literární západ

Český literát si kolikrát musí připadat jako z Kutné Hory koudelníkův syn. Opět nejmenujeme, byť to kupříkladu Ivu Fenclovi ml. jde nesmírně na nervy, leč v tuzemském rybníčku se prohání tak málo čilých bytostí, že nemusí mít všichni visačku se všemi tituly a pseudonymy. Nuže, dovídáme se, že v nejmenovaném brněnském literárním časopise (kolikpak jich asi je?) to mají šikovně vymyšlené: některé příspěvky se u nich platí, jiné se zase neplatí – a do karet nikomu v redakci pochopitelně nikdo nevidí. Princip spočívá v tom, že jedny příspěvky redaktoři označují za tzv. vyžádané, a ty se honorují, zatímco ty ostatní se považují za nevyžádané a v těchto případech se nikomu o honoráři nemůže ani zdát. Z logiky věci vyplývá, že „nevyžádané“ budou nejspíše všechny texty zaslané zdaleka, zejména texty mladých autorů a nejspíše také všechny recenzní články (předpokládáme, že odměnou autorovi budiž výtisk recenzované knihy): ty kdyby časopis měl honorovat, asi by přes různé dotace brzy přišel na buben. Někde samozřejmě musí být nějaká dělicí čára: komu dáme, komu nedáme, tomu dáme, tomu nedáme. Pokaždé se určitě najde dost těch, kdo si na literární honorář nemohou dělat sebemenší naději.

V této souvislosti bychom nepochybně měli či alespoň mohli obrátit pohled směrem k literatuře nebo beletrii vznikající v Plzni a položit některým tamějším autorům v podstatě řečnickou otázku, na niž nečekejme bůhvíjak kloudnou odpověď, poněvadž o penězích se mluví jedině a pouze v prvé řadě: když už onen nejmenovaný brněnský měsíčník uchystal (možná by bylo o něco přesnější konstatovat, že spíše pobabicovsku ukuchtil) takřečené „plzeňské číslo“, jestlipak se texty zaslané ze západočeské metropole honorovaly či nikoli? Vyplatily se nějaké peníze, nějaký obnos kupříkladu (tentokrát jmenovanému!) Ivu Fenclovi nebo například Josefu Hrubému? Nebo Janu Sojkovi, který by odnedávna měl v Plzni (přinejmenším v pohostinném Žumberovi) slyšet i na uznale přátelské pojmenování Jan Plž Sojka? Těmto autorům pravděpodobně ano, však také šlo právě z jejich pera o poměrně rozsáhlé příspěvky, jenomže co ti ostatní? Co jiní básníci západočeští, jejichž verše periodikum také uveřejnilo, namátkou T. T. Kůs či David Charvát? Anebo také další, zkrátka a dobře co všichni Západočeši, jimž v onom nejmenovaném časopise otiskli vesměs nepříliš rozsáhlý (spíše naopak) literární příspěvek?

Možná ano, možná nikoli, jak to probíhalo či jak to proběhlo, není nám v dané chvíli vskutku ani trochu povědomo a doposud jsme také nepátrali, zdalipak nějaká dohoda tohoto typu byla s redakcí uzavřena, anebo jestli brněnské periodikum pár či kupičku korunek českých ušetřilo. Pokud se rozhodlo texty honorovat, dobře činilo a dobře učinilo, pokud nikoli, holt podle názoru časopisecké redakce zřejmě šlo o příspěvky „nevyžádané“, ačkoli byly od počátku (šlo přece o koncepční přípravu tematického čísla) pochopitelně vyžádány, učeny pro číslo věnované Plzni. Je to náramně pěkná a rovněž pořádná slovní ekvilibristika, jen co je pravda! Není-liž pravda? Koneckonců závažnou součástí zmíněného „plzeňského čísla“ byla rovněž dosti obšírná, úhrnem mnohastránková anketa – a sice se ani tady po případných obnosech nepoptáváme, leč přesto nevíme o nikom z respondentů z řad západočeských básníků a kulturních činitelů, že by na jejich bankovních účtech v minulých měsících přistály z Moravy příjemné nebo aspoň skrovné částky v tuzemské měně. Lehce by jich nabyli, tudíž jich i lehce pozbyli.

Ba, honoráře jsou ošemetná záležitost. Bejvávalo něco takového již v raných polistopadových časech: kupříkladu v týdeníku Literární noviny to chodilo tak, že začínající nebo neznámý autor honorář neboli určitý finanční obnos prý sice obdržel, leč šlo v podstatě nanejvýš o několikakorunovou částku – zatímco renomovaný autor byl odměněn za příspěvek stejného ražení a stejného rozsahu dejme tomu obnosem víceméně několikastokorunovým. Už tenkrát, na počátku zmíněných devadesátých let minulého věku, platilo, že všichni autoři si jsou jistěže rovni, někteří si však byli pochopitelně mnohem, dokonce nesrovnatelně rovnější. Na honorářích pro ty mladší se v daném periodiku jednoduše muselo ušetřit a posílit honoráře pro ty starší, zasloužilé a pokročilé, a tím se vedení redakce také pečlivě řídilo.

Proč však o tom vůbec píšeme? Poněvadž skoro všechny literární časopisy jak v minulosti, tak i v přítomnosti tak či onak stůňou na finanční úbytě a z tohoto důvodu si skoro žádné nemohou dovolit vyplácet literární honoráře. Štědré doby pohříchu dávno pominuly a zrovna onen nejmenovaný brněnský literární měsíčník v tomto směru představuje alespoň zčásti určitou výjimku. Možná existují i některé další výjimky, pořád pak ale jde pouze o výjimky, které, jak známo, všechny především potvrzují neveselé pravidlo, že na honoráře finance nezbývají. Přitom by šlo o svého druhu podporu (byť nepatrnou, přesto však povzbudivou) slovesných umělců, kteří se až na unikátní případy (jako někteří sebevědomí majitelé domů v Praze, ledabyle publikující jednu knihu za druhou) v tisícikorunách dozajista nekoupají. Zvláště když jedna tisícikoruna vhozená do vany by na stavu věcí arciže dohromady nic nezměnila.

Na honoráře přirozeně nemá ani plzeňský literární časopis Plž, ačkoli by měl převelikou radost, kdyby mohl svým autorům přinejmenším symbolické částky vyplácet; nemůže však. Na konci každého roku se dá mluvit o učiněném zázraku, že se vůbec podařilo jakž takž dokončit čili dovydávat časopisecký ročník: nezbytno je poděkovat všem, kdo se o to nějakou formou zasloužili. Tato situace trvá už spoustu roků, neboť, řečeno velice mírně, živá literární kultura nemá v Plzni ani trochu na růžích ustláno. A tak kolikrát nezbývá nic jiného než černý humor, naštěstí nikoli humor šibeniční. Malý příklad z doby docela nedávné. Šéfredaktor Plže přemlouval jednoho renomovaného autora, zda by nezačal do plzeňského (arciže i západočeského) časopisu pravidelně přispívat. Nejmenovaný literát je na volné noze, takže se opakovaně rozumně ujišťoval, zda v Plži opravdu jsou honoráře takové, jaké jsou, neboli zda není šance alespoň na kýžené symbolické částky. Není a dozajista nebude, pokud se vydávání Plže neujmou místní rotariáni nebo templáři, případně členové Lion´s Clubu: zde máme příležitost si somnambulně zažertovat. A tak šéfredaktor Plže učinil spisovateli lákavou nabídku: přislíbil mu půlku šéfredaktorského platu, bude-li do Plže psát. Literát pochopil a přeptal se, zbude-li pak dotyčnému šéfredaktorovi alespoň jedna koruna česká. Když byl chlácholen, že v takovém případě dozajista ani zrušený padesátník, zklidnil mysl svou, však naše literární poměry dobře zná, a do Plže od té doby s chutí přispívá. O peníze přece jde vždy až v té nejposlednější řadě.