opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-4
-9
hodiny
-1
-3
minuty
-5
-6
sekundy
-5
-2

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Řekne-li se Plzeň, automaticky by si měl člověk pomyslet: Není Plzeň jako Plzeň. Záleží na tom, koho v danou chvíli myslíme nebo co si pod tím představujeme, jaké asociace nám zrovna v tomto okamžiku vytanou na mysli. Opravdu není Plzeň jako Plzeň. Také proto si ale můžeme přečíst, co se o ní včerejšího dne napsalo – a potom si udělat vlastní obrázek a vlastní úsudek. Text nebo článek, z něhož budeme vzápětí vybírat následující sentence, budeme pochopitelně zčásti citovat, zčásti volně parafrázovat. Quod libet.

Nuže, Plzeň má prý dvě tváře. Jedna patří vtipnému společníkovi, ale to jen když je všechno O.K. Ta druhá tvář náleží ješitným, podrážděným lidem, kteří si pokaždé počínají arogantně a jízlivě, zaměřují se na zanedbatelné banality a nepřetržitě podléhají zdánlivě ustavičnému stihomamu, pokud narazí na nějaký „odpor“, případně (nedej Bože!) na opačný názor, někdy dokonce i na kritický názor, jinými slovy pokud jsou někým a někde formulovány určité pochyby o stavu věci. A co se skrývá za tím vším? Velice nápadná skutečnost, že Plzeň kolem sebe vystavěla pevnou hradbu. Za těmito zdmi odmítá přijmout či jenom načas připustit jakýkoli nechválící, tudíž kritický nebo nesouhlasný náhled, proto se snaží, aby se vůbec žádný neobjevil, přinejmenším aby nevzešel z takřečených vlastních řad. Cokoli by mohlo (třeba jenom domněle nebo jen zdánlivě) nějak oslabit nebo zpochybnit plzeňské dění jako takové, to se pokládá za naprosto nepřípustné a od počátku nesprávné. Nesmí pak dojít v žádném případě k tomu, aby se jakkoli změnilo (k lepšímu, k horšímu to není zavrženíhodné) prostředí, v němž se všichni utvrzují ve svých „pravdách“, kde jeden druhého nekriticky vychvaluje, a to snad i za zády dotyčného, což jinak v českých zemích vskutku není zvykem: v Plzni vskutku jde o neuvěřitelnou anomálii.

Pokud něco takového jako kritická připomínka přece jenom odněkud zahrozí na obzoru, v mžiku pouhém se z plzeňských řad dostavují větší nebo menší návaly nedůtklivosti, naježenosti a tzv. zkratkovité reakce. Ti, kdo takový nesouhlasný či pochybovačný názor přece jenom srdnatě nebo raději pouze pokradmu vysloví (eventuálně se to od nich může očekávat, tudíž se odhaduje, zdali jim něco takového už nekouká z očí), ti jsou šmahem označováni za nebezpečná či podezřelá individua, za nevítané bytosti, kdo podle nezvratného plzeňského přesvědčení „kopou za ty, kteří vám nepřejí, čekají na vaše chyby a potom vám je pořádně osladí“. Není divu, že právě na ty, kteří s nadhledem a zejména na odborné úrovni poukáží na určité, kolikrát letité nedostatky, se v této souvislosti ihned pohlíží jako na nějaké zlořečené, případně závistivé, nebo dokonce psychicky nemocné „protivníky z cizí fronty“. Sečteno a zváženo, ukazuje se, že Plzeň a Plzeňané zřejmě nejsou ani trochu schopni překročit vlastní stín, a jak se zdá, ve svém rozhledu snad ani pomyslné minulé hranice Rakouska-Uherska. /Což se potvrzuje i při baráčnickém pořádání rozličných akcí spjatých s Evropským hlavním městem kultury 2015, pozn. dr. No./ Čím dál víc se proto přesvědčujeme, že formát zavilých a zarputilých obhájců Plzně je nesčíslněkrát „jaksi jen středoevropský…“

A teď pozor: vše, co jsme nyní shrnuli nebo převyprávěli, všechny tyto věty a všechny tyto postřehy, to vše nebylo nedávno v jednom deníku vůbec řečeno o Plzni jako takové, o Plzni o sobě, ani o Plzni kulturní či literární, nýbrž pouze a jenom o prvoligové Viktorii Plzeň, několikanásobném mistru republiky, to znamená o špičkovém fotbalovém mužstvu, doposud hrajícím na nepochybné evropské úrovni. Nuže, naše zadání teď zní, do jaké míry se tyto závěry z fotbalového čili kopálistického světa dají či přímo musí a mohou aplikovat i na Plzeň kulturní a literární? Mohou, nemohou, musí, nemusí? Nesnadno je odpovědět, leč některé odpovědi se nabízejí přímo samy. Snad je ani nemusíme vyslovovat. Stačí, abychom i v Zápisníku dr. No upozornili na nějaký nedostatek kupříkladu v místní spisovatelské instituci, hned je takříkajíc oheň na střeše. Nikdo se nezabývá uvedeným nedostatkem, všichni se ale ihned oboří a osopí na toho, kdo na určitý nedostatek upozornil. Bohužel i blízcí spolupracovníci dotyčného darebáka honem honem honem přikládají svá žalobnická polínka a tuze, přímo neuvěřitelně jim záleží na tom, aby se od ošklivého pana kritikuse co nejvíce distancovali: nejraději připomínají, co řekl před iks lety nebo co napsal před iks lety nebo co si myslel před iks lety. Ať je potom cokoli, to vše pohříchu vyznívá v očích těch, kdo mlčí, kdo nepíší a zejména kdo opravdu, ale opravdu nepřemýšlejí, jako hrdelní zločin, jejž si stěží dovedou představit.

Pak je opravdu zatěžko s čímkoli vyrukovat. Tak to zkusíme ve velice obecné rovině. Nedávno osvícení mužové plzeňští uspořádali velice závažnou akci nejenom kulturního, ale i kulturněpolitického nebo společensko-politického ražení a dosahu. Sláva a chvála jim, jenomže… Jenomže na tuto akci, která jednou vejde do dějin, se s výjimkou osvíceného politika a osvíceného kulturního činitele nedostavil z Plzně skoro nikdo. Jeden zájemce přijel z Prahy, jiný ze středních Čech, zato mezi čackými Plzeňany byl zájem nepatrný, nicotný, mizivý. A když to v Zápisníku dr. No rozmázneme, není bohužel vyloučeno, že učiněná sprška nevůle a nelibosti se obrátí naopak proti úctyhodným organizátorům zmíněného podniku: řekne se, že ho měli lépe zajistit, případně se do toho vůbec neměli pouštět – a kdo je vlastně ten dr. No, který si něco takhle ošklivého dovoluje napsat? Není on nějaký psychicky narušený, že takhle zničehonic vyrukovává s pravdou pravdoucí? Není to nějaký „protivník z cizí fronty“? Nečeká on náhodou na naše chyby, aby nám to potom pořádně vytmavil? Copak také on nežije ve střední Evropě?

To je další příklad totální ignorance: nejenže se bohorovně ignorují projekty, které si zaslouží úctu, leč stejně povýšeně se ignorují i všechny případné připomínky, kterou mohou být (arciže v kritickém duchu) posléze tou nebo jinou osobou vzneseny. Ignoranti tak ve jménu vlastního i cizího ignorování kulturních věcí vezdejších ze všech sil a všemi způsoby obhajují a brání sám princip ignorance a indolence. Ve jménu ignorance se potom mnohdy ignoruje i plzeňské literární časopisectví. Naštěstí nikoli všemi, naštěstí ta hrstka moudrých doposud ještě přežívá. Ti ostatní však vytvářejí šeredné, tuze šeredné literární úbytě. Nuže: úbytě, jak více než výstižně pravil klasik, to je to, co hbitě hubí tě. Snad nezahubí, možná však – i zahubí.


2 komentáře to “Zápisník dr. No 6.40”

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
únor 2020
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
 
< Jan bře >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • Jan Sojka { Vladimíre, když už to řešíme takto, budiž tedy... Nevím, kde jsi přišel k tomu, že... } – 17. 12. 9:54
  • Vladimír Novotný { Milý H. Sojko, Ty ses ale rozpálil! Nejmenoval jsem, neboť problém je v obecné rovině,... } – 16. 12. 14:29
  • sojka jan { Vladimíre! Ty sice nejmenuješ, ale já tyhle hry na schovávanou absolutně neuznávám. Takže: ten "neumětel",... } – 09. 12. 18:42
  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody