literární západ

Co napsat na závěr letošního kalendářního roku, jenž byl, jak mnozí vědí (a ještě v tomto znamení přetrvá až do konce ledna), ve znamení Dřevěné Kozy? Což znamená, že měl přinést či způsobit mnoho podivuhodných nepřístojností a ještě více nepřístojných podivuhodností? Do vlasti naší široširé se však valí(?) nikoli stáda koz, nýbrž (prý!) houfy a zástupy běženců, takže xenofobní národ náš zmírá a úpí strachy. Přitom dohromady nikdo, snad ani osamocení jedinci z těchto davů tady nechtějí zůstat, mají přece namířeno do Evropy čili chvátají o číslo dál, až do opravdické Evropy, až někam za modrozelené kopečky rozvadovské a jiné přírodní hranice středoevropské kotliny – a my v jejich povědomí či podvědomí opravdu žádná Evropa nejsme. Kdyby Syřané či Kurdové tušili, že Plzeň je pořád ještě rádoby Evropské hlavní město kultury, možná by se medle vypravili i směrem na ni neboli schneller nach Pilsen, určitě jim to ale není či nebylo povědomo. Z migrantů sice jde děs a hrůza, zato velkomožným ruským zbohatlíkům prodáme s jiskrou v oku cokoli, naprosto cokoli, stejně jako čínským prezidentovým poradcům jak na falešném tácu přenecháme sešívanou fotbalovou Slávii. To Viktorka Plzeň prozatím ještě čínská ani ruská není: bohudíky.

Ba, jsou to samé hodiny a hodiny historie a po nich (jen co vezme za své panování Dřevěné Kozy) se dostaví její další, možná ještě peprnější, možná a kéž by méně peprné lekce. Víme však, že kdekteré opakující se dějiny mohou vyznívat jako učiněná komedie, ne-li přímo jako tragikomická fraška. Jednoduše řečeno jako taková polovirtuální hodina historie – a tato slova neopakujme nějakou náhodou, nýbrž naprosto cílevědomě, poněvadž v Plzni se už celý rok (dokonce od podzimu 2014) taková komorní hodina historie odehrává! Máme na mysli „lehce absurdní komediální aktovku“ s názvem Hodina historie, kterou napsal renomovaný plzeňský antidivadelník, též básník a prozaik Jan Sojka (zrovna v době premiéry této aktovky „jeho“ Antidivadlo podstupovalo závěrečné stadium své existence). A nastudovala ji… nějaká spodina? Vskutku spodina, podiví se případný neplzeňský návštěvník tohoto představení. Načež se mu má dostat náležitého vysvětlení: ta spodina, to není žádná spodina, nýbrž Spodina, což je zkratka, která by se správně měla psát vždy verzálkami čili SPODINA a neznamená to nic jiného než SPOlečnost DIvadelních NAdšenců. Tahle spodina (pardon: SPODINA) arciže v Plzni nehraje pouze Sojkovy hry, uvítejme však, že její vedení sáhlo i po této autorově aktovce, která je jednou víc lehce absurdní, podruhé zase víc lehce komediální, potřetí mnohonásobně lehce obojí. A protože tuto hru už možná SPODINA nebude hrát až tak příliš dlouho (představení mívají většinou jepičí život), něco si o Hodině historie v Zápisníku dr. No povězme.

Nuže, jde v ní o to, že poměrně sžitou kantorskou partu sborovny jednoho odborného učiliště naruší příchod nové, ambiciózní zástupkyně ředitele a všichni si pochopitelně kladou otázku, kam až je schopna tato osoba zajít a jak na zareaguje osazenstvo sborovny. Vlastně nikoli – omlouváme se čtenářům ZDN, je znát, že Silvestr se blíží: tohle bude asi jiná hra s názvem Sborovna, kterou naopak nastudoval Divadelní spolek Žumbera. Kdekoho může zmást, že zrovna v Žumberovi bývá Jan Sojka často vídáván i slýcháván… Jeho hra Hodina historie (uváděná v Divadle Dialog) je opravdu o něčem jiném, byť též (z valné části) vychází ze školního prostředí a vůbec ze školství. Neodehrává se ovšem ve sborovně, nýbrž na takřečené akademické půdě a nabízí svého druhu rozšířený a nápaditě obměňovaný cimrmanovský seminář v posluchárně vysoké školy: za údajně ochořelého pedagoga totiž zaskakuje jiný, neznámý pedagog, přivandrovavší prý až z Vídně. Ten dělá vše, aby studenty získal pro studium dějin a především pro pochopení dějin, jako ryzí akademik však volí zvolí tu nejnešťastnější metodu: začne nebohé přítomné zkoušet. Povedená hodina historie.

Tento Sojkův (údajný? samozvaný?) docent Kult sice zaujme studenty vrcholně filosofickou sentencí, že nepřát si rozumět historii je srovnatelné s tím, když po sobě na toaletě nesplachujeme (připomeňme, že i poslední představení Hodiny historie se konalo krátce před Silvestrem), leč to zkoušení… Autor i režisér srdnatě riskovali, že diváci začnou divadlo kvapem i kvapně opouštět. Koho by napadlo, že myšlení o dějinách bezprostředně souvisí s výrony paměti týkajícími se letopočtů, kdy byl znovuobjeven namátkou Madagaskar nebo kdy západoevropská kultura přišla na to, proč vlastně staří Římané budovali vodovody. To možná netušil ani zmíněný akademik, proto se na tyto letopočty a vývojové souvislosti pro jistotu návštěvníků představení vůbec neptal a raději zabrousil při zkoušení do výšin slavných událostí české kopané. Kupříkladu vznesl otázku, ve kterém roce FC Bohemians (tj. klokani z pražského Ďolíčku!) zvítězili ve fotbalové lize, a byl o tom k potěše své náležitě a správně poučen. To šlo zcela určitě o tvůrčí apogeum Sojkovy aktovky. Jak to nakonec dopadlo, pochopitelně neprozradíme. Více však o něčem jiném.

To něco jiného je v prvé řadě proměna dramatického naturelu Jana Sojky jako autora dané hry. Nejde o jeho první samostatný autorský čin jako divadelníka, dlouhá, předlouhá léta byl však právem spojován především či výhradně s poetikou nebo antipoetikou divadla zvaného Antidivadlo, charakterizovaného jako „autorské pánské divadlo“, byť se v něm objevovaly i herečky. Kdo však zná jeho literární dílo, ví, že Sojkovo tvůrčí rozpětí je mnohem různorodější a především tvárnější, takže není divu, že po všech konvulzích zanikajícího Antidivadla se rozhodl vydat vlastní dramatickou cestou. Duch Antidivadla však v něm kráčí dál, a tak bychom snadno nalezli různé filiace, spojující autorovo nynější „divadlo“ s někdejším „antidivadlem“. Je to pořád lehce absurdní, lehce potřeštěné, lehce komediální, pořád však jde o inteligentní jevištní humor – a kdo zná inscenace Antidivadla, může se podivovat, proč v této hře nevystupují ex-antidivadelníci . Leč došlo k vývoji. Už se na jevišti nezpívá a z jiného úhlu se prezentuje tradiční antidivadelnická teze, že svět se vymkl z kloubů a že šílí tak šíleně, až se tomu můžeme a musíme smát. Ponejvíce v duchu černého humoru.

Nepíšeme recenzi tohoto představení, dokazujícího, že taktéž historikové v našem bláznivém čase vesměs patří do blázince, možná to však alespoň oni o sobě vědí, zatímco my ostatní… Proto navzdory recenzentským pravidlům oceňme jednak pouze režii Hodiny historie (jde o pečlivou režijní práci Jakuba Zindulky), jednak takzvané vedlejší herecké party, při nichž se aktéři mihnou na scéně dohromady stěží pár minut. A přesto si právě oni zaslouží být vyvoláni jménem: v epizodní roli školní uklizečky (neboli v úloze, která zdánlivě volá po stereotypním podání) přímo zazáří Olga Ženíšková – a v jiné epizodní komické roličce (opět navenek banální) mírně retardovaného řemeslníka hraje vskutku nádherně herec a prozaik Marek Velebný. Plně si zasloužil režisérovu důvěru!

Tak to bylo představení Hodiny historie v plzeňském Dialogu. Leč co nás očekává ve skutečné historii, které dějinné okamžiky nám hrozí víc než příslovečný Damoklův meč? Odvraťme nyní zraky své od divadelní a literární Plzně a dejme slovo nejmenovanému, zato zkušenému politologovi, řadu let působícímu i ve zpravodajské službě. Potěší nás nebo nepotěší, když praví, že globální konflikt čili světová válka – nebude? „To, co světové mocnosti spojuje,“ říká, „má větší sílu než různé aktuální rozdíly. Zabíjet se nebude. Zato my budeme čím dál víc žít jako nelidé, protože je tu snaha vymlátit z nás lidskost prostřednictvím médií. Je to humánní, demokratické a svobodné a plní to stejný účel.“

Z tohoto pohledu v nás Sojkova aktovka onu potlačovanou lidskost obnovuje. Jen by potřebovala „lidštější“ publikum. Snad i na to častěji dojde. Nyní však musí dojít na přání – šťastného a veselého.