literární západ

O tom napište, o tomhle napiš! Takové výzvy přicházejí na adresu dr. No nikoli jako komentáře k jednotlivým sloupkům v této autorské rubrice, nýbrž více či méně pokaždé na základě jejich četby. Pozoruhodné je, že podobné podněty se zpravidla netýkají literatury, rozuměj ani literární tvorby, ani literárního života, ačkoli Literární Západ je Literární Západ, nikoli Neliterární západ či nějaký Nezápad. Navíc mnohdy kráčí o záležitosti, nad nimiž může literární kritik povýtce pouze bezmocně pokrčit rameny, někdy ovšem jimi pokrčit nadmíru výmluvně, arciže skoro vždy s tichou, nejednou ani nevyslovenou myšlenkou: Měli by si rozliční dotyční medle zamést před svým zaneřáděným prahem nejlépe sami.

Například kauza krádeží a zlodějiny. Kdepa se však v Čechách nekrade a kdepa zloději nemají zelenou? Jenže například výměnu prezidentské standarty za obří červené trenýrky za krádež ani za zlodějnu nepovažujeme, toliko za klasickou „směnu“ známou z časů, kdy lidstvo pobývalo v jeskyních, pomalovávalo si jejich zdi a z dlouhé chvíle lovilo mamuty, aby měli Rudolf Richard Hofmeister a poté Eduard Štorch po tisíciletích o čem psát nebo literárně vyprávět. Zlodějna je to, co se přihodilo v Plzni, v Evropském hlavním městě kultury 2015: nestačí, že se tam ve jménu kůůůůltůůůůry rozhazují peníze ve velkém, přímo v maxivelkém, kromě toho v něm knihovnice kradou čili zcizují knihy, jistěže tuze vzácné knihy, a to nikoli aby k nim doma v kuchyni nebo v obýváku s posvátnou úctou vzhlížely, nýbrž aby je prachsprostě zpeněžily. Elementary za eura. Samozřejmě šlo o někoho, kdo požíval naprosté důvěry nic netušícího vedení: to je v pořádku, zloději obvykle o sobě nevykládají na potkání, že jsou zloději, a co všechno už fikaně ukradli čili šlohli a pak ještě fikaněji střelili dál. Zato není v pořádku, že si ředitel instituce po dlouhý, ba drahný čas jaksi vůbec nevšiml, že se z fondů ztrácejí vzácné publikace: nejspíše šlo o dalšího z plzeňských mocipánků, kteří ze všeho nejraději blaženě podřimují pod baldachýnem. Nebo mu křivdíme a bylo to jinak? To znamená ještě hůř?

Leč jinak nejinak, v Evropském hlavním městě kultury 2015 se kradly knihy ostošest. Co z toho nakonec vyplývá? Žasněme: učiněný div světa. V Plzni se totiž tím pádem zrodilo něco, co nebývá na zeměkouli snad nikde a nikdy k nalezení: totiž bohatá knihovnice. Bodejť, nakradla si. A proč ji nejmenujeme a nikoho jiného také nejmenujeme, byť se to patřičně rozmázlo v denním tisku? Protože naši zlodějku určitě ze všech obvinění zkušení i nezkušení plzeňští právníci vysekají: těch juristů je přece v Plzni nepočítaně, až na pár výjimek to budou samí vykukové a šibalové, však i díky svým rychlodiplomům a chatrnému vzdělání mají ambice nejvyšší – a není vůbec vyloučeno, že místo tučné odměny vezmou zavděk nějakou velevzácnou (ne)ukradenou knihou. Sice nepochybně odcizenou nebo „vypůjčenou“, jenže šikovní západočeští advokáti dovedou hnutím právnického prstíku dokázat, že se všehovšudy záhadně ztratila a že ji už dávno mají v bezpečí doma, neboť byla a jest odedávna jejich majetkem. Kdo by si totiž vzal na svědomí nějakou nevinnou knihovnici z nevinné knihovny kvůlivá nevinným knihám do nevinného kriminálu pro nevinnou zlodějnu zahnati? Právě tak není vyloučeno, že zanedlouho, brzo i brzičko, někdo z našich početných posedle píšících právníků sepíše srdcervoucí příběh o tom, jak jedna dobrá duše či celý spolek dobrých duší k drahocenným knižním fondům cestičku stezičku našel, našli i našly.

Další podnět, o čem se prý má psát v Zápisníku dr. No, se týká Karla Malicha neboli klasika českého novodobého abstraktního malířství, sochařství nebo obecně výtvarného umění. Přibližně na konci sedmdesátých let Malich vytvořil pro plzeňskou Lékařskou fakultu experimentální nástěnnou plastiku (3 x 1,5 m), své přelomové dílo, potvrzující, že se tehdy vydal v tvoření zcela novou cestou a postupně (ano, doma ho tenkrát pohříchu čekaly zákazy vystavování a nepřízeň erárních dohlížitelů) si také získal nesmírné uznání v Evropě i ve světě širém. Jenže to klíčové, vskutku klíčové dílo, které vytvořil… ano, vskutku pro Plzeň, pro žádné jiné město, se v západočeské metropoli záhadně ztratilo a nebylo k nalezení. V nedávných časech se po něm počalo pátrat, zpočátku však žel bezvýsledně. Kdo ale hledá, ten najde: jak zvěstují média, osamělý mladý jedinec čili nadšenec si nedal pokoj tak dlouho, až Malichův vrcholný výtvor nakonec skutečně „vyšťoural“: jinak se to asi povědět nedá. Neříkáme to možná úplně nejpřesněji, leč prý bylo zastrčeno na jedné plzeňské vysokoškolské koleji v prostoru bývalé jídelny. Nejenom jednoduše zastrčeno, ale velice pečlivě zastrčeno, aby si ho náhodou někdo nepovolaný, lhostejno zda estébák nebo univerzitní profesůrek, nevšiml a neobvinil pak z ukrývání artefaktů abstraktního umění kupříkladu kolejní kuchařku, správce koleje atakdál. Nebo dokonce i vrátného.

Foto: Tomáš VlčekZároveň jest pravdou převelikou, že ten neznámý, kdo Malichovu kreaci pečlivě ukryl před zraky tehdejších úředníků (včetně samozvaných expertů přes výtvarný kumšt), se sice na jedné straně zachoval do určité míry zbaběle, z dnešního pohledu a na straně druhé však uvedené dílo vlastně zachránil, když ho zabarikádoval za skříněmi a přikryl plátnem. Vyrukovat s ním po roce 1980 by mohlo znamenat, že umělcova kovová konstrukce bude neprodleně poslána do sběrných surovin a již ji nespatříme nikdy více. Pokud by ji přičinliví lidičkové rovnou nerozmlátili kladivy, nerozpilovali či ještě něco horšího. Toto vše v současnosti obětavě zjistil a dílo nalezl, jak bylo řečeno, jeden jediný houževnatý a zvídavý jednotlivec. Žádná galerie, žádné muzeum. Zbývá pravděpodobně jen toto: honem honem honem označit epochální nález Malichova díla za další cílevědomý koncepční produkt roku Evropského hlavního města kultury 2015. Možná se však v Plzni takhle leccos významného a za pikolou schovaného vyšťourá i napřesrok a kupříkladu i později. Nejenom v Plzni, to dá rozum. Šťourejme proto všude co nejtrpělivěji, šťourejme! Třeba i na pokladů plný Velký pátek, z něhož se v těchto dnech vyklubal státní svátek.

Nuže ještě jedna maličkost, přesněji řečeno cosi jako notně nešťastný aprílový vtip v říjnových dnech. Zcela pokoutně (jak také jinak?), nikoli náhodou v pohostinných hospodských místnostech, se k rukám dr. No dostal letáček (nechceme to zdůrazňovat, leč opravdu je redakčně připraven Střediskem západočeských spisovatelů), v němž se čtenáři mohou dočíst, že Obec spisovatelů „slaví pětadvacáté výročí“ – zřejmě své existence – a k oslavě si zvolila Evropské hlavní město kultury 2015. Právě v Plzni si proto členové Obce „dají dostaveníčko“. To je pěkné, dostaveníčko je dostaveníčko, zatímco rande je rande, jenže vzápětí narazíme v daném letáčku, černé na bílém, na vyložený nesmysl, ne-li na nehoráznou lež: že prý se v plzeňských Masných krámech sejde „elita českého spisovatelského světa“. Můj ty Bože! Ty svatá prostoto či spíše ty nesvatá sprostoto! To je nejenom lež jako věž, ale přímo les, ba prales stověžatých lží! Bylo již nejednou řečeno hlavami moudřejšími a osvícenějšími, že pokud někoho můžeme označit za „literární elitu“, potom tito tvůrci až na bohulibé výjimky už delší čas nefigurují v Obci spisovatelů, nýbrž jsou buď v Asociaci spisovatelů – anebo záměrně žijí a píší mimo spolky tohoto ražení a ladění. Takoví se najdou i v Plzni. O členstvu Obce spisovatelů se v této souvislosti v kulturních tiskovinách mluvívá natolik nepěkně, až se to v Zápisníku dr. No neodvažujeme ani opakovat. Sečteno a zváženo: několik hodnotných spisovatelů v Obci najdeme, ale „elitu českého spisovatelského světa“? No fuj. Leda tak v dívčím snění. Navíc je to políček do tváří naší opravdické literární „elity“. Podobně nestydatě a prohnaně lžou snad jedině v Kremlu nebo v našich prokremelských médiích. Ba ne: bohužel též někteří pučmidráti z Ehm Ká.