literární západ

Kdo ví, zda má být toto léto pochváleno! Možná je všehovšudy takové průměrné: to minulé sice bylo možná lepší, ale to příští zase může být o poznání horší. Anebo úplně obráceně. Moc se toho neděje a ani v literatuře neboli v literárním životě čili i v literární kultuře se toho moc neděje. Vždyť v letním období nevychází ani obtýdeník Tvar, ani měsíčník Host – a co se týče plzeňského Plže, ten jako obvykle jako jediný z našich literárních periodik připravil alespoň letní dvojčíslo (které vyšlo již zkraje července), aby se poté odebral k zaslouženému plžímu letnímu spánku. Poněvadž nenalézáme žádné aktuální a dostatečně kvasné téma, obraťme se k současnosti navenek zády a vraťme se k nedávnému Sjezdu spisovatelů. Přes veškerý halas, holan a hrubín s ním spojovaný můžeme mít z časového odstupu dojem, že by se vše, co se na něm odehrálo, mohlo docela dobře přirovnat ke známému a především výstižnému rčení „mnoho povyku pro nic“, jenomže takhle jednoduché to pochopitelně nebylo a ani být nemohlo. Literatura je vážná věc, byť si o ní mnozí ke své škodě myslí pravý opak.

Přesto začněme nemálo kuriózní epizodkou, o níž se dočítáme v měsíčníku Biblio, epizodkou, která se zdánlivě týká i Plzně, byť vskutku pouze zdánlivě. Ivan Binar, někdejší předseda Obce spisovatelů (není jasné, zda z této organizace již vystoupil, či ještě nikoli), byl na sjezd přinejmenším pozván, a dokonce mohl vystoupit s příspěvkem. A v něm – nyní by všichni Plzeňané potřebovali zbystřit zrak a sluch – výslovně prohlásil, že by spisovatel měl být i nadále „sojkou“. Opravdu sojkou, ptákem to libým, který přece podle Binara v lese pokaždé své okolí varuje, kdykoli se blíží nějaké nebezpečí! V Plzni by mohli jeho veskrze vážná slova vzít sice vážně, ale také převážně nevážně, a proto by také měli mít za to, že by každý spisovatel měl určitě být Sojkou, totiž plzeňským básníkem a prozaikem Janem Sojkou. Přinejmenším tak pravil Ivan Binar. Věhlasného překladatele z polštiny jménem Erich Sojka dozajista řečník neměl na mysli, navíc tento mistr překladu krásné literatury již drahnou dobu nedlí na tomto světě. Takže nikdo jiný než právě plzeňský Sojka nemá větší spisovatelský nárok na roli „být sojkou“, čili být tím, kdo varuje v lese před blížícím se nebezpečím.

Pokud však Binar promlouval ne-li jménem Obce, tak aspoň jako reprezentant Obce spisovatelů, potom zřejmě adresoval své tvrzení spíše do řad této či své vlastní instituce, nikoli tedy početně prozatím poměrně nevelkému členstvu nově založené Asociace spisovatelů, která zmíněný sjezd svolala a připravila. V tomto smyslu – to vše píšeme se záměrnou nadsázkou – žádal Ivan Binar po mnohem početnější Obci spisovatelů, aby právě ona byla či se stala bohulibým hejnem sojek nebo samou sojkou (jednou za všechny), volající či volajícími na poplach v případě jakéhokoli literárního, případně i kulturního ohrožení. Logicky se nabízí otázka, zda se jako podobné ohrožení české literatury dá chápat rovněž vznik konkurenční Asociace spisovatelů: máme za to, že v žádném případě nikoli. Jiní však mohou mít jiný názor a být řádnou sojkou.

Nuže k Plzni: přichází-li Binar s touto výzvou, pronesenou z asociačního pódia, s výzvou zjevně v prvé řadě určenou Obci spisovatelů, nutno poznovu důrazně připomenout, že v její členské základně (rozuměj v OS) je v současnosti velké množství členů Střediska západočeských spisovatelů. Arciže je mezi nimi i Jan Sojka, jenž je, jak již bylo v Zápisníku dr. No nejednou řečeno, stejně jako mnozí jiní z Plzně taktéž člen celorepublikové Obce spisovatelů. Zjevně z toho vyplývá poněkud fejetonistický závěr, že podle Binara by se nynější Obec spisovatelů (OS) měla skládat ze samých bedlivých a všímavých sojek a plzeňské Středisko v souladu s tímto postulátem by zase mělo ztělesňovat celostní šik samých Janů Sojků. Však dobře víme, že kdekteré a kdejaké nebezpečí se blížívá ze všech stran a že bývá po čertech (navíc už odpradávna) správně charakterizováno jako „nenadálé“. Tudíž se Binar nemýlí ani trochu, míní-li, že literárních sojek je nadmíru zapotřebí.

Další řádky nemají a nemohou mít s Plzní mnoho společného, snad až na to, že prozaička Petra Hůlová měla před časem literární čtení také v západočeské metropoli. Stejně však stojí za to – tady se odvoláváme na podrobnou zprávu o Sjezdu spisovatelů, otištěnou ve zmíněném měsíčníku Biblio – připomenout její slova proslovená na daném sjezdu, slova, která znějí do písmene takto: „Autorka není nějakou podělanou pastýřkou společnosti!“ Kdo bývá označován za pastýře, ba za dobrého pastýře, zde tudíž za dobrou (?) pastýřku, o tom nejspíše Hůlová mnoho neví (možná dokonce vůbec nic!), nebo na to ve své polemické řeči nikterak nepomyslela. Nicméně je nemálo podivné, proč by spisovatel měl být pastýřem a spisovatelka zase pastýřkou společnosti! Takové ambice neměli ani spisovatelé slavní a nejslavnější, v Čechách kupříkladu Mácha nebo Březina, o spisovatelích v zahraničí ani nemluvě – i kdyby šlo o nejváženější klasiky čili o nepochybné mistry pera.

Možná je pisatel těchto řádek o poznání hloupější než pisatelé jiných řádek nebo nepisatelé jiných řádek, nejde mu však na unavený rozum, proč by taková „pastýřka společnosti“ – můžeme to chápat jako značně zdivočelou metaforu – měla být zrovna a natruc všem „podělaná“. Dá se z toho usuzovat, že konkrétně Petra Hůlová žádnou „podělanou pastýřkou“ být v žádném případě nechce, tímto odmítnutím však zároveň do určité míry legitimizuje fakt, že mnoho jiných českých autorek je nebo může být podle ní pokládáno za „podělané pastýřky“. Také se někdy říkává, že ten či onen si nevidí do pusy. Nesrovnatelně moudřeji promluvila na sjezdu Sylvie Richterová, která upozornila na „sémantický chaos“ v dnešních základních pojmech, týkajících se i krásy, pravdy, dobra… Doufejme, že aspoň tuto kultivovanou literátku Hůlová za nějakou potento „pastýřku“ nepovažuje. Jisté ale je, že to, co prohlašuje, je klasickou ukázkou řečeného sémantického chaosu.

Poučení z toho všeho pravděpodobně plyne asi takovéto: jednou je tu ideální spisovatel jako „varující sojka“, podruhé ideální spisovatelka nikoli jako „podělaná pastýřka“. Alespoň takhle to vyznělo v průběhu víceméně zakládajícího či do určité míry ustavujícího sjezdu Asociace spisovatelů. Raději připomeňme tamtéž vyřčená slova Miroslava Balaštíka, šéfredaktora brněnského Hosta. Podle něj se dnešní čtenář v záplavě knižních titulů přestává orientovat a v této bezmoci volky nevolky podléhá komerčním zájmům všudypřítomného a dominantního marketingu. K tomu je společnost značně diverzifikovaná, právem podotýká Balaštík, z tohoto důvodu lidé nečtou stejné knihy a v souvislosti s tím nesdílejí stejný literární prostor. Proto nynější spisovatelé při nejlepší vůli nemohou oslovit soudobou českou společnost jako celek. Tak jako kupříkladu slavní tvůrci šedesátých let, připojme se k jeho názoru. Tolik brněnský šéfredaktor. Nyní se nabízí otázka, jaký prostor tohoto typu může nastat v rámci literárního regionu. Poletují také v něm nějaké pozorné sojky a p….ají se také v něm nějaké pastýřky? Kdo ví. Je léto a víme, že v létě se obvykle (možná naštěstí) neděje nic. A že měla Asociace spisovatelů v červnu sjezd, na to se už skoro zapomnělo. Bude-li mít nějakou valnou hromadu někdy Obec spisovatelů, o tom asi netuší nic ani pomyslné sojky, ani pomyslné pastýřky.

A pak se volalo po „redefinici literatury“. Co to proboha může znamenat? Že když významný literární funkcionář vydá špatnou či průměrnou knížku, bude to za každých okolnosti redefinováno jako dobrá literatura? Nebo že za velkého tvůrce bude „redefinován“ literát ze všech literátů nejkomerčnější, zpeněžující i svá soukromá neštěstí, i svou osobní zpupnost? Co s tím? Asi jedině toto: Zápisník dr. No neredefinovat. Moc platné by to stejně (nikomu) nebylo.