literární západ

Nehodláme se pohybovat v žádném vosím hnízdě ani si někde a v něčem pálit prsty, něco nám však už delší čas vrtá hlavou a to vrtání je čím dál zvědavější a zároveň rozpačitější, byť si dozajista nechceme připadat jako nějací vrtáci. Nuže, v letošním roce se poměrně brzy na jaře začalo v Plzni povídat, přičemž nikoli klábosit, ale velice věcně a cíleně mluvit o tom, že dojde ke zmrtvýchvstání časopisu Pěší zóna. Vědělo se, kdo to zaplatí, kdo to zaštítí, kdo se toho konkrétně ujme, kdo by mohl dělat kupříkladu zástupce šéfredaktora atakdál – anebo se to úplně přesně ještě nevědělo, zvláště do podrobností nikoli, každému se tyhle záměry na potkání nevyslepičily, hovořilo se však o tom jako o hotové věci. Něco se postupně potvrzovalo, něco zůstávalo obestřeno nikoli snad rouškou, ale zahaleno domáckou či kuchyňskou utěrkou samých tajností nejtajnějších. Posléze proniklo na veřejnost dokonce i to, co „literárního“ by mělo být v úvodním, prvním čísle časopisu. To byla docela důležitá informace, poněvadž Pěší zóna – stejně jako někdejší stejnojmenný čtvrtletník až občasník – prý nemá v plánu stát se literárním periodikem, má se podobně jako v devadesátých letech věnovat převážně jiným tematickým sférám. Leč cosi z literatury se mělo objevit už v prvním čísle.

Což je slovo do pořádné pranice nebo také pořádný otazník do pranice, poněvadž se tiše, leč zároveň nemálo udiveně a trošinku naléhavě ptáme: Kdepak je? Kdepak je to první číslo? Kam se podělo? Vždyť narůstá podezření, že nejspíše ještě nepřišlo na svět, ačkoli měsíce peláší jeden za druhým, už je léto, už si užíváme srpna, a to prý měla být letos vydána hned tři čísla Pěší zóny! Nikdo však nic neví (pochopitelně leckdo leccos ví, ale nepoví, nepoví a nepoví), nicméně je docela možné, ba i nemálo pravděpodobné, že všechna tři čísla skutečně vyjdou, třeba i současně, není to ani v nejmenším vyloučeno, zrovna tak není vyloučeno, že zrovna trpělivě i netrpělivě vyhlížené první číslo zmrtvýchvstalé Pěší zóny se v Plzni objeví kupříkladu hned druhý den po uveřejnění tohoto Zápisníku dr. No: to vše se dozajista může stát a nestalo by se to v dějinách literárního časopisectví poprvé. Koneckonců pisatel Zápisníku dr. No netráví své dny v Plzni, nešmakuje jak divý chlebíčky a vínko na rautech a nemůže tudíž s určitostí tušit, co všechno se v městě záměrně i nezáměrně ukrývá pod pokličkou.

Navíc všechny začátky jsou těžké, stejně jako mohou být obtížné i návraty ke kdysi vydávanému literárnímu periodiku. Někdo musí číslo sestavit, někdo musí zajistit a vybrat příspěvky, poté je pracně vydolovat z autorů, někdo pak musí texty pečlivě zredigovat – a to všechno je práce, samá práce, kolikrát dřina a lopota. Proslýchá se ale, že nic z toho nebude za pouhopouhou hubičku: veškerá redakční a editorská činnost má být zaplacena, údajně i dobře zaplacena, zrovna tak autoři jednotlivých příspěvků budou honorováni. Tak o tom se přispěvatelům drtivé většiny soudobých českých literárních a kulturních periodik může jen zdát! Zároveň se ovšem nabízí další otázka: Když se na tohle všechno našly peníze, proč ani první číslo Pěší zóny ještě není na světě a proč se v Plzni o něm skoro nic neví? Co když si její vydavatelé všechno představují spíše jako nějakou umetenou cyklostezku neboli jako Hurvínek válku? Nebude se ten časopis nakonec jmenovat Cyklostezka? Finance na to určitě jsou: na velocipédy, na cestičky, na helmy i na nezbytné občerstvení. O to víc žasneme, že měsíce vskutku frčí, jenže doposud kde nic tu nic.

Vskutku o tom víme tuze málo, pouze se zvědavě a zvídavě rozhlížíme a shledáváme a stvrzujeme, že prozatím není nikde po Pěší zóně ani stopy. Říkalo se však a povídala to nejenom ta jedna paní, co povídává, nýbrž i jiné paní a nepaní, že až vyjde třetí číslo Pěší zóny, tak má být z tematického pohledu vysloveně „literární“ a že i na ně bude peněz dost: jak na redakci, tak na autorské honoráře. Prý, prý, prý. Pořád se pohybujeme v rámci dohadů a odhadů, nicméně tady se blížíme k mírnému přesvědčení, že „literární“ číslo je nejspíše už připraveno. Kdo trochu sledoval kulturní dění v Plzni během jarních měsíců, může si udělat přibližnou, ale i dosti přesnou rámcovou představu, kdo všechno bude v „literární“ Pěší zóně nejspíše zastoupen a naopak kdo zřejmě nikoli. A pokud někdo sleduje literární dění v Plzni opravdu pozorně a bedlivě, ten už může mít absolutní jasno v tom, kdo z plzeňských či okoloplzeňských autorů se v Pěší zóně najisto objeví. Zdalipak k tomu dojde na podzim či na přelomu roku, na tom koneckonců tolik nezáleží. Sečteno a zváženo, ono to vlastně nebude žádné „číslo“ kulturního občasníku, nýbrž cosi jako literární almanach, nejspíše z valné a velké části půjde o středogenerační literární almanach, v němž se jako bonus pravděpodobně objeví i nějaký ten starší, pokročilý a zasloužilý tvůrce. Vsaďme se, že Josef Hrubý, kdo jiný.

V tomto směru bude připravovaný pěšízónový literární almanach (o němž dozajista píšeme toliko jako o jedné možné variantě) jako celek tvořit svého druhu pokračování jiného a srovnatelného plzeňského literárního almanachu: máme na mysli almanach s názvem Na dva západy, totiž poměrně obsáhlou antologii textů nynějších západočeských literátů. Na vydání tohoto almanachu Plzeň a okolí nepřispělo nejenom ani jedinou korunou českou, leč dokonce ani drobnou hrstičkou zrušených halířů. Pouze několik jedinců do přípravy almanachu obětavě investovalo svou práci, vervu, kuráž a zejména čas: ještě dnes si za to zaslouží úctu. Díky tomu se podařilo almanach víceméně zdárně a relativně i zavčas vydat. Editory publikace Na dva západy dodnes mrzí všechny chybičky, jichž se nedokázali vyvarovat, jenomže pouze ten, kdo nic nedělá, také nic nezkazí. Ani peněz nebylo tolik a také čas trochu tlačil. Ergo až vyjde chystaná „literární“ Pěší zóna, nejspíše se stane částečným pokračováním antologie Na dva západy, případně bude na ni alespoň do určité míry navazovat. Čili na jedné straně půjde o nepochybně užitečnou záležitost, na straně druhé – ruku na srdce – nebude to nic nového pod plzeňským sluncem ani nad plzeňskými řekami. Cosi jako autorský almanach letos připravuje také Středisko západočeských autorů, tudíž se může stát, že jednoho krásného dne budeme v levé ruce třímat střediskový almanach a v pravačce mávat „literárním“ číslem Pěší zóny. Huj.

Leč to vše, o čem v Zápisníku dr. No navenek toliko nahlas rozjímáme, je v dané chvíli všehovšudy samé „kdyby“ a „co kdyby“. Možná první znovuvzkříšená Pěší zóna už vychází, možná zrovna v okamžiku, kdy tyto řádky píšeme. Možná opravdu vyjde pouhý den po uveřejnění tohoto sloupku – a především bude její skladba možná vypadat úplně jinak. Povídá se o ní už dost dlouho, takže se na její podobě leccos mohlo i vícekrát změnit, možná takříkajíc k nepoznání. Vždyť i literární číslo se dává dohromady možná už půl roku a tím pádem se jeho složení mohlo v průběhu týdnů měnit rychleji než fotbalové nebo hokejové skóre. Najdeme-li v ní ty a ty plzeňské literáty (včetně autorů z blízkých destinací), velké překvapení to nebude – a když se v Pěší zóně objeví taktéž literáti nezápadočeští, stěží to někomu vyrazí dech až k mrákotám. Klasikové jako Ludvík Vaculík či Ivan Jirous tam nebudou, ani Josef Škvorecký nebo Josef Topol. Zbývají relativně ctěné literární celebrity středogenerační, případně starší. Nenapovídejme však. Nechme se moc a moc překvapit. Co když ale nebudeme příjemně překvapeni vůbec ničím? Raději bychom byli. Jen ať literární Pěší zóna vyjde. Bude pak srovnávána se zmíněným střediskovým almanachem a určitě se potvrdí, že když dva dělají skoro totéž, nebývá to zpravidla skoro totéž.

A co Plž? Plž nic, Plž je chudý muzikant. Ten na žádné honoráře nemá. Plž přišel na svět ku prospěchu literární tvorby ze západočeského regionu, nikoli kvůli vyplácení honorářů (byť by se tomu nebránil). Nebýt Plže, nevznikla by ani antologie Na dva západy. Budou-li teď ty „západy“ dohromady až tři, nechť jsou všichni tři. Plž svou kulturněhistorickou roli dlouho plní a už ji splnil. Resumujme: zdá se, že tahle „pěší zóna“ je na Plže příliš pomalá. Leč každý ať si vyšlapuje svou cestou.