literární západ

Je po Dušičkách. Listopadové truchloroušky však z naší mysli aspoň načas odstraňme a věnujme se něčemu o poznání veselejšímu. Ačkoli to v podzimním čase nemůže být a ani nebývá vždy jednoduché, vždyť padá listí, vždyť máme za okny opravdu listopad, tudíž mohou na našince padat či padnout i neveselé myšlenky. Proto honem sem s něčím radostnějším a potěšitelnějším, i když všechno má svůj rub a líc a někdy k takové „radostné události“ v literárním světě pohříchu dochází na pozadí krušného nepochopení či rovnou rujné závisti.

Radost může milovníkům literatury – rozuměj těm, kdo jí opravdu rozumějí a tudíž ji i milují, obdivují, ba mnohdy přímo zbožňují – udělat kupříkladu svého druhu literární satisfakce, které se dostalo mladšímu chebskému prozaikovi, esejistovi a kritikovi Vojtěchu Němcovi. Píšeme o něm také z jiného dobrého důvodu: Němec totiž byl nějaký čas dokonce i členem Střediska západočeských spisovatelů, než z něho se značně smíšenými pocity vystoupil, navíc už před lety publikoval a také v současnosti poměrně často publikuje v západočeském Plži (nikoli náhodou už dvakrát v minulosti obdržel výroční Cenu Plže, přičemž jednou za prózu, podruhé za kritiku literární), nejednou i teď v Plzni vystupuje na literárních čteních. Západočeskou literaturu pořád pozorně sleduje a zabýval se jí i během studia na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. Původně chtěl studovat v západočeské metropoli, u přijímacích zkoušek však tenkrát neobstál, zatímco v Ústí měl šťastnější ruku. Co je ale mnohem důležitější: Vojtěch Němec v Plzni také debutoval, poněvadž jeho juvenilní, leč osobitá a především talentovaná próza (nebo prozaické pásmo?) s názvem Mozkobouře vyšla knižně jako jeden z prvních svazků edice Ulita, vydávané sdružením (nyní: spolkem) Pro libris. Z odstupu času můžeme konstatovat, že evidentně šlo o jeden z umělecky nejvýraznějších počinů této komorní, zato esteticky náročné knižnice.

Později chebský literát a labskoústecký student (nyní již má magisterskou promoci za sebou) vydal svou druhou prozaickou knížku nazvanou Uroboros, leč pro svou třetí beletristickou práci dlouho nemohl najít nakladatele. To se samozřejmě přiházívá a přihodilo se to i mnoha jiným renomovaným spisovatelům. Připomeňme, že kupříkladu Bohumil Hrabal „oficiálně“ debutoval až nedlouho před svými abrahámovinami. Němec jistěže píše ve zcela jiném gardu než Hrabal, přesto se i v jeho případě nakonec vše v dobré obrátilo a jeho rozsáhlou prozaickou skladbu Opus Pictum s velkým nadšením (s žádnými rozpaky nebo dokonce pochybnostmi) přijalo prestižní pražské nakladatelství Dybbuk (píše se ovšem nejraději: dybbuk). Právě že prestižní: spousta autorů shromažďujících se v „tetovsko-strejcovské obci“, jak to pojmenovala kritička Eva Klíčová, nemá nárok se k redakčním dveřím dybbuku ani přiblížit. A nešlo o žádný redakční rozmar: za vydání Němcova opusu se ochotně přimluvily i některé výrazné osobnosti současného písemnictví. Nechvalme dne před večerem, mohou nastat nepředvídatelné překážky ekonomického i jiného ražení, směrodatné však je, že renomovaný knižní dům nejenom toto starší prozaikovo literární dílo hodlá vydat, ale že neprodleně projevil zájem i o další autorovu beletristickou práci. Proto také mluvíme o zasloužené, přičemž o nadmíru zasloužené tvůrčí satisfakci.

Leč proč se o tom tolik rozepisujeme? Vždyť knihy odjakživa mají své osudy. Jde o to, že v Plzni neměl a nemá Vojtěch Němec bůhvíkolik příznivců, možná dokonce nemá skoro nikoho. Občasná výjimka potvrzuje toto truchlivé pravidlo neboli neveselé konstatování. Pravdou je, že autorovy texty jsou čtenářsky vskutku náročné, že nejde o žádné mainstreamové vyprávění, lahodící prostinkému vkusu, jelikož Němec je žákem a vyznavačem surreálného postihování světa a hlásí se zcela jednoznačně k nonkonformní filosofii tvůrčí. To se mu ovšem nejednou stává osudným, obrací se proti němu – a také v Plzni se s tím od počátku setkával, navíc nikoli výjimečně. V paměti ještě máme kormutlivé historie, jak si jistí Plzeňané až v Ostravě objednávali tzv. dopisy čtenářů, které měly Vojtěcha Němce způsob psaní rázným odsudkem jednou provždy sprovodit z povrchu zemského, posléze všelijaké ambiciózní dívčiny o mladém autorovi prohlašovaly, že je grafoman, což byla pomluva ve srovnání s jinými pomluvami nejvíce „vysvětlitelná“, byť jistěže nikoli omluvitelná. Nejodpudivější byl proslulý výjev, při němž údajně učený pán prohlašoval na veřejnosti více než vehementně, že se mu nad Němcovými časopiseckými texty „chce zvracet“. Ale proč ne, kdo by mu v tom bránil? Jen ať si panáček zvrací, kolik ráčí, jde však o jeho buď naprosto nic nechápající, anebo nic netolerující postoj vůči literárnímu dílu, které není ani jednoduché, ani prostoduché.

Nepochybně k podobným excesům docházelo i mimo Plzeň a dozajista každý čtenář má své gusto, jednomu se víc líbí to, druhému víc ono. Nepřijatelné je však ono nesnášenlivé neporozumění a odmítání literární tvorby pouze z toho důvodu, že mu kdosi valně nerozumí čili že není v silách jeho mozkových kapacit mu porozumět. Jakáž pomoc, nikoli náhodou přece leckdy slýcháváme o těch, komu není shůry dáno! Jak známo, ti v apatyce nekoupí – a s Němcem neboli s četbou a pochopením prozaikových textů si proto nevědí rady. Chebský autor v současnosti přispívá zdaleka nejenom do Plže, leč i do špičkových literárních periodik jako například Tvar nebo Dobrá adresa, redakčně spolupracuje s Pandorou… Odhoďme na okamžik rozličné diplomatické vytáčky, pohlédněmež pravdě do tváře a navíc i do očí a konstatujme sine ira et studio, zato programově kategoricky, že ti, kdo proti Němcovi dštili a napořád chrlí nikoli oheň a síru, nýbrž přitrouble nenávistné a nenávistně přitroublé pomlouvačné výroky, jsou zkrátka a dobře hňupové, samí hňupové, slušněji se to povědět nedá. V Plzni i mimo Plzeň. Kdyby dotyční trošilinku víc literatuře rozuměli, takto podrážděně a vyšinutě by nikdy nereagovali. Jednoduše by konstatovali, že Němcovy prózy takříkajíc nejsou jejich šálek kávy nebo čaje. Bohužel to chodí i v literárním životě odedávna tak, že hňupové k hňupům sedají a je jím pospolu báječně hňupově.

Jak jsme již konstatovali, v Plzni nebyl Vojtěch Němec při pokusu o vysokoškolské studium úspěšný a může zpytovat svědomí: byl to ovšem opravdu jeho první pokus. Dnes ho ale můžeme pokládat za erudovaného literárního bohemistu, který, kdyby se byl býval chlubil a byl tudíž chlubivý, by se mohl pochlubit i tím, že též jeho diplomová práce zanedlouho vyjde knižně v Praze. Že se tím v průběhu uplynulého dvacetiletí (i více) nemůže vykázat nikdo jiný ani z plzeňských diplomantů, ani kupříkladu ze studentů českobudějovických nebo královéhradeckých, to je věc jiná. Legrační až komické je, když v Plzni a v okolí nad Němcovými literárními kritikami někteří ohrnují nos (přesněji řečeno: nosánek) a peskují jeho úvahy o literatuře (místo aby peskovali sami sebe), že prý nejsou „srozumitelné“. Arciže jsou srozumitelné, ne že by nebyly, leč poněkolikáté v této souvislosti připomeňme, že literatuře se musí rozumět: také autorovy kritické reflexe jsou uveřejňovány tam, kde jim rozumějí: mj. v renomovaném literárním časopise Tvar. Kritik a prozaik v jedné osobě by si tudíž mohl pomyslet, že „mí Pražané mi rozuměji“, zatímco ke škodě věci „Plzeňané mi nerozumějí“. Ať je to tak či onak, jeho vina to v žádném případě není.

Sečteno a zváženo: Vojtěch Němec není ani v nejmenším reprezentantem soudobé „tetovsko-strejcovské“ literatury, nýbrž právě naopak, byť ta baráčnická oněm příslovečným tetám a příslovečným strejcům tuze lahodí a při pohledu na jiný způsob psaní se jim otevírá kudla v kapse nebo nožík v kabelce. Co s tím? Nuže, nečtěte Němce, přitížilo by se vám. Ale nepomlouvejte ho: dáváte tím najevo, že… To ať si každý potrefený doplní sám.