literární západ

Tak už jsme pár slepičích kroků vzdáleni od Nového roku a celý nový rok máme před sebou jak na dlani, byť ty čáry se mohou zdát nemálo ošemetné: nuže vzhůru do něho! Nepochybně je záhodno do letopočtu 2016 vykročit či do něj vkročit rovněž s mnoha novoročními předsevzetími! K nim nechť patří i slova jednoho z plzeňských sympatizantů Literárního Západu, který v rámci silvestrovské zdravice konstatoval, že, jak vědí všichni, komu to leží na srdci, boj s blbostí (a nejenom s blbostí) se sice bohužel nedá vyhrát, nicméně je zapotřebí s ní pořád bojovat. Nebo zápolit, potýkat se s ní, vzpírat se jí, zbraňovat jí ve všem všudy, bránit se jí, neustupovat jí, přemáhat ji v sobě, hledat proti ní oporu, distancovat se od ní, zkrátka a dobře či jednoduše řečeno nezblbnout. Jsou-li ovšem ta naše srdce skutečně statečná. Vida: tohle je přece novoroční předsevzetí opravdu přímo stvořené pro nový ročník Zápisníku dr. No!

Kdo lednovými dny počínaje vkročí na rozkopané plzeňské nádraží, může si důrazně připomínat, že čas zatahal za oponu a že už se návštěvník nepohybuje v Evropském hlavním městě kultury. Nějaké opulentní rauty na jeho počest se ještě s velkou pravděpodobností budou pořádat, ale to už jen proto, aby na živou kulturu v Plzni (nikoli na pouťovou zábavu v manažerském duchu) žádné finance opravdu nezbyly. Zejména z hlediska plzeňské literární kultury by se dalo říci, že jí muselo být v „evropském hlavním městě“ skutečně setsakra ouzko. Až se zpožděním se ostatně dovídáme (je-li to tak doopravdy), že obnovená Pěší zóna, pokud by tedy byla vskutku obnovena, se měla jmenovat nebo mohla nazývat trochu jinak, už nikoli Pěší zóna, nýbrž Zóna P, přičemž ono P v názvu zřejmě mělo znamenat Plzeň, klidně však také například Praha, Pardubice, Příbram, Pelhřimov, Přelouč… Anebo dost možná nějaké hýčkané časopisecké parkoviště, kdo ví! Leč rok uplynul, už je nenávratně fuč, a žádná zóna nikde! Kdyby nad tímto projektem vznesla svá ochranná křídla kupříkladu početná administrativa Ehm Ká, možná by to bylo dokonce ještě horší, nakonec by ale z toho dozajista zrovna tak bylo pouhé velké nic, to nic, co nic se nazývá. Copak však někoho z koordinátorů Ehm Ká nějaká literární kultura zajímala aspoň ve snu? Kdeže, ani náhodou.

Vstupme však do nového roku (již bez Ehm Ká) i s pobavenou myslí a pobavme se nad maličkostí, nad níž sice nemá valný smysl se bůhvíjak pozastavovat, ale když ono je to pro určité staroplzeňské „vlastence“ natolik typické, že i ten bodrý či lehký smích pozvolna našince přechází. Vskutku jde o zanedbáníhodnou titěrnost, proč se k ní však pár dní po Silvestru zvesela nevrátit? Je totiž vysoce charakteristická pro celé „zábavné“ období Evropského hlavního města kultury i pro takto „evropsky hlavněměstský“ přístup k literární kultuře. Jmenovat nebudeme, natruc nebudeme, neboť beztak se v západočeské metropoli všichni znají a všechno ba všecičko o sobě vědí, pouze když se něco děje, tak to vypadá, že o sobě nic vědět nechtějí. Nuže, v Plzni vyšla v roce Ehm Ká jakási „plzeňská“ publikace, alespoň takhle se v názvu představuje, v níž jsme očima žáčka první třídy napočítali přes třetinu autorů nežijících v Plzni, budiž však. Snad mají všichni srdce plzeňské. A teď k té maličkosti:

Do uvedené publikace přispěla i poměrně známá prozaička, ostatně autorka celé řady nikoli neúspěšných knih (byť jejich úroveň se mnohdy dosti různí), mohli bychom říci, že literátka těšící se nemalému zájmu západočeské veřejnosti. Zároveň povězme bez okolků, že již je také ve věku, kdy ženy o svém věku mohou sice ještě v naprosté pohodě žertovat, vždyť stále oplývají velkou životní energií neboli záviděníhodnou vitalitou (ba i tvůrčí), a co je víc?, nicméně už nejsou na podobné žertování o svém věku z jiných úst zrovna zvědavy. Zvláště nikoli na veřejnosti. A co se přesto nestalo: namoutě se přihodilo, že „redakce“ daného titulu této nejmenované prozaičce s bohorovným výrazem jednoduše přiklepla ještě deset let navíc, rozuměj tuto autorku bez oka mžiku či mihnutí nebo mrknutí postaršila o celých deset let. A její text jako kdyby v souladu s tímto značně potměšilým až proradným postaršením redakčně nazvali: „Cestou domů pak přemýšlí o bílém kaprovi s černými skvrnami.“

Shodou okolností tato povídka (resp. část prozaického triptychu) vyšla předtím v Plzni časopisecky a v tamější redakci naštěstí nikdo nepřihodil k autorčině věku ani rok. Vcelku to však odpovídá pojetí Evropského hlavního města kultury především jako masové zábavy: jen si představte, zejména nám tolik milé osoby něžného pohlaví, že vám někdo (a shodou okolností zrovna žena!) ledabyle a zároveň suverénně přihodí deset let věku! To je navýsost znamenitý vtípek, není-liž pravda? A pak vykládejte v Plzni na každém rohu, že se redaktorka pomýlila a že vám je o deset let míň. A že jste si bláhově nebo málem naivně myslely, že to přece v západočeské metropoli každý ví. Někdo to určitě ví, někdo to neví a někdo z těch, kdo to neví, nepokládá za potřebné si to ověřit. Deset let sem, deset let tam, kopytem tam, kopytem sem, o mých deset let přece nejde. Leč dotyčná potrefená nebo potrefená dotyčná aby si pak cestou domů vpravdě připadala jako bílý kapr s černými skvrnami, přičemž nejméně deset černých skvrn by jí jako kdyby přibylo.

Budiž však, možná kráčí pouze o šeredný překlep, je to však hodně šeredný překlep. Podívejme se však na onu nejmenovanou plzeňskou publikaci ještě z jiného pohledu. Podílí se na ní osmadvacet západočeských autorů (jistěže rozuměj i autorek), z nichž plných šestadvacet publikovalo nebo i nadále publikuje v Plži – Plzeňském literárním životě. Připojeny tu jsou poměrně rozsáhlé a podrobné medailonky, jež si prý (?) jednotliví literáti psali sami. S největší pravděpodobností byly pro knižní vydání redakčně upravovány, nad tím však nebádejme. Nuže, u některých literátů je jejich autorská spolupráce s Plžem připomenuta, u jiných (ač jde nejednou o spolupráci dlouholetou) bohužel ani písmenkem. Povinné to pochopitelně nebylo ani trochu, nikdo to po zařazených literátech dozajista nemůže žádat a také nežádal, nicméně někde se přece jenom dočteme, že ten či ta dostal(a) kupříkladu Cenu Plže, u jiných ovšem, opět řečeno ve zkratce, ani náhodou.

Takže na jedné straně by mohla redakce Plže adresovat sice tichý, nicméně vděčný a spřízněný pohled namátkou Květě Monhartové nebo Jitce Prokšové (a ještě všehovšudy šesti dalším), že si na své plzeňské časopisecké publikace „vzpomněli“, leč co ti ostatní? U někoho to opravdu zamrzí a nezbývá zřejmě nic jiného než s útrpností pokrčit rameny: ano, v Plži publikovat chtějí, což je od nich náramně pěkné, leč vzpomenout si na něj a připomenout to pak už jaksi neráčí. Což je naopak náramně nepěkné. Že, Karlo Erbová, že, Aleno Vávrová? Leč to jsou dámy, dámy jsou dámy, ty ani plžem neuhodíš, že si však na desetileté publikování svých textů v Plži nenašli chuť vzpomenout dokonce ani Milan Čechura nebo Jan Sojka, oba jistěže i laureáti Cen Plže (stejně jako jiní zapomětliví), z toho už na našince padá nefalšovaný smutek. A co ty, Marku V.? Taky nic? A jste-li v tom nevinně, ozvete se? Neozvete se… Takhle to vypadá, že holt jsou v Plzni někde vystrčené nějaké vrbičky, u nichž lidé svérázného rozpoložení zdraví v mnohem větším a pak ještě větším úklonu, tak jim to zvláště v novém roce upřímně přejme. Byť tím klaněním se z nás stávají klonové a někdy i klaunové. Třeba si ale takto ten některý nebo ti někdo utěšeně dláždí cestu do nějaké Zóny P.

Ano, toho jediného je zapotřebí: zápolit, potýkat, vzpírat se, zbraňovat, bránit, neustupovat, přemáhat, distancovat se, nezblbnout. Jinak je i po uplynutí roku Ehm Ká k takřečené zóně pé pořád jen krůček.