literární západ

Nemůžeme být v západočeské metropoli příliš často osobně, zvláště je-li nám Plzeň zeměpisně (nikoli citově) dosti vzdálená, takže se zpravidla neodvažujeme pokládat za očité svědky a komentovat dění z tohoto pohledu, jenže ve třetím tisíciletí se zprávy šíří kolikrát rychleji než rychlostí světla. A tak se dá s určitou nadsázkou povědět, že ještě neskončil literární pořad, který se minulý týden odehrával v plzeňské Studijní a vědecké knihovně a který měl ve svém názvu až příliš přitažlivý či slibný název Pocta Josefu Hrubému – a už se odtud hrnuly, ba přímo řítily první reference. Přičemž jedna byla truchlivější a kormutlivější než druhá! Zjednodušeně řečeno to měla být učiněná bída s nouzí a obráceně, poněvadž tolik duchaprázdných řečí a tolik zbytečných blábolů prý už dlouho v Plzni nezaznělo, a to už je co říci! Není však při výběru mluvčích divu. Některé infantilní otázky týkající se Josefa Hrubého opravdu jako kdyby připutovaly z nějaké mateřinky nebo z prostředí nachmelené mládeže: vyptávat se stařičkého básníka, kde nejraději pil pivo, je opravdu svého druhu „pátá úroveň“, jak nedávno náramně podlézavě napsal jeden plzeňský nepsavec, ovšem v tomto případě nějaká pátá úroveň střemhlav dolů směrem ze suterénu.

Ti, kdo se během večera dostavili v prvé řadě z úcty k Hrubému, museli být čím dál víc neskutečně zklamáni, zatímco ti, co tuto trapnou merendu pořádali a dali jí po všech stránkách dokonale na frak, byť spíše hrubě na frak, museli být pravděpodobně navýsost spokojeni, ale jen sami se sebou. Však o to jim zřejmě šlo. Provozovat něco tak příšerného se jim pravděpodobně dlouho nepovede, i když se o to budou určitě mermomocí snažit. Aspoň dva výroky, bezprostředně zaregistrované spolehlivými účastníky, stojí za zaznamenání. Podle jednoho svědectví se v obecenstvu na závěr konstatovalo, že „až Josef přijde domů, bude strašně zuřit“. Nikdo by se nebohému oslavenci také nemohl divit, i v jeho případě však platí prastaré moudro, že kdyby to byl býval věděl, určitě by byl býval nikam nechodil. Nebo: možná by byl býval nikam nechodil.

Druhý zaznamenáníhodný výrok se zdá být ještě výmluvnější a výstižnější. Významný přítomný básník totiž celé dění korunoval lapidárním rekapitulováním, že v žádném případě nešlo o Poctu Josefu Hrubému, nýbrž zcela evidentně o Pomstu Josefu Hrubému. Co k tomu říci? Jistěže kdekterá vrána k vráně sedá, přisedává a pak s tou či onou vranou posedává, leč s některými samozvanými funkcionářskými vranami by noblesní plzeňský básník Hrubý opravdu ani sedat, ani vysedávat nemusel. Z novějších referencí odcitujme ještě jeden pozoruhodný postřeh, přesvědčivě dokazující, že v knihovně se toho večera přece jenom cosi závažného dělo, totiž sdělení, že jiný básník z regionu se tam „líbal s tou čubkou“, což bylo posléze objasněno v tom smyslu, jako že je tímto nepěkným pojmenováním míněna jedna zakyslá hrobařka plzeňské kultury. Ba i na to jsou svědci. Kdo ví, možná právě kvůli tomu a jedině kvůli tomu se ten večer (jinak zjevně odfláknutý, zbabraný a především naprosto k ničemu) v Plzni uspořádal!

Vězme, že ve srovnání s oficiózní bramboračkou tohoto druhu má skutečně kdeco, ba všelicos jiného zjevně smysl a dokonce i vyšší smysl, zvláště když se to neděje pod patronací nějaké tetkostrejcovské instituce. Proto obraťme zraky od údajně „velkých“ literárních dějin k takzvaným „malým“ literárním dějinám, v nichž na rozdíl od směšně pompézních akcí pro kočku můžeme hovořit o doušcích svěžího vzduchu, o živé vodě literární kultury a taktéž o přirozených hnutích mysli. Nuže, víceméně utajeně (mělo to být tajemství nejtajnější, jenomže to bychom snad ani nebyli v Čechách, aby se leckdo lecčeho nedovtípil) se první listopadovou neděli uskutečnila bohulibá idea, kterou bych mohli ve zkratce pojmenovat „výprava básníků za kritikem“. Byla to zčásti i časově náročná výprava, navíc v režii Českých drah neboli tam a zase zpátky.

Píšeme-li o tom, pak arciže kráčí o výpravu plzeňských básníků (což myslíme v obecné rovině, proto takto označujeme i ty tvůrce a čacké muže kol literatury, kterým se poezie doposud ku obecnému prospěchu zdárně vyhýbá), koho jiného? V daném případě je ovšem opravdu záhodno mluvit nikoli o nějaké pomstě kritikovi (jednou na ni možná stejně dojde), nýbrž o zcela upřímné o přátelské poctě kritikovi. Však si toho onen pan kritik tuze považoval, takže si během dne odpustil dokonce i obvyklé šalebné kritické tirády. Není divu, že jednomu návštěvníkovi zakrátko v dobré míře nasliboval doslůvek, druhému v ještě „dobřejší“ míře zanedlouho přislíbil doslůvek stejně dobrý a stejně dlouhý, takže vyvstalo nemalé nebezpečí, že dozvuky nedělní přátelské výpravy za kritikem dlícím na vsi mohou být nakonec veskrze nekritické.

Ba, byl to báječný zážitek sledovat roztomilou skupinku čili dobrodružnou tlupu plzeňských básníků, kritiků, prozaiků, divadelníků, publicistů, fotografů nebo i tak trochu samozvaných znalců kriketu, jak se těší z listopadového sluníčka, a přitom bezstarostně sledují, hovorem o literatuře a kultuře požehnaný to čas prokládajíce, urputný vesnický fotbal. Zároveň šlo o vpravdě historický okamžik: nejméně dva literární návštěvníci byli totiž vůbec poprvé na kopané, podstoupili tudíž svého druhu fotbalovou a fanouškovskou podzimní iniciaci. Shodou okolností však nedlouho předtím se totiž přihodilo jiné tvůrčí dvojici, totiž básníkovi (a kritikovi) a prozaikovi (a kritikovi), pokaždé v jedné osobě, dohromady tudíž ve dvou osobách: také tito dva prvně v životě byli v Chodouni přítomni na fotbalovém klání, také oni tudíž podstoupili zmíněnou iniciaci. Můžeme být zvědavi, do jaké míry tento erbovní a kultovní zážitek poznamená jejich novější literární tvorbu a literárněkritické výkony! Není však iniciace jako iniciace! Při té nedávné byly živly o poznání blahosklonnější a Chodouň s oběma fanouškovskými novici za zády slavně zvítězila 4:1. Tentokrát však, poznovu s dvěma novici tohoto druhu za zády, neměly živlové nikterak příznivou tvář a Chodouň naopak slavně prohrála 1:4. Určitě to bylo způsobeno rovněž tím, že pilný plzeňský kritik a donedávna i plzeňský pedagog poněkud ležérně pozoroval dění na trávníku vsedě a kmitaje se v dětské koupačce. Pak to holt dopadá, jak to dopadlo.

Byl to však mimo veškerou pochybnost řádný a čestný boj, nešlo o žádnou pomstu přispěchavším divákům. Především se ale v průběhu zápasu podařilo s naprostou jistotou zjistit, kdo je autorem výroku o nedávné plzeňské „pomstě Josefu Hrubému“, nikoli poctě. Škoda, že pan básník, autor tohoto arcivýstižného přirovnání, nebyl nikde poblíž chodouňského zeleného pažitu přítomen! Možná však alespoň v duchu ano. Zasloužil by si za totiž tento svůj výrok několikerou poctu, nižádnou pomstu… Ta ho však možná také čeká, pomsta poťouchlá a zákeřná, prozradí-li se jeho autorství. My to proto medle vše zahalíme do roušky tajemné. Nejraději bychom i tento text sepsali kupříkladu ve svého času veletajemné chetitštině, kterou, jak známo, zrovna před stovkou let geniálně rozluštil český badatel, orientalista Bedřich Hrozný. Přiznejme však, že v chetitštině plynně ovládáme pouze slovo „kůň“, nic jiného. Dokonce ani „Evropské hlavní město kultury 2015“ bychom v chetitštině bez zakoktání nedokázali povědět! Spokojme se proto se závěrečným tvrzením, že před několika dny se v staroslavné Plzni odehrála nefalšovaná „pomsta Josefu Hrubému“. A ti, kdo pak se vydali navštívit literárního kritika v jeho tusculu, si určitě s úlevou projasnili touto pomstou zkalenou mysl.