literární západ

Vánoce se blíží tak rychle, že pomalu ani nezaregistrujeme, budou-li už za námi. Dary a dárečky mají všude zelenou, pochopitelně i knižní dary. Takové dary mohou být i obecného druhu: kupříkladu je možné mít radost z toho, že některému autorovi vyjde nová próza nebo básnická sbírka i mimo region. To si zaslouží upřímný obdiv a lze to chápat i jako svého druhu – dar. Kráčí ovšem o dárek nadindividuální: například takovým všeobecným darem pro plzeňskou či západočeskou literární kulturu by mohla být naznačená skutečnost, kdyby někdo z místních nebo s regionem spjatých literátů uspěl v Praze nebo Brně, přičemž v renomovaném nakladatelství, ne v komerční firmě – tudíž nikoli v nějakém bezejmenném ranku, nýbrž na poli tzv. krásné čili umělecky kvalitní literatury. Tím se však může pochlubit vskutku málokdo.

A když už, tak to může s sebou přinést takovou prazvláštní hořkou pachuť. Stovky prozaických knih se ucházejí o vydání v brněnském prestižním nakladatelství Host, leč nedostane se, jak by se dalo s nadsázkou povědět, skoro na žádnou: jedině na pár šťastných výjimek. Nastojte však: k takovým šťastným výjimkám se v příštím roce přiřadí nová kniha autora, který pochází ze západních Čech, vyrostl v západních Čechách, je tedy Západočech rodem (konkrétně ze Stříbra). To již jsme prozradili dost! Pak odešel na studia do Prahy, v níž se usadil a nyní též působí, dnes se z něho tudíž stal více či méně literát pražský, ostatně aktivně zapojený do akcí a vůbec dění v Asociaci spisovatelů. To je celkem přirozený vývoj, paradoxní je ale to, že námi prozatím ještě nepojmenovaný prozaik v příštím roce uveřejní v Brně, a to zrovna v Hostu – román o Plzni.

Opravdu: bude to sice román nejenom o Plzni, leč z valné části právě o Plzni, přičemž západočeskou metropoli – opět s určitou nadsázkou – prozaik nazývá „nejameričtějším městem v Evropě“. Je to tak, není to tak? V českých končinách s největší pravděpodobností ano. Po románu Babylonská věž, dílu již zesnulého Plzeňana Jaromíra Šestáka, knize nesmírně záslužné a závažné, leč i v západočeském regionu knize přehlížené a nedoceněné, bude nakrátko již vydaná próza totiž další, zřejmě teprve (už!) druhou beletristickou prací pojednávající literárníma očima o událostech v červnové Plzni 1953. Není divu a je to nadmíru potěšující, že zmíněné dílo vznikne z pera západočeského prozaika, byť mluvčího jiného, pozdějšího pokolení: jde o tvůrce, který se narodil až roku 1988. Konečně prozraďme, že jde o Vratislava Maňáka.

To, že někdo zakotví v Praze, není nic výjimečného. Povězme tedy, že Maňák svou druhou prozaickou knihu nazval Rubikova kostka a opatřil ji nevšedním podtitulem Stručné dějiny uchavců. Všichni uchavci na světě v tomto okamžiku jistěže zpozorněli! Připomeňme, že menší prozaický text spojený se zvoleným tématem Maňák nedávno uveřejnil v plzeňském Plži. Teď bychom se mohli ptát: proč tento román nevychází v Plzni? Vždy jde o klíčové téma v dějinách města a už jen s ohledem na volbu daného tématu a za tvůrčí zpracování tohoto tématu by město Plzeň plus různé kulturní instituce hodné toho jména mělo a měly vydání románu – dozajista právě v západočeské meteropoli! – podpořit. A nejen to: Vratislav Maňák by měl posléze obdržet Uměleckou cenu města Plzně a sklidit v regionu i další či podobné vavříny.

V žertu, pouze v nepříliš obveselujícím žertu nadhoďme, že by mladého spisovatele měl plzeňský primátor neprodleně po vydání románu pozvat na kafe, připíchnout mu na prsa nějaký metál, potom nechat přinést coby občerstvení pár okoralých chlebíčků zbylých z mnoha marnotratných rautů ehmkáčů i jiných a upřímně autorovi poděkovat za společensky úctyhodnou knihu o Plzni. Z textu otištěném v Plži je totiž zřejmé, že půjde o román literárně hodnotný. Nalijme si však čistého vína: kdepak, Vratislav Maňák nedostane ani ň. To by muselo dojít na nefalšované sci-fi sběhnuvší se v západočeském literárním a kulturním životě! Nejspíše nedojde ani na ten chlebíček u primátora. To by o uvedených vavřínech museli rozhodovat lidé bez předsudků, nikoli houserovitě se naparující figurky. I takové se v komisích žel vyskytují a rozhodují.

A Cena Bohumila Polana? To je další kamínek do pranice. Tu by Maňák nepochybně mohl získat, jenže ouředníci ve Středisku nejprve okamžitě namítnou, že jeho členem není – a potom se podívají do regulí a nahlásí, že to není na překážku, leč autor se především musí do soutěže o CBP přihlásit. A nyní dojde na zmíněný kamínek: proč by to Maňák měl dělat? Má určitě v dobré paměti šerednou, dosti zahanbující situaci, kdy byl před několika lety za svou výrazně talentovanou prvotinu Šaty z igelitu vyznamenán uznávanou celorepublikovou Cenou Jiřího Ortena (a to jako historicky první Západočech!), leč u tehdejší „poroty“ Ceny Bohumila Polana totálně ostrouhal. Holt se v ní sešli rozumbradové, kteří současné literatuře nerozumějí ani za mák, a podle toho to dopadlo. Řeklo by se: že se ti rozumbradové (včetně jedné rozumbradky) nestydí! Leč proč by se styděli: zkrátka a dobře v apatyce nenakoupili, zato porotné za své porotcovské šibaství radostně shrábli. Tak či onak, Vratislav Maňák se svou výtečnou knihou přišel zkrátka. Když se pak dřív nebo později dověděl, komu dala „porota“ přednost, musel se tenkrát určitě smát jak vraný kůň a ztratit o Ceně Bohumila Polana veškeré iluze. Bylo by k podivení, kdyby se autor do „polanovské“ soutěže přihlásil napodruhé: může si přece plným právem říkat, že pro plzeňskou porotu je těch požadovaných tří výtisků škoda. Raději ať si je někdo ze čtenářů koupí. Třeba i v západních Čechách, třeba i v Plzni.

Ba, toť téma, Maňák a Plzeň. A propos Plzeň: slyšel jsem nedávno mluvit v hovoru o literatuře o „oficiální“ Plzni. Znamená to, že existuje také nějaká literární Plzeň neoficiální? Nějaká nezávislá, nějaká nonkonformní, nějaká neevidovaná a podobně? Kam asi z tohoto hlediska patří týdeník Plž? A kam Literární Západ? Jsou nonkonformní nebo nezávislí? Oficiální či oficiózní nejsou určitě, ani Literární Západ, ani Plž. Též nelze jednoznačně říci, že se celá literární Plzeň staví k Vratislavu Maňákovi zády nebo že se „celá Plzeň“ tváří, že tento talentovaný tvůrce vůbec neexistuje. To si „myslí“ jen někteří „oficiální“ čímani! Vždyť Maňák publikuje v Plzeňském literárním životě, vždyť v něm byl i poprávu oceněn. Vskutku není Plzeň jako Plzeň a ať si toto tuze hlubokomyslné rčení každý přebere jak chce. Třeba je nějaká Maňákova Plzeň a pak je tady nějaká Nemaňákova Plzeň.

Dosti však Maňáka, na jehož knihu o Plzni se můžeme těšit! Pospěšme s douškou odjinud. Čteme, že jeden nejmenovaný plzeňský literární historik má ve svém šuplíku řadu odborných i beletristických nevydaných rukopisů. Co to znamená? Že mu je nikdo nechce vydat, kupříkladu ani Západočeská univerzita v Plzni nebo Středisko západočeských spisovatelů, že ho s nimi všichni posílají k šípku? To je sice na pováženou, leč z jaké příčiny se tak děje? Z ekonomických důvodů nebo pro nízkou kvalitu těchto málokomu známých pojednání? S tím se dotyčný jaksi nesvěřil, pouze si zanaříkal. Proč ale své texty nebohý badatel už dávno nevydal vlastním nákladem (kupříkladu v některém menším nakladatelství) nebo je neumístil do některé z internetových knihovniček a pak by jeho rukopisy byly dostupné i širší veřejnosti? Proč třeba jeho nadřízený už před drahným časem vydání těchto neznámých šuplíkových výtvorů někde vehementně neprosadil? Hle, to jsou takříkajíc tajnosti plzeňské. A nikoli náhodou jde o lamentaci „učence“, kterého v literárních kruzích i v kruzích literární kritiky obecně ceněná prvotina Vratislava Maňáka vůbec neoslovila. Asi by ji nechal v šuplíku.