literární západ

Okurková sezóna je okurková sezóna. Prý však na jejím sklonku, na konci prázdnin (nebo někdy jindy, určitě však v těchto dnech a týdnech) vyrazí pěšmo z města zvaného Regensburg čili Řezno až do města Plzeň čili Pilsen pospolu hornobavorští a západoevropští spisovatelé. Jejich cílem zřejmě nebude zahradní restaurace Žumbera ani kupříkladu Cardinal Club, v tuto chvíli asi ani žádné jiné pohostinné podniky ve zmíněné Plzni (im Pilsen), cílem má být v tomto případě sama cesta, cesta o sobě, cesta an sich. Ta nikdy nekončí, cesta je metou i cílem, koneckonců pro spisovatele má stav být na cestě čili putovat, ať už k sobě nebo k jiným, stavem přímo požehnaným, jde-li ovšem o cestu tvůrčí nebo o cestu myšlení. Neboť, jak pravil Martin Heidegger, rozhodující je, že „cesta vede“. Ba i kdyby paní spisovatelky nebo páni spisovatelé cestou zbloudili, sešli z cesty, vydali se zpátky, přešli Plzeň hledajíce Evropské hlavní město kultury jako nějakou pivní krajinu, cesta je vede a povede. Kdo se na tuto cestu vydá, není nám povědomo, určitě však o tom bude sepsán a vydán sborníček. Prozatím prozraďme pouze tolik, že jsme se dotázali jednoho předního západočeského literáta, zda se zúčastní tohoto putování, jinými slovy vydá-li se na tuto řezensko-plzeňskou pouť – a jeho odpověď byla přímo zděšená. Což si nepamatuji na jeho brunátnou tvář, když stoupal do kopce ke vsi zvané Málkov? Ba pamatuji, pročež jsem rád, že se rozhodl být této pěší štrapace uchován. Byť by ani dr. No nepřekvapilo, kdyby se nakonec putovalo auty. Vždyť i k autům se musí dojít po svých…

Takže není vyloučeno, že v nějakém nejbližším období může literární život v západních Čechách sestávat z toho, že někteří spisovatelé nebo –lky se budou střídat ve funkci hlásného (či: hlásné), čili ti, kdo nikam nešli, obětavě podstoupí službu na špici sv. Bartoloměje. Odtud pak budou ve dne v noci vyhlížet, zda se již neblíží první poutnice a poutníci dílem hornobavorské (-ští), dílem západočeské (-ští), a to pak zavčas oznámí zejména plzeňskému lidu literárnímu. Doufejme, že nebudou muset v závěrečné etapě své pouti vystupovat jako provazochodci, aby dodali letošnímu evropanství náležitý šmak. Doufejme, že zvláště Horní Bavoři byli v tomto směru i během cesty sem a zase zpátky patřičně varováni. Nevíme, zda je povoleno brát si s sebou domácí mazlíčky, k nimž donedávna v Plzni patřili nejenom pejskové a kočičkové, nýbrž také chlupatí knedlíkové, dokud úžasná tvůrčí idea věnovat knedlíčkům sborníček nepřišla vniveč. Ba, osudy literárních múz bývají vrtkavé i vrtošivé, určitě se však nějaké sborníčkové překvapení už chystá.

Není ovšem překvapení jako překvapení. V následujícím odstavci záměrně nehodláme nikoho jmenovat, neboť jde o věc, nikoli o osobu. Už drahnou řádku let se v Plzni tvrdí, že jednomu literátovi, dejme tomu ABC, vyjde ve významném pražském nakladatelství knižní titul. Je to do té míry dobrá zpráva, až o ní nikdo nepřemýšlí a především nikdo nebere ani na okamžik vážně námitky zrovna ze strany dr. No, jenž – a léta běží – tvrdohlavě a tvrdošíjně prohlašuje, že je to absolutně vyloučeno a že ono nakladatelství (stačí trochu pečlivěji prostudovat jeho ediční profil) nic takového nemá a nebude mít v úmyslu. Jenže on či ona, rozuměj bytost ABC, si to v „tý Praze“ zaplatí!, argumentuje nepříliš věci znalá plzeňská většina. Marně namítá dr. No, že uvedené nakladatelství má vyhraněnou ediční koncepci a případná finanční rozvaha by přišla na pořad dne jedině v případě, že by se onen knižní dům rozhodl nejmenovaný knižní titul vydat, což na 99,97% neučiní. Léta skutečně běží a o nějakém vydání nepadá ani zmínka, leč těšínská jablíčka jsou těšínská jablíčka. Utěšeně se to povídá, že někomu vydají v Praze knihu, zní to opravdu hezky, jenže nevydají. Takříkajíc ani náhodou. Tedy nikoli v nějakém prestižním vydavatelství. A o to jde, nikoli o případný více či méně soukromý tisk.

Kdybychom z výšin věže bartolomějské v Plzni pohlédli dalekohledem či prostřednictvím kritického bystrozraku až do deníku Lidové noviny z minulého pondělka, našli bychom v nich článek o plzeňském básníkovi a výtvarníkovi, kterého můžeme jmenovat – totiž o Milanu Kohoutovi. Nejprve však spěchejme povědět, že se nehodláme v Zápisníku dr. No zabývat ani umělcovými výtvarnými aktivitami, ani jeho poetickou tvorbou (byť Kohout nepochybně básník je, zda dobrý, či méně dobrý, to budiž věcí gusta). Právě tak nehodláme komentovat básníkovy politické názory nebo jeho ideologická vyznání, každý nechť si stojí za svým názorem a v jeho rámci nechť se mýlí, nebo nemýlí. Jde o něco jiného: redakci Lidových novin značně pobouřilo „tvůrčí“ jednání uvedeného bouřliváka, který se coby militantní a intolerantní antiklerikál rozhodl bojovat na všech frontách a všemi způsoby proti všem náboženstvím a proti všem církvím, a to svým vlastním spermatem, jež smíchal s vodou a v jednom polském kostele vylil do nádoby se svěcenou vodou. Musela to být náramná „legrace“!

Lidové noviny v této souvislosti označily již postaršího Milana Kohouta, někdejšího severoamerického exulanta, nyní žijícího v Plzni a v Bostonu, za „statečného masturbanta“ a na jiném místě zase za „osvíceného masturbanta“ – a mají za to, že tvůrce se bude hájit tím, že i v tomto případě šlo o umělecký čin, o svébytnou performanci, o ryzí akční umění, za jehož reprezentanta, jak čteme v deníku, se Kohout již řadu let vydává a jehož principy – dodejme – s velkým zápalem šíří a propaguje. Proč k tomu nebýt tolerantní, i když zrovna tomuto tvůrci ve věcech víry jakákoli tolerance beznadějně chybí? Jiří Peňás v redakčním sloupku dodává, že Kohout „vypadá jak jurodivý blázen, pronáší bláznivé a zuřivé výroky, Bohu spílá do č…ů a o Americe tvrdí, že je to teroristický stát.“ Prosím. Učil v USA na univerzitě, psal o ní kritické verše, není ani první a nebude ani poslední. Jenže v Kohoutově podání existuje na světě něco ještě horšího než západoevropská civilizace, a to česká země, domov jeho i vlast, v nichž je nebožák bůhvíproč s určitými přestávkami nucen žít, jakož i soudobá česká společnost, kterou pokládá a opakovaně ji označuje za „buranskou“ a rasistickou. Zato má svébytný recept na její záchranu: přijmout milion uprchlíků, aby se prý tím zdejší česká demence „naředila“. On sám v roli ambiciózního uprchlíka ze Spojených států (určitého re-uprchlíka: jednou prchá odtud, podruhé prchá odtamtud) na usilovné zřeďování české demence zřejmě nestačí.

Názory jsou názory, z názorů nechť jsme různých, obecně vzato však platí, že performer Kohout má z ostudy pořádný, spíše dokonce nepořádný kabát. Nechť si žije šťastně a blaženě ve svém racionálním ateismu, kdo by mu v tom bránil, leč proč ty škopky zloby a nenávisti (nyní i vlastního spermatu) vylévané na lidi s náboženskou vírou? Proč halasné přislibování, že je ochoten zdarma a osobně spálit každou „náboženskou“ knihu, ať o Ježíši, Mohamedovi nebo Buddhovi) na kterou přijde? Kdyby někdy otevřel Bibli, tuto knihu knih, na libovolném místě, kupříkladu v Izaiášovi, jak jsme právě učinili my, mohl by si přečíst (o sobě?) též toto: „Hlupák už nebude nazýván šlechetným / a padouchovi přestanou říkat ctihodný. // Hlupák přece říká nesmysly, / zlé věci v srdci vymýšlí – / jak by se dopustil nějaké podlosti, / jak by o Hospodinovi scestně promluvil, / jak by hladové o pokrm připravil, / jak by odepřel nápoj žíznivý. / Padouch používá podlé podvody / zamýšlí samé zvrhlosti… /…/ Šlechetný má však ušlechtilé úmysly / a v ušlechtilosti obstojí.“ Obáváme se, že Milan Kohout může mít ušlechtilé úmysly, jinak v ušlechtilosti však neobstojí a neobstává. Ani před lidmi, ani před Pánembohem.