literární západ

Tento čtvrtek a pátek se západočeská metropole Plzeň konečně stala Evropským hlavním městem kultury. Nejspíše však pouze po dobu těchto dvou dnů, přesněji řečeno necelých čtyřiadvaceti hodin. Přičemž se na tom nikterak nepodílela početná, dokonce možná stále početnější ekipa nehorázně přeplácených manažerů úřednické koordinace manažerského koordinování úřadování (chňapajících po financích na „živou kulturu“), nepřispěli k tomu ani všelijací rychlokvašení milovníci cirkusových atrakcí, přivolávaní bůhví odkud, nepřišla si na své masová či populární kultura v rozmanitých, pohříchu nejčastěji pokleslých podobách. Také se kupodivu zbůhdarma nemrhalo celými žoky peněz, arciže z kapes daňových poplatníků. Šlo totiž o kulturní čin.

Ve dnech 24. a 25. října totiž Plzeň navštívil jeden z nejvýznamnějších současných světových spisovatelů a zároveň představitel a mluvčí čínského kulturního a literárního exilu – středogenerační prozaik Liao I-wu. S podporou Ministerstva kultury České republiky mu již v českém překladu vyšly dvě knihy, které patří k tomu nejlepšímu, co v novějších časech bylo ve světě publikováno zejména v oblasti „žalující“ literatury faktu. V jedné (nazvané Kulky a opium) se pan Liao vrací ke krvavému masakru v Pekingu v červnu 1989 a následujícímu brutálnímu pronásledování svobodomyslných lidí (srovnatelnému s neméně brutálními nedávnými moskevskými procesy pod taktovkou prezidenta Putina a jeho svity), ve druhé se zabývá „skutečným“ životem tzv. obyčejných Číňanů a nikoli náhodou svou knihu pojmenoval Hovory se spodinou: rozuměj s obrovskou, byť mlčící a umlčovanou většinou. Tyto znamenité knihy by měl znát opravdu každý, kdo nemá beznadějně zaslepenou mysl a zastřený zrak.

To je samozřejmě neblahý problém některých nejmenovaných tuzemských vysokých politiků, jejichž počínání způsobuje i v mysli čínského hosta skutečné zděšení. Spěchejme ho však alespoň v duchu uklidnit: jak tito lidé mohou cokoli vědět o historii Číny a vůbec dálněvýchodní Asie, když se v našich končinách kolikrát přesvědčujeme, že nevědí dohromady vůbec nic ani o českých dějinách a vypomáhají si bezostyšným lhaním, překrucováním skutečných událostí, jinými slovy dětinským vymýšlením? V této souvislosti pan Liao pokládal za nepopiratelný důkaz existence demokracie či přetrvávání demokracie v České republice nedávnou perfomanci skupiny Ztohoven s výměnou prezidentské zástavy za velké rudé trenýrky, perfomanci, která se mu i svým recesistickým radikalismem nanejvýš zalíbila.

Foto: sk.wikipedia.orgErgo k věci: ve čtvrtek večer byl Liao I-wu – který v západních Čechách a poté v Praze pobýval na pozvání šťáhlavické Bezejmenné čajovny a konkrétně básníka a esejisty Iva Hucla – k zastižení na plzeňském Mostě Ivana Martina Jirouse, což by nepochybně nejvíce ocenil sám nebožtík „Magor“ Jirous. Přeskočíme-li pár hodin, pak v pátek odpoledne absolvoval besedu s Jáchymem Topolem v pražské Knihovně Václava Havla, vystoupil v televizních Událostech a komentářích a absolvoval i další pražské schůzky, vesměs v doprovodu Iva Hucla a své překladatelky Zuzany Li. Toto úterý má také vyjít velký rozhovor s čínským spisovatelem v Lidových novinách. Vraťme se však do páteční Plzně, neboť šlo o příslovečnou hvězdnou hodinu (ve skutečnosti o několik šťastných hodin) nynějšího Evropského hlavního města kultury!

Ve vstřícných prostorách radnice na plzeňských Slovanech, tzv. Slovanské radnice, totiž proběhlo setkání pana Liao I-wu, tohoto čínského „básníka, hudebník, reportéra, disidenta, politického vězně“ a především podle vlastních autorových slov „nezávislého průzkumníka nejnižších vrstev čínské společnosti“, se senátorem Lumírem Aschenbrennerem (čili starostou druhé městské části Plzně) a s kulturními představiteli Plzně. Rádi bychom konstatovali či zdůraznili, že to bylo setkání všestranně oplývající pohostinností a vzájemným porozuměním, byla by to však žel pouze jedna tvář mince. To, co velice zdrženlivě a zároveň nadmíru přesvědčivě pan Liao říkal o Číně, o současné čínské společnosti, to vše mohlo víc nahánět hrůzu než vyvolávat smířlivé úsměvy. Sám Liao byl vězněn, sadisticky mučen, a zdůrazňoval, že jiní političtí vězni nebo osoby obviněné z podobných „protistátních“ přečinů byli mučeni a týráni nesrovnatelně krutěji. Stačí připomenout, že jeden básník byl kvůli svým webovým stránkám odsouzen k doživotí, k přelíčení byl přivezen s třicetikilovou koulí na noze, již musel vláčet. O jeho případu se ve světě alespoň ví, co ale o mnoha jiných?

Z tohoto hlediska se zdálo, že se čas otočil o pětadvacet let nazpět: spoustu věcí, které říkal pan Liao I-wu, téměř úplně stejně tlumočili mluvčí naší kulturní opozice a zejména disentu; nikoli náhodou se čínský tvůrce odvolával i na Moc bezmocných Václava Havla. A když hovořil o postavení politických vězňů v Číně, jako kdyby byl členem někdejšího českého VONS, Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných: zaznívaly totiž podobné argumenty a podobné volání po mezinárodní kulturní a občanské solidaritě. Číma je velká země a nespravedlivě pronásledovaných je v ní vskutku bezpočet. Nemluvě o postupné faktické likvidaci kultury Tibetu a dalších regionů! Pan Liao pochází ze Sečuanu a s nadsázkou tvrdil, že kdyby v jeho rodném Sečuanu sestavili vládu ze samých alkoholiků, bylo by to pro život v tomto regionu mnohem blahodárnější než život pod knutou pekingských diktátorů. Nemluvě o marasmaticky se šířící ekologické katastrofě: vždyť i kvůli tomu Číňané odcházejí do zahraničí.

Někdo za obživou, jiný z plezíru. Čínští státně kapitalističtí a komunističtí zbohatlíci zbudovali v kalifornském Los Angeles celou čtvrť, již obývají pouze jejich milenky. Ty si tam pohodově žijí nad poměry a jsou připraveny kdykoli náležitě uvítat své ochránce a živitele, když ti si potřebují oddechnout od práce v bankách a aportování v ústředních výborech a zavítají na nějaký čas do „své“ kalifornské čínské čtvrti. Podle čínského prozaika se stává, že do Los Angeles vyrážejí i se svými manželkami (tedy pokaždé s tou nejčerstvější): ty se pilně věnují nákupům, pánové zase neméně pilně milenkám. Pro spisovatele by to bylo dozajista báječné téma, bohužel (?) se však v těchto kruzích příliš nepohybují. A pokud by mohli, jako oficiální či režimní Mo jen, čínský laureát Nobelovy ceny za literaturu, zrovna toho Liao pokládá za typický produkt „komunistického spisovatelství“, za jakéhosi maskota, kterého si politikové vozí s sebou – a kterého vůbec nepovažuje za spisovatele v původním smyslu slova, tedy za kulturního tvůrce. Pohříchu si Čína může v současnosti pořídit jak „Nobelovku“, tak i olympiády. Dokonce i fotbalovou Slavii a Martinický palác na Hradčanech.

Nebývá zvykem mluvit s úctou o našich politických činitelích, jde-li o kulturu, neboť s kulturou, zvláště se „živou kulturou“, se obvykle na hony míjejí. O to větší uznání si zaslouží plzeňská „Slovanská radnice“. Obáváme se, že leckde jinde by při zprávě o návštěvě čínského exilového disidenta a spisovatele pelášili rozliční starostové se raději zapřít na půdu či ukrýt do sklepa. Opět řečeno s nadsázkou. Poznovu tudíž můžeme konstatovat, že tyto dva zářijové dny se zásluhou kulturních lidí, fungujících v souladu se svým společenským postavením, se Plzeň skutečně stala alespoň nakrátko, zato doopravdy Evropským hlavním městem kultury. Za to by měla městu složit hold celá nonkonformní a myšlenkově nesterilní česká kultura. Po rozloučení s panem Liao I-wu jsme si také uvědomili, že nebyl „při tom“ nikdo ze Střediska západočeských spisovatelů. Jenže to je sbor žalobníčků, kteří si pečlivě zapisují, co kdo řekl či napsal před deseti lety, a pak žalují a žalují, a takové týpky by Liao I-wu určitě neviděl rád!