literární západ

Je advent, leč i v adventním čase se nenávidění a přehlížení kritikové, kritici a kritikusové mohou bránit, byť to nemusí být ani sršatě, ani nerudně. Bránit se však mohou. Nebylo to poprvé, kdeže pouze podruhé, leč po poměrně delší době se v jednom textu z pera či z počítače nejmenovaného autora (to bude mít Ivo Fencl zase dopal, že někoho nejmenuji!) opět objevilo tvrzení, že prý Zápisník dr. No někdy představuje jenom, jen a jedině rétorické cvičení a zhola nic víc. Budiž, to není příliš lichotivý názor, pisateli ZDN lichotit vskutku nemůže, jistěže s ním nesouhlasíme ani v nejmenším, leč i jiných a zvláště kritických názorů a zejména výhrad je záhodno si vážit a v obecné poloze je pokud možno tak či onak respektovat. Proto s tímto míněním prozatím ani všeobecně nepolemizujme: nějaké obstojné argumenty v této souvislosti žádné nepadly, není tudíž v dané chvíli zapotřebí vznášet protiargumenty. Třeba na ně jednou přijde čas a potom věru nepůjde o žádné rétorické cvičení, nýbrž o snahu zaujmout mnohdy neslitovným uměním eristickým a zasáhnout odpůrce přímo do černého. Rozhodně však žádnými rychlokvašenými černobílými námitkami.

Za mnohem závažnější však pokládáme jinou nepěknou připomínku, proti niž se chceme i v čase adventu kategoricky ohradit: že totiž Zápisník dr. No v některých případech obsahuje či nabízí toliko jednu jedinou myšlenku – a v jiných případech dokonce skoro ani tu ne. Jenže kdyby tomu tak bylo bývalo bylo, potom by přece rubrika ZDN už dávno neměla nebo ztratila veškerý smysl, nečetla by se, nikdo by na ni nereagoval, nevědělo by se o ní ve vzdálených českojazyčných končinách daleko od Plzně. Podobná výhrada v tomto duchu a v tomto směru by měla spíše konstatovat, že ta či ona „myšlenka“ nebyla zformulována přesvědčivě, měla být vyjádřena jiným způsobem nebo že v ní může být něco nesprávného. Atakdál: nikdo přece není neomylný, všichni tak či onak chybujeme, pokaždé se najde něco, co by se dalo tomu či onomu textu vytknout. Leč tvrdit s vážnou tváří, že v tomto cyklu literárních sloupků či literární publicistiky je občas přítomna pouze jedna myšlenka nebo ani to ne, to je buď neporozumění, anebo nedorozumění – a obecně řečeno jde o totální nesmysl. Jen si to zkuste, zůstat u půlky nějaké myšlenky nebo u celé půlmyšlenky v rozsahu přibližně čtyř normostran! Ani při mimořádném rétorickém nadání to není vůbec myslitelné.

Vraťme se například k prvnímu letošnímu sloupku na Literárním Západu, přičemž bohužel nepříliš optimistickému, neboť v podstatě šlo o nekrolog Viléma Stadtherra. Ta „myšlenka“, o níž by se dalo mluvit, by se jistěže mohla až prostoduše vtělit do prapouhých dvou slov: „Stadtherr umřel.“ A bylo by hotovo, nic jiného by se k tomu věru nemuselo dodávat, už ani slůvko, už ani písmenko, beztak by bylo všechno jasné, nejspíše a dokonce rovněž těm, kdo nemají nebo neměli sebemenší tušení, kdo ten Stadtherr byl zač a podobně. Mnozí pochopitelně ani nevěděli, že umřel, neboť v době napsání a vydání sloupku žádný nekrolog neexistoval, žádná vzpomínka na autora nevyšla ani později, takže by se to z těch pár slov čtenáři nebo zájemci či zvědavci dověděli – a šmytec. Myšlenka by byla vyřčena a mohla by se odebrat na pomyslné kutě, vše ostatní by se zdálo být relativně zbytečné. Jenže to, co je někým halabala považováno už za „myšlenku“, ve skutečnosti žádnou myšlenkou není ani trochu, kráčí přece jedině o holou informaci, o nic jiného. Teprve k této základní informaci se potom přidávají nebo mohou připojovat větší nebo menší tzv. myšlenky. Ba i půlmyšlenky.

Kupříkladu je možné psát (arciže v nezbytné zkratce) o tom, jak rozsáhlé (možná) je Stadtherrovo dílo, jaký má charakter z hlediska žánru či stylu, k jakému generačnímu okruhu autor patří, jaké postavení si získal anebo také nezískal v plzeňské literární kultuře. Jednoduše řečeno bývá o čem psát, klást si otázky, nabízet odpovědi – a to jde o relativně natolik „jednoduchý“ žánr, jakým je sloupek zacílený jako nekrolog. Také v něm nebo právě v něm, není-li jeho text odbýván tak trapně a neuměle jako donedávna medailony v knižních produktech Galerie města Plzně, se alespoň nabízí myšlenek celá fůra. Může být na místě nějaká konkrétní kritika, jak se tyto „myšlenky“ demonstrují nebo prezentují, ale že by se jich octla ve sloupku čili v Zápisníku dr. No stěží jenom jedna nebo ještě méně – to je takový žertík pro první třídu, jejž nemůže brát opravdu nikdo vážně. Nejspíše ani dosti roztržitý původce tohoto žertíku. Nebo že by neuměl ani do dvou nebo do tří počítat? Měl by se to medle naučit a teprve potom začít pozorně číst sloupky na Literárním Západě. Až potom s jejich „myšlenkami“ ostře polemizovat, nesouhlasit, hájit jiný názor, odlišný postoj – leč nepopírat jejich zřetelnou existenci a neredukovat je na nějaké polomyšlenky. Taková tvrzení se totiž mohou obrátit proti jejich původci jako nejen západočeský bumerang.

Pár nesouhlasných slov je asi záhodno utrousit i v případě jiné námitky, analogicky zjednodušující a především zkreslující stav věcí. Tato námitka zní přibližně takto: „O čem bys, prosím Tě, v Zápisníku dr. No psal, kdyby nebylo Evropského hlavního města kultury Plzeň 2015?“ Čili kdyby se nenabízelo téma, v jehož rámci býváme nejednou volky nevolky nemálo kritičtí a plným právem kritičtí? Jenže ti, kdo přicházejí s touto pochybovačnou otázkou, by určitě udělali nejlépe, kdyby si protřeli oči nikoli pouze jednou, ale pokud možno vícekrát a pak ještě několikrát; nelze však vyloučit, že by jim to stejně nebylo nic platné. Kdo nechce vidět a slyšet, ten beztak neslyší a nevidí. Zkrátka a dobře: tzv. Ehm Ká probíhá teprve a pouze v letošním roce, zatímco rubrika ZDN existuje už šestý rok (!), jinými slovy pořád má dr. No o čem psát, ať je za okny zrovna letošní Ehm Ká nebo případně nějaký neletošní Neehm Ká. Koneckonců stačí jen trošilinku sebezpytavěji a nerozdurděně číst články, které vycházejí o EhmKá v neplzeňském tisku: ty jsou ostatně mnohem nelítostnější a nesrovnatelně kritičtější.

Navíc jde o soud či dojem nesmyslně pokroucený a překroucený. Copak se v Zápisníku dr. No napořád píše jedině o Ehm Ká? Ani náhodou. Často na něj dojde, poněvadž v letošním roce dozajista straší všechny Plzeňany (s výjimkou tzv. ehmkáčů) i Mimoplzeňany, leč skutečnost je úplně jiná. V rubrice věnujeme pozornost namátkou zapomenutým plzeňským básníkům, současným plzeňským literátům, říkáme si, zda všechny úvahy o vydávání Pěší zóny nebyl všehovšudy laciný humbuk (a jak se ukázalo, byl to velice laciný humbuk), v ZDN vyšel nekrolog nejenom Viléma Stadtherra – zkrátka a dobře se v něm píše o všem možném, jak se také na literární sloupek a na literární publicistiku sluší a patří. V žádném případě nikoli jenom o Ehm Ká! Zároveň však si mnohé činy či spíše nečiny vytrysklé pod koordinující kuratelou manažerů koordinace Evropského hlavního města kultury Plzeň 2015 příslušný komentář zasluhují. Už jen z toho důvodu, že Plzeňané mlčí. Raději mlčí. Aby pak také jim někdo náhodou nevytkl, že si prstíčkem troufli sáhnout na předrahé magistrátní kejkle se zábavní kulturou ve městě. Nebo s trhoveckým nevkusem.

Nuže, spějme k závěrům. Přetrvá-li rubrika Zápisník dr. No veškerá protivenství, netřeba pochybovat, že v každém sloupku bude k nalezení netoliko jedna či půl „myšlenky“, ale určitě ještě o pár kousíčků všelijakých myšlééének víc. S těmi zlomky se dá nesouhlasit i souhlasit, ale také zjistit, že jiné zlomečky tohoto ražení a ladění jsou dobře skryty a nemusí se na ně vůbec přijít. Některé „myšlenky“ se nikam nederou po lopatě čili polopatisticky, sedávají v koutě a nebojí se toho, že „najdou tě“. Nebo je. A Ehm Ká? Byli jsme před Ehm Ká, budeme i po něm, máme-li parafrázovat známé rčení otce národa. Bude-li líp, budeme o tom psát rádi, bude-li hůř, budeme o tom psát neradi. A nějaká ta myšlénečka frajárečka se určitě dostaví v hojném počtu. Možná i tady a teď.