po Plzni umělecké – a sepsal ji jako Ivo Fencl. Co k tomu říci? Podle něho se v Plzni narodili i ti, kdo se v ní nenarodili, pisatel nemá sebemenšího tušení, co je literární věda a kdo je literární vědec a kdo není, jeho všeobjímající výčet „dalších mistrů pera“ rovněž poněkud zavání „plzní v krvi“. Zato bude celičký český literární svět nepochybně ohromen ryze fenclovským závěrečným skandálním odhalením, že prý jistá femme fatale jménem Jorika, o níž tento plodný autor napsal několik knih (!), ho již „sere, je mu ve skutečnosti lhostejná a je to leda image“. Namoutě. To si čtenáři Hosta počtou, když to redakce neškrtla! Hnedle o literární Plzni víme nesrovnatelně víc, ne-li úplně všechno, hnedle se spokojíme rovněž s následujícím prozaikovým ujištěním, že prý nemá v úmyslu na západočeskou metropoli „shora močit“. Zřejmě ani zdola. Zlatá slova! Fencl je holt Fencl. A pošetilý Host ho oslovil, poněvadž holt je pošetilý Host.

A co Jan Sojka, jenž přispěl převážně vzpomínkovou úvahou nazvanou O jednom literárním putování ze západu na západ – ? Dobře napsáno, básnicky napsáno, leč pohříchu i po čertech ementálově napsáno. Ovšemže se básník a prozaik v jedné osobě rozepsal jen o tom, o čem chtěl, a o čem psát nechtěl, arciže nemusel a také nenapsal, to jest svaté právo každého přispěvatele. My si zase neodpustíme když ne krokodýlí, tak alespoň velbloudí plzeňskou neboli západočeskou slzu, proč v mnohastránkovém vzpomínání či povídání či vyprávění či vyznání či pojednání se neobjevila ani zmínečka, že v městě Plzeň už dlouhá léta existuje plzeňský literární měsíčník Plž, jako kdyby ten v Plzni spoustu let vůbec nebyl. V mnoha jiných krajských metropolích nic takového nemají a ta západočeská by se tím mohla když ne chlubit, tak aspoň si tento fakt věcně připomínat. Třeba i polemicky. Tady nic. Nedovedeme si představit, že by nějaký pardubický literát „zapomněl“ na regionální Partonyma nebo na Tahy. Tady se žel Plzeňan tváří, že žádný Plž není. – Dovídáme se, že ve skutečnosti to bylo jinak: prý se v článku o Plži psalo a ne že se nepsalo. Takže má redakce Hosta, která z něho danou pasáž ledabyle vyškrtla, další velký hřích na svědomí. Je to stejné, jako kdyby někdo v Praze psal o literárním Brnu a zmínku o Hostu by z textu bohorovně vypustili. To by pak byl v Brně pořádný mazec! Leč málo platné, nakonec v článku o Plži opravdu není nic a redakce si snad ještě teď mne ruce radostí, že plzeňského Plže zašlápli jak hada. Holt Host.

A blok na konci čísla, nazvaný Básníci Západu? Tištěný na podřadném papíru? Připočtěme sem ještě Josefa Hrubého, jehož básně jsou bůhvíproč zařazeny do prozaického oddílu Beletrie (!), nefigurují tudíž mezi ostatními „básníky Západu“. Asi měla redakce časopisu nemálo „plzně v krvi“! Spolu s Hrubým je v tomto bloku představeno dohromady deset autorů, většinou středogeneračních literátů, nejmladší jsou v této kolekci Milan Šedivý (ročník 1977), zařazený až na konec, a na čestném druhém místě figurující Tomáš T. Kůs (ročník 1978). Až na Josefa Hrubého jsou všichni zastoupeni několika básněmi nebo texty – leč vyvolejme jmény i zbývající sedmičku: Ivo Hucl, Karla Erbová, Jan Sojka, Jakub Fišer, David Charvát, Robert Janda a Roman Kníže. V tomto pořadí jsou také v Hostu uváděni. Tohle tedy mají být „básníci Západu“ a jako v každém výběru se na některé tvůrce žel nedostalo, leč v tomto případě bohužel šlo ze strany Hosta o značně nekorektní genderový přečin! Je-li Erbová básníkem Západu, existují přece i „básnířky Západu“, byť ne všechny, zrovna Erbová, pobývají v západních Čechách. Že bůhvíproč utřeli pusu namátkou Jiří Jelínek a Jaromír Komorous, jejichž tvorba zjevně převyšuje básně některých vybraných vyvolených, tak ti to překousnou, zastaňme se však aspoň básnících západočeských dam: namátkou Květy Monhartové, Evy Válkové, v Praze žijící Pavly Přesličkové, z mladších Petry Fantové či Kateřiny Sachrové, případně též autorek mnoha básnických sbírek Viktorie Rybákové a Aleny Vávrové. Nic ve zlém, ale kupříkladu poezie Květy Monhartové je z estetického nebo literárněkritického hlediska nesrovnatelně přesvědčivější a zejména původnější než verše pánů… Raději nebudeme jmenovat. Ukuchtilo se, co se ukuchtilo. Sečteno a zváženo, potvrdilo se, že básníci mají lokte, tudíž básnířky zůstaly v koutě.

Ba, to je náramně pěkné, že si brněnský Host po Českých Budějovicích, Zlínu, Olomouci a „českém severu“ vzpomněl dokonce i na Plzeň. Jenomže skutečnost, že tento renomovaný časopis otiskl dosti problematické příspěvky a dále úplně ignoroval zajímavé soudobé „básnířky Západu“ ve jménu několika nositelů zbytnělého ega, připomíná pravdomluvné rčení, že ryba páchne třetí den, kdežto tohle ze západočeského pohledu zjevně odfláknuté číslo Hosta určitě mnohem dřív. Vskutku, to se Host moc nepředvedl. Škoda!

Tu věc o Jorice je možno přečíst ZDE.