opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-13
0
hodiny
-1
-2
minuty
0
-7
sekundy
-5
-6

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Už je to delší čas, co rozhlasový redaktor, básník a publicista Miloš Doležal uveřejnil v Lidových novinách článek o Josefině Napravilové, kterou charakterizoval jako „dámu pestrého životního osudu“, žijící v letech 1914 až 2014 (opravdu, to není překlep!), především však šlo o statečnou ženu, která po válce hledala v Německu a v Rakousku odvlečené lidické děti. V letech 1947 až 1994 pobývala v severoamerickém exilu, pak se vrátila do vlasti a poslední roky života strávila v Bechyni a v Táboře. Prý žila nenápadně, jenže, jak píše Doležal, z české společenské reality byla zklamaná. Několikrát se trpce svěřila, že takovou hrubost a agresivitu, jakou zažila po návratu domů, nikde ve světě nepoznala. Nevesele konstatovala, že „lidé se tu moc neumí chovat, desatero jim nic neříká a o svých národních kořenech vědí smutně málo“.

napravilova Nejenom desatero, málokomu už něco říká jméno Josefiny Napravilové! Přitom se narodila půl roku před vypuknutím první světové války v Plzni! V ní také vyrostla a studovala plzeňské dívčí lyceum, na kterém ji matematiku a kreslení neučil nikdo jiný než Josef Skupa (jinak ovšem rodák strakonický), tvůrce Hurvínka a Spejbla. Také Josefína, dívčím jménem Gottfriedová, mu spolu s dalšími žákyněmi pomáhala s dekoracemi určenými pro Skupovo loutkové divadlo. Později začala studovat pražskou právnickou fakultu (tu ani tenkrát nešlo „vystudovat“ za pár týdnů), přivydělávala si kondicemi, které dávala dětem švédského velvyslance a zamilovala se do o mnoho staršího bankéře Karla Napravila. To je však trochu jiný příběh, proto zacouváme v čase zpátky do Plzně. Ještě před maturitou (v roce 1933) se v ní totiž Josefina „důvěrně seznámila“, jak se praví v Doležalově článku, s plzeňským literátem Miloslavem Matasem. Dovídáme se, že jejich známost trvala plných pět roků a že „zasněný básník uváděl svoji dívku do české literatury“ a „brával ji na literární návštěvy k českým spisovatelům“. Díky tomu tehdy osobně poznala „povídavého“ Petra Bezruče stejně jako „plachého“ Konstantina Biebla, často spolu jezdili na Zbraslav za Vladislavem Vančurou – a když se setkali s Josefem Svatoplukem Macharem, studentka se mohla pyšnit tím, že ho „měla“ u maturity a že „ho uměla“ na výbornou, což stárnoucí básník a fejetonista dozajista rád slyšel. Poté však na místo básníkovo nastoupil bankéř a můžeme takříkajíc obrátit list.

Jenže ten list můžeme obrátit opět k Miloslavu Matasovi, což je v současnosti typický spisovatel zapomenutý, širší veřejnosti zhola neznámý. Během svého působení v Plzni sice vydával jednu knihu za druhou (zčásti i v Praze), leč jejich estetická úroveň byla zprvu pravděpodobně nemálo problematická. Viktor Viktora soudí v Kapitolách o literární Plzni, že se Matas „vyrovnával s vlivy proletářské poezie“ a s asociacemi poetismu v milostné lyrice – a že kupříkladu jeho Plzeňské písničky (z roku 1936) „zůstávají na úrovni mechanického veršování“. Na rozdíl od Doležala však uvádí nesprávná data autorova života: Matas nezemřel v roce 1969, jak se píše v Kapitolách…, nýbrž až v roce 1973. V roce 1969 byl vskutku naživu: někdejší básník se tou dobou stal ředitelem Státního statku ve východočeských Častolovicích a poslední údobí svého života působil jako odborný pracovník Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje. Vydechl naposledy v Rychnově nad Kněžnou.

Básník však nebyl ani plzeňským rodákem: pocházel z Českých Budějovic. Také on však měl „pestrý životní osud“. V Plzni absolvoval středoškolská studia, maturoval na tamějším reálném gymnáziu, poté stejně jako Josefina studoval také v Praze a také práva. V letech svých vysokoškolských studií vypomáhal v Plzni v místní redakci Českého deníku – a co je z hlediska literárního dějepisectví velice důležité: na začátku třicátých let v Plzni založil „efemérní spisovatelské sdružení“ s názvem Alfa (včetně stejnojmenné knižní edice), jemuž předsedal a jemuž vtiskl programový cíl, a to přispět k etické obrodě lidstva prostřednictvím literatury. Krásná myšlenka, svědčící o duševní ušlechtilosti mladého právníka! Po absolutoriu nastoupil Matas v Plzni jako notářský koncipient, v roce 1944 ho ale zatklo gestapo a věznilo nejprve v Terezíně, poté v Kálku v Krušných horách. Věznění přežil, do západočeské metropole se však již nevrátil. Osm poválečných let působil jako samostatný notář či pracovník advokátní poradny v Chomutově, v němž ho nakonec čekalo druhé zatčení. Celých sedm let, až do propuštění v roce 1960, strávil coby politický vězeň v nechvalně proslulém kriminále v Leopoldově. Pak se nějaký čas živil jako ekonom Státního statku v Ahníkově u Chomutova a posléze se usadil na Rychnovsku.

matas Miloslav Matas debutoval jako osmnáctiletý básnickou sbírkou Bibelot, na konci třicátých let (můžeme podotknout, že po rozchodu s Josefinou) zčásti přesedlal na prózu a jeho dílo se uzavírá napsáním a vydáním „společenského románu“ Ivan a Oliva, odehrávajícím se v prostředí tzv. vyšší společnosti. Tato próza vyšla roku 1944: pak následovalo jedno věznění, druhé věznění, především však pak Miloslav Matas zmizel jednou provždy z české literatury: zřejmě už nic nepsal, určitě už nic nevydal. Svým způsobem je unikátní, když významný kritik Karel Polák uveřejnil v únoru 1945 recenzi uvedeného románu Ivan a Oliva: v té době byl Matas přece vězněn gestapem. Předtím se o jeho knížkách psalo poměrně často a mezi recenzenty najdeme věhlasná jména jako František Götz, Zdeněk Kalista, Josef Heyduk, Josef Hora, Josef Blahoslav Čapek, Bedřich Slavík, Quido Maria Vyskočil a mnozí další. Od raných epigonských veršů totiž Matas pokročil výrazně nad polohu tzv. mechanického veršování: to by o něm tito znalci literárního kumštu neutrousili ani slůvko, natož slůvko pochvalné! Autor se podílel i na činnosti plzeňského Literárně-uměleckého klubu, v němž také vydal výbor ze svých raných básní, nazvaný Verše do památníku (1934).

Možná však o poznání větší význam mají v českém písemnictví nikoli poetické texty, leč autorovy pozdní prózy, o nichž v Kapitolách o literární Plzni bohužel nenajdeme ani jednu jedinou poznámku, jako kdyby vůbec neexistovaly, ačkoli tyto knížky z velké části vycházely právě v Plzni. Tak už to bývá: pod svícnem je často nejtmavěji. Nejpodrobněji referuje o básníkovi akademický Lexikon české literatury, který vyzdvihuje s uznáním autorův „soubor fiktivních dopisů“ Jenom den (1940): lidé z různých společenských vrstev se tu zpovídají, co by udělali, kdyby jim zbýval už „jenom den“ života. Též do této publikace promítal Matas své ideály o všelidské mravnosti a svou optimistickou životní víru v souladu se snem o etické obrodě, s nímž přišel, jak již bylo řečeno, již při založení skupiny Alfa. Právě tak si zmínku zaslouží autorova prozaická prvotina Tulácká dobrodružství (1939), situovaná do „exotické ciziny“, jakož i další společenský román Milovati (1943). Ten vyšel v Praze, zatímco ostatní uvedené prózy přišly na svět v Plzni: buď u nakladatele E. Kosnara, anebo v Nakladatelství Českého deníku).

Rekapitulujme: kdo dnes zná v Plzni jméno Matasovo? Určitě Josef Hrubý, snad ještě několik dalších. Spíše však méně než několik. Obecně vzato jde o literáta naprosto zapomenutého, o němž již není povědomost skoro žádná veškerá. Psalo by se o něm víc, kdyby neskončil nejprve v nacistických, záhy však i v českých stalinistických věznicích? Z tohoto pohledu je Miloslav Matas tragická postava českého literárního regionu. Žádné výročí nemá, zaslouží si ale aspoň toto malé připomenutí: přinejmenším jako zakladatel sdružení Alfa. Když už nedávno přece jenom „vyplaval“ ze zapomnění v příběhu Josefiny Gottfriedové, provdané Napravilové.


One Response to “Zápisník dr. No 6.37”

  • Milan Šedivý:

    Četl jsem od něj akorát Bedřicha Smetanu v Plzni. Do prozaických poliček se v antikvariátu dívám pohříchu málo.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody