literární západ

O havlíčkobrodské tradici knižních veletrhů jsme již v Zápisníku dr. No psali s velkým uznáním a sluší se, abychom se k této významné akci soudobého českého literárního života a především literární kultury alespoň ve zkratce znovu vrátili. A proč? Poněvadž se minulý víkend v Havlíčkově Brodě konal jubilejní, již dvacátý pátý (!) ročník tzv. Podzimního knižního veletrhu – a kdo nevěří, měl tam běžet a o všem se přesvědčit na vlastní oči: zúčastnil se ho totiž rekordní počet šestnácti tisíc návštěvníků! Šestnáct tisíc: neuvěřitelné. A to v době, kdy se tvrdí, že nikdo nic nečte (zřejmě nejméně čtou někteří bohemisté), že se blíží zánik knihy, že co nevidět veškeré knižní kultuře zaklinká umíráček. Pravděpodobně to vehementně prohlašují lidé, kteří opravdu nic nečtou, a je to na nich vidět. A v této situaci, kdy někteří zpanikaření lidičkové nemají kvůli strachu z tzv. uprchlické krize na živou kulturu ani pomyšlení, dojde k tomu, že havlíčkobrodský knižní veletrh doslova a do písmene praská ve švech. Přitom tam vstup nebyl zdarma a určitě se nerozdávala cukrátka nebo nečepovalo se gratis pivo z Vysočiny.

Nepomlčme ale v této souvislosti o jedné dosti bizarní záležitosti. Co čert nechtěl: místní senátor je natolik „kulturní“ člověk, že se už po několika letech svého poslancování od kohosi doslechl, že zmíněný knižní veletrh je už dlouho kulturním symbolem kraje Vysočina a že jeho věhlas už řadu let výrazně překračuje krajské hranice. Leč abychom panu senátorovi nekřivdili: kultura určitě není jeho hobby, takže na existenci knižního veletrhu ho měl dávno upozornit někdo z jeho poradců či poradkyň, jichž má – těch i těch – dozajista celé mraky, ne-li mračna. Asi však ani oni neměli (či ony neměly) zhola o ničem zdání, případně je kultura nezajímala a nezajímá ani zbla. Nějak se to ale provalilo a senátor požádal starostu Havlíčkova Brodu, zda by mu nezprostředkoval pozvání. Rozuměj zda by mu neposlali pozvánku: vždyť na to, aby si zaplatili vstupenku, na to někteří senátoři nepochybně nemají a neušetří – a vložit pár korun z reprefondů do „kultůůůry“, to by jim mohlo zničit bezúhonnou pověst. Starosta zapracoval, senátor vstupenku obdržel a vypravil se na veletrh. Byl však zklamán, poněvadž nepochopil, že veletrh je pro autory, nakladatele a čtenáře, nikoli pro politiky. „Červený koberec jsme mu opravdu nikde nenatáhli,“ uznala ředitelka veletrhu, právem se však podivila, proč by Krista Pána něco takového dělali. Zvláště když se veletržní program připravoval celý rok – a když si někdo vzpomene na poslední chvíli, má jednoduše smůlu, byť je to bůhvíjaký politický představitel.

Jenže to je pouhá epizodka. Nedostavilo se pouze šestnáct tisíc zvídavých, zvědavých a především knihomilných návštěvníků, především se na veletrhu podílelo plných 170 nakladatelství vydávajících beletrii či knihy patřící do knižní kultury. Program byl stejně jako v minulých letech a v minulých ročních pořádně nabitý. Zájemci se mohli vydat na besedy se spisovateli, zúčastnit se jejich literárních čtení, seznámit se s mnoha knižními novinkami. Nezapomnělo se ani na přednášky nebo na doprovodné výstavní akce. Praha je sice Praha a Svět knihy je Svět knihy, přesto se dá konstatovat, že v Havlíčkově Brodě se během čtvrtstoletí podařilo vytvořit cosi jako tuzemský „malý Frankfurt“, máme-li odkázat na grandiózní veletržní přehlídku knižní produkce v sousedním Německu. Jiný kraj je i jiný mrav, evropský trh je jiný než v naší středoevropské kotlině, nicméně platí, že zázraky se dějí. Sice jen občas, bývá za jejich přípravou až neuvěřitelně mnoho úsilí, nicméně na ně kolikrát přece jenom dojde. Pouze se jím musí jít vstříc.

Z toho vyplývá otázka, tak prostinká, že může někomu připadat až prostoduchá: když se to podařilo už před desetiletími na Vysočině, kde nyní sklízejí ovoce své houževnaté a trpělivé práce, proč se o podobný zázrak nepokusili v západočeské metropoli? Odkud je dokonce do zmíněného Frankfurtu nesrovnatelně blíž? Havlíčkobrodský knižní veletrh samozřejmě není v českých končinách jediný, nemusí mít však takto výjimečné postavení. Mohl by vzniknout a tradičně probíhat i jinde – proč ne zrovna v Plzni? Kdysi se i na Vysočině přece začínalo takříkajíc na „zelené louce“, počátky byly sice nemálo slibné, ale poměrně skromné, rok za rokem či ročník za ročníkem však veletržní tradice utěšeně sílila a získávala si v literárních a nakladatelských kruzích stále lepší a lepší renomé. Až to vyústilo v letošní rekordní počet šestnácti tisíc, navíc určitě vesměs spokojených návštěvníků. Nejde však o rekord o sobě: i kdyby jich dorazilo o nějakou tisícovku méně, stejně se v Havlíčkově Brodě každoročně odehrává skutečný svátek knižní kultury. Ptejme se ale znovu, proč nic takového nebo srovnatelného nevzniklo už před lety v Plzni? Neboli ve městě mnohem rozlehlejším a především mnohem mohovitějším?

Jak vidno, ani peníze nejsou rozhodující, a že jich v Plzni je! Kolik se jich doopravdy šibalsky vymrhalo a promrhalo kupříkladu v souvislosti s úřadováním úředníků Evropského hlavního města kultury, opravdu raději nevědět: to by daňoví poplatníci v celé republice tak dlouho lapali po dechu, až by o něj možná i přišli. Rozdíl je v maličkostech: totiž v několika schopných a naopak neschopných lidech. V Plzni se zkrátka a dobře za všechna ta léta čili uplynulé čtvrtstoletí nenašel žádný takový nadšenec jako havlíčkobrodská spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová (pár let i úspěšná diplomatka), která knižní veletrh dokázala vymyslet, prosadit, uskutečnit a vést takovým způsobem, až dnes můžeme s obdivem konstatovat, že Podzimní knižní veletrh skutečně vzkvétá. Nestačí být schopným, chce to i pořádnou špetku obětavosti a trpělivosti. Zato Plzeň? Nic ve zlém, vskutku nic ve zlém, ale ve srovnání s uvedeným havlíčkobrodským knižním veletrhem se zmohla leda tak na infantilní podupávání kolem „literárních kontejnerů“. Vůbec bychom se nedivili, kdyby tato vskutku dětinská piškuntálie nakonec nepřišla západočeskou metropoli na větší finanční částku než velkorysý knižní svátek v Havlíčkově Brodě. Zda při této příležitosti proběhly v Plzni rovněž náramně přepychové a zejména tuze nákladné rauty, není nám pohříchu povědomo. Opět platí: lépe jest nevědět.

Řeklo by se: je tady Havlíčkův Brod, jiné knižní veletrhy zkrátka a dobře už nemají a nemohou mít v českých (moravských, slezských…) krajích šanci. Ouha! Už nějaký čas se nadmíru činorodě má v jihočeském Táboře jiný veletrh či nakladatelský svátek tohoto ražení a zaměření, který si našel nápadité pojmenování Tabook (s podtitulem Festival malých nakladatelství Tábor). V této chvíli sice jde o mnohem komornější akci, než je ta na Vysočině s letošní rekordní účastí, také ona si však postupně získává příznivce mezi autory, nakladateli i čtenáři. Už teď má táborský Tabook dobrou pověst ve světě literární a knižní kultury, navíc představuje důkaz, že podobné svátky knihy se mohou pravidelně konat dozajista i v menších městech a může se také v nich založit chvályhodná tradice. Musí se však chtít a především takříkajíc přiložit ruku k dílu. Zvláště když na honosné koordinování a evropské pseudomanažerování v Táboře nemají ani čas, ani peníze. Zato mají velice sympatický malý knižní veletrh, o kterém se Evropskému hlavnímu městu kultury Plzni 2015 bohužel ani nezdá.

Nečeříme žádné hladiny, pouze konstatujeme až příliš známé skutečnosti. Zbývá lehčí kvízová otázka na závěr. Jestlipak byla západočeská metropole zastoupena na 25. Podzimním knižním veletrhu? Nějak či aspoň jakkoli? Achich ouvej, raději se neptejme. Doslechli jsme se totiž, že do Plzně záhy zavítá francouzský cirkus.