literární západ

Na istrijském pobřeží panovala pohoda, taková pohoda, jaká má panovat právě na istrijském pobřeží, zvláště když nikde v dohledu nehulákají ni nehromují bezradní, byt zdánlivě tolik sebevědomí turisté z blahobytných zemí – vtom však do přímořské idyly začala věru znenadání přicházet jedna zpráva za druhou. Mobil ožil, vyzváněl a nedal pokoj, přičemž se sám jat údivem vrtěl málem jak čamrda, jaképak zvěsti to do ciziny přináší. Skutečně: z daleké Plzně do vzdálených jižních končin putovala jedna esemeska za druhou a všechny oznamovaly navlas stejnou věc: co se totiž přihodilo na poslední členské schůzi Střediska západočeských spisovatelů. Přičemž sdělovaly tu novinu více i méně se značně velkým zadostiučiněním, jako kdyby v západočeské metropoli konečně mrška čas nějakou zatuchlou oponou rázně trhl. Ba zlobivě škubl. Možná ale opravdu trhl, trhl a pořádně trhl a všichni esemeskující v duchu se zjevnou radostí ke svým slovům připojovali taktéž slavné klasikovo rčení: „Konečně lidmi tedy!“

Proč lidmi a jak lidmi? Nuže, došlo kupodivu k tomu, co jsme v rubrice Zápisník dr. No navrhovali už nejméně nesčíslněkrát, psali jsme o tom určitě daleko častěji než nesčíslněkrát, zkrátka a dobře jsme se na toto téma rozepisovali tolikrát a přicházeli se stále stejnými návrhy a se stále stejnými argumenty (však jiných ani nebylo zapotřebí) znovu a znovu, až nás to, co bychom si povídali – neboť pořád kráčelo o samojediný hlas volajícího na poušti – už setsakra přestávalo bavit. Dokonce víc než setsakra. Vypadalo to přece jako nějaké vzpurné bušení hlavou proti zdi, beznadějně hlavou do zdi, pak už maje i hlavu celou ode zdi odezděnou… Ne že by nám mnozí, až překvapivě mnozí v této záležitosti nedávali za pravdu, to určitě nikoli, vícero rozumným západočeským literátům přišlo naprosto nepochopitelně tvrdohlavé či zatvrzelé, ne-li skoro zavilé stanovisko dosavadních členů výborů či výboru Střediska mírně řečeno jako pošetilé, opravdu notně mírně řečeno, leč až na absolutní výjimky pořád šlo pouze o zmíněné hlasy volajících na poušti. Navíc, jak známo, na poušti ani hlasu vlastního neslyšíte…

Co se tedy stalo? Hle, toto: výbor či vedení Střediska západočeských spisovatelů v zářijových dnech dospěl či dospělo k rozhodnutí od příštího roku změnit regule literární soutěže Cena Bohumila Polana v tom smyslu, že toto ocenění může opětovně dostat ba i ten, kdo již Cenu obdržel někdy v minulosti. Skoro celých deset let to bylo ouředně Střediskem striktně zapovězeno s dosti ošemetným vysvětlením, aby prý každý rok nedostával Cenu Bohumila Polana vždy buď Josef Hrubý, anebo Karla Erbová. Přičemž ani v prvních ročnících to tak neprobíhalo, pokaždé nakonec uspěli i jiní kandidáti, a tudíž i jiní laureáti, šlo tedy o značně farizejské stanovisko. Ach a achich, ba i ouvej, vskutku jsme již o tom tolikrát psali, tolikrát marně a tolikrát zbytečně! Jinými slovy v příštím kalendářním roce se teoreticky může k dvojnásobným laureátům CBP, tj. Josefu Hrubému a Karle Erbové, přidat kupříkladu… no třeba Roman Kníže. Nebo Robert Janda. Nebo Ivo Hucl, na něhož v duchu apelujeme, aby hrábl do šuplíku pro novější verše, věřme, že ho má plný až přeplněný… Nebo jiní a další.

Pozor však: regule se mění teprve od příštího roku, kdyby tudíž zrovna uvedený Ivo Hucl vydal s vročením 2014 nejgeniálnější knihu svých nových veršů, letos by mu to nebylo nic platné. Ať v tomto roce vyhraje ten či onen, získá zmíněný literární vavřín stejně jako jeho předchůdci s vědomím, že celá řada západočeských spisovatelů si v stávající soutěži nemohla ani škrtnout, počínaje třeba Hrubým a konče třeba právě Huclem. Napadá nás dosti bizarní, možná ale výstižné fotbalové srovnání: připomíná to situaci, jako kdyby ve fotbalové lize zvítězila Viktorka Plzeň, titul by jí však nebyl přiřčen, upřeli by jí ho, poněvadž už ligu v minulosti vyhrála. Právě tak Sparta, Slávie, Dukla, nemluvě o staroslavném týmu Bohemians Praha (nyní) 1905 za časů Antonína Panenky či Přemysla Bičovského (jmenujme alespoň tyto dva za všechny ostatní). Takže za ligového šampióna by bylo nakonec prohlášeno například Slovácko, i kdyby skončilo v lize třeba jedenácté.

To by ovšem fotbalový národ za žádnou cenu nepřipustil, opravdu si to nedovedeme představit, zato vejborům ze spisovatelského Střediska podobný stav věcí přišel náramně normální, ač to bylo rozhodnutí velmi, převelmi, ale velice nešťastné. V podobných podmínkách se bude i v tomto roce udělovat Cena Bohumila Polana a hrozí, že se zase, jako už několikrát, může komicky „rozpůlit“, a že ji z vůle pánů porotců a paní porotkyň dostanou opět hned dva laureáti. Tři snad prozatím ještě nikoli. Konstatovali-li jsme, jak nesnadno, arciže nesnadno, arciže, možno v Plzni potkati náhodou čirou též literáta či literátku, kdo by ještě neměl či ještě neměla prsa svá statná ověnčena tzv. Polanovkou, nelze vyloučit, že od blížícího se listopadu bude takových laureátů možná o celé dva kousky více. Do jaké míry se tím význam dané literární ceny nepěkně devalvuje, netřeba hovořit. Anebo naopak: je třeba, je tuze třeba o tom hovořit.

Samozřejmě: nechvalme raději dnešek před večerem. Pořád vrány k vranám sedávají. Obecné rozhodnutí, přesněji řečeno nynější rozhodnutí je sice z obecného hlediska a s přihlédnutím k západočeským kulturním poměrům jistěže správné, dá se však snadno zneužít – dokonce až příliš snadno se dá zneužít. Pořád bude velmi záležet na kompetentnosti či naopak na odstrašující nekompetentnosti poroty: sestaví-li se zase hrůzně nekompetentní a především u vrbiček se klanící, nachlup stejná jako v nedávné minulosti, není zapotřebí příliš velké fantazie, abychom si představili, k čemu také může dojít: že totiž Cenu Bohumila Polana může v příštím roce poznovu obdržet Jaroslava Málková nebo například Karel Pexidr, rok na to poznovu Jaroslava Málková nebo například Karel Pexidr, načež v roce následujícím poznovu Jaroslava Málková nebo například Karel Pexidr a takhle to může pokračovat donekonečna, rok za rokem, neboť úslužnost některých „porotců“ a jejich neodbornost opravdu nezná mezí. Přitom zrovna dvojnásobní laureáti Karla Erbová a Josef Hrubý snad jako naschvál, rok za rokem, mohou pokaždé ostrouhat. I to se může stát.

Tak to je a takhle to zřejmě bude. V Plzni to možná už dávno všichni vědí, pisatel těchto řádek však nemá sebemenší tušení, kdo tentokrát zasedá v porotě soutěže Ceny Bohumila Polana a nebude se po tom nikterak pídit. Beztak se dá velice dobře odhadnout (nebo dokonce uhodnout), které knihy nebo kteří autoři mají největší naději na laureátství. Tak se raději nechme (ne)překvapit.