literární západ

Máme toho na jazyku hodně, dokonce tolik, že by to Literární Západ možná i nerad viděl a slyšel, pročež raději to vše ošklivé, zřejmě plným právem tuze ošklivé natotata spolkněme, odkašleme si, bezmocně mávněme jednou rukou a potom i druhou – a konečně řekněme a napišme to podstatné: to je skvělé, že výtvarník a literát píšící a tvořící pod pseudonymem Vhrsti před pár dny získal Cenu Bohumila Polana za svou knihu duchaplných a moudře jímavých literárních komiksů pod názvem Nejdůležitější věc na světě. To je vynikající zpráva! V tomto případě snad také možno bez výčitek svědomí prozradit tajemství, které znají pravděpodobně všichni, kdo se o kulturní dění aspoň do určité míry pořád ještě zajímají: Vhrsti je umělecké jméno Vojtěcha Juríka, ostatně syna výrazného, žel již zesnulého výtvarníka Stanislava Juríka. Laureátem se tudíž stal plzeňský literát, který však již nějaký čas v Plzni nežije: zvolil si život v tusculu ležícím v podbrdských lesích. Rovnou ale povězme, že umělec jménem Vhrsti sklízí během posledních let dokonce i v zahraničí (stejnou měrou též ve své domovině) jeden zasloužený úspěch za druhým, takže sportovně řečeno má již na kontě tak úctyhodné množství medailí, metálů, vavřínů a diplomů, až hrozí nebezpečí, že pomalu nebude vědět, kam má Cenu Bohumila Polana ve svém příbytku umístit. Na kterou zeď – či možná někam na strop? Nepochybně si jí však váží! Stejně jako v minulosti Ceny Plže.

Paradoxy jsou však paradoxy. Již podruhé za sebou se přihodilo, že porota Ceny Bohumila Polana, složená v posledních letech převážně, ba dokonce ve velké většině z neplzeňských či mimoplzeňských zástupců (čímž je řečeno více než vše!), přiřkla autorovi Cenu za knížku, k níž doslov připojil človíček, kterému někteří Plzeňané, vpravdě jenom někteří, nemohou přijít na jméno. Nejsou to ovšem ti Plzeňané, jichž by si měl našinec bůhvíjak vážit, možná právě naopak: literatura je nezajímá, leda tak jejich vlastní a hlavně ta špatná a ještě horší, komerční a konvenční, ani regionální literární časopisy nesledují, někteří už dlouhá léta nenapsali skoro nic, což je možná dobře, že skoro nic, žel však mívají hlavní slovo v lecčems, v čem by neměli mít hlavní slovo ani náhodou. Leč nastane-li příznivý čas a ze setrvačnosti nedřepí nebo nevysedávají v porotách, do nichž jsou ze setrvačnosti usazováni, jak se žel stalo v kraji neblahým zvykem, to se hned dějí věci! Nechť však tyto plzeňské příšerky (a příšeři jakbysmet) skřípají zoubky a syčí na všechny světové strany kolik chtějí: z udělení Ceny Bohumila Polana měli skuteční tvůrci v Plzni a okolí více než upřímnou radost. Jen zkuste nejen nakreslit, ale i vymyslet vytříbený literární komiks! Snad ještě můžeme pouze mimochodem podotknout, že Juríkovy (Vhrsti) výtvory vycházely svého času na pokračování po několik let právě v Plži.

Leč otočme list spíše negativním směrem (nikoli rádi, věru nikoli rádi) a poznovu si zopakujme otázku, na jejíž vyluštění čekáme trpělivě už dlouho, arciže dlouho. Na začátku letošního března hlaholila po Plzni zvěst nepochybně zajímavá a hodná pozoru, že bude po více než desetiletí obnoveno vydávání čtvrtletníku či občasníku Pěší zóna. Informace přicházely nebo spíše prosakovaly jedna za druhou: že letos vyjdou tři čísla, že ve všech bude zastoupena i literatura, přičemž to číslo třetí má být věnováno když ne výhradně, tak především plzeňské literární tvorbě. Kdo by nebyl zvědav? Mezitím došlo i na značně protichůdné informace: básník, který se zpočátku představoval možným přispěvatelům jako zástupce šéfredaktora Pěší zóny, se o něco později dušoval, že žádným zástupcem zhola nikdy být ani neměl. Kdo je ovšem šéfredaktorem, nemáme v našem mimoplzeňském tusculu sebemenšího tušení a jistěže se necháme rádi překvapit: ať už příjemně nebo nepříjemně. Proč se to ale vehementně tají neboli tutlá, proč je o tom všem zpravena zřejmě jen hrstka zasvěcených? Někdo ví možná všechno, lze ale říci, že tzv. veřejnost neví dohromady nic. Bezpečně se ví jedině snad jedině to, že přece prý a údajně a prý. Přece.

My v Zápisníku dr. No jsme na tom koneckonců podobně. V létě se doneslo k našemu sluchu, že již je první číslo buď vytištěno, nebo ve stadiu korektur. Také jsme před časem se snahou o prorocká slova konstatovali, že se může stát leccos: že například ze dne na den vyjdou tři čísla Pěší zóny za sebou nebo dokonce přijdou na svět během jednoho jediného pravého poledne pohromadě jako svérázná kytice textů plzeňských prostonárodních. Tohle všechno by se mohlo nepochybně stát a v úvahu jistěže připadají i jiné, jednou rozumné, jednou pošetilé varianty; však jsme o tom před časem vskutku více či méně zevrubně psali. Nuže, nyní bychom zřejmě tehdejší rozvahu mohli s mírným povzdechem zopakovat, snad jen s tím rozdílem, že už zdaleka není březen, že už dávno není léto, tak parné a tak znojné, že už nezadržitelně nastává konec listopadu. Že tudíž za pár dní budou Vánoce – že by se tudíž případné vydání jednoho nebo i vícera čísel Pěší zóny stalo svého druhu dárečkem pod stromeček? Čímž nikterak nepopíráme, že Pěší zóna nebo tedy Pěší zóny dřív nebo později opravdu vyjde či vyjdou, už teď je však jasné, že v ní či v nich uveřejněné básně či prózy (napsané před delší dobou) už po svém způsobu nabobtnávají, zastarávají, některé méně, některé šeredně… Někdy to nevadí, někdy to zase vadí až přespříliš. Však se ukáže.

Co z toho vyplývá? Všechno je ve vývoji, může dojít k lecčemus, mohou přijít jiní lidé a nastolit jiné podmínky, již nyní je ale zřejmé, že se z Pěší zóny tak hned nějaký literární občasník nevyklube. A když ne občasník, tak de facto ani literární časopis hodný toho jména. Co se pravděpodobně přece jen klopýtavě vyškobrtá na světlo Boží, to bude jednou nějaký kulturní almanach (což všehovšudy velice opatrně odhadujeme, neb kol Pěší zóny všecičko se tají a všecičko se tutlá, achich ouvej!), podruhé zase cosi jako literární almanach novější tvorby. To jistěže není nic, věru zhola nic proti ničemu a něčemu, žádná velká škoda z toho nevzejde a z tohoto pohledu se můžeme pouze velice a velmi podivovat, proč už nějaký takový almanach, ten či onen, nebyl v západočeské metropoli vzkříšen už před drahným časem. Vždyť mohl poskytnou přímo nedozírné publikační příležitosti jak autorům ze západních Čech, tak i literátům odjinud: vždyť to není žádný problém vyškemrat či vydolovat kupříkladu ze Šiktance nebo z Wernische nějaké jejich nové básně a holedbat, ba naparovat se tím před plzeňskou veřejností! Nic by nebylo snazšího. Žádný problém, zvláště když se vše připravuje a sumíruje s mnohoslibným příslibem literárních honorářů… Dosti však úvah, k tomu prozatím zjevně planých nebo i po tolika měsících spíše předčasných. Jediné, co holt jest pravdou pravdoucí, je nepříliš pozitivní konstatování, že veškeré jarní sliby jsou samé sliby chyby, že letošní Vánoce jsou za rohem a po Pěších zónách nikde není ani památky. Nebo je aspoň první číslo Pěší zóny už také někde prohnaně schované za rohem a na Štědrý den si konečně přestane hrát na „schovku“ a vybafne na nás vysloveně svátečním bafnutím: Baf?

Rekapitulujme tedy: přislibovaná a anoncovaná Pěší zóna v dané chvíli nikde není, zato nový laureát Ceny Bohumila Polana je zde. Jedno mínus, jedno plus, nebýt zjevného umění pana Vhrsti, řekli bychom, že nula k nule si sedá. Leč není vše tak optimisticky zacílené! Prý již vrcholní představitelé Plzně, kterou čeká z titulu Ehm Ká 2015 do konce roku nejspíše ještě hodně utrmácené otitulované šestinedělí, dávali najevo značnou nelibost, že Cenu dostaly „nějaké literární komiksy“. Ty komiksy jsou přitom znamenité. Nu což, každý má své gusto. Nebo negusto.