literární západ

Někdy se stane, že některá zajímavá beletristická knížka přijde na svět a je o ni pohříchu mizivý zájem nebo dohromady není žádná povědomost, že vyšla. A pokud se někde nějaká recenze či glosa přece jen objeví, zpravidla pak v takových případech můžeme mluvit o výjimce, která neblaze potvrzuje pravidlo. Zkusme tento neduh občasného totálního mlčení prolomit aspoň do určité míry: měli bychom upozornit aspoň ve zkratce na zčásti „západočeský“ titul, o kterém se v Plzni buď vůbec neví nebo skoro vůbec neví. Nebo se mýlíme? Stěží. Možná se ozve pár příslovečných výjimek, prozatím jsme však (též vlastní vinou?) nenarazili v Plzni a okolí na nikoho, kdo by o této novince české literatury měl jakoukoli povědomost. Těm, kdo jsou již netrpěliví a nedočkaví, zakrátko prozradíme, o kterou knižní práci se jedná a kterýpak plzeňský literát v ní má prsty. Arciže počítačové prsty.

Nuže, ta doposud utajovaná kniha se nazývá Zdánlivé maličkosti, vydalo ji pražské nakladatelství Verbum novum pod kuratelou Jakuba Kameníčka a jejím autorem je… Hle, tady jsme už u první z řady zajímavostí s tímto titulem spojených: není to kniha jednoho autora, nýbrž shodou okolností dvou literátů, kteří oba mají na svém kontě nemálo obšírnou bibliografii: jsou to plzeňský či přesněji řečeno staroplzenecký prozaik a publicista Ivo Fencl a pražský, nyní již však českobudějovický spisovatel, scenárista a hudebník Jan Kameníček. Zároveň asi není dosti korektní mluvit o nějakém autorském páru, za nějž lze považovat kupříkladu někdejší cestovatelskou dvojici Hanzelku a Zikmunda: nikoli, jde o pozoruhodný knižní dialog (přinejmenším v řadě pasáží), v němž oba pisatelé nebo spolupisatelé neustále krouží kolem základního problému, který by měl trápit a zároveň přitahovat všechny literární tvůrce včetně autorů začínajících: totiž jak psát – a zároveň jak nepsat. Není to ale žádná rutinní učebnice tvůrčího psaní s nějakými pochybnými návody a recepty, nýbrž ukázka živého a podnětného dialogu. Což jsme již zavčas zdůraznili. V tomto dialogu (byť to neplatí zdaleka pokaždé) je evidentně Ivo Fencl především tím, kdo se ptá, a Jan Kameníček zase skoro pokaždé tím, kdo odpovídá.

Koneckonců tak je to správné, poněvadž z hlediska věku oba spisovatele od sebe dělí přibližně deset let (hnidopichové spočítají na den přesně, že jde o devět let, měsíc a den), především se ale starší Jan Kameníček může neustále opírat o široké kulturní zázemí – a mladší Ivo Fencl o svou, dá-li se to takhle povědět, až záviděníhodnou žánrovou flexibilitu: zkusil přece štěstí ve velké řadě žánrů, snad pouze literárním vědcem není, není a není. Ostatně ani Jan Kameníček nikoli, však to o sobě nikde netvrdí. Jenže Zdánlivé maličkosti nejsou knihou, která takříkajíc spadla z čistého nebe: pozor, to ani v nejmenším! Jde o nemálo svébytné, pravděpodobně zdařilé pokračování nebo o rozvíjení jednoho staršího nápadu. O něco dříve už totiž Kameníček sepsal ve spolupráci s publicistou Jiřím Lojínem knižní interview, jež nazval nebo jež nazvali Zdánlivé zbytečnosti. Pochopitelně v obou případech ve skutečnosti nejde ani o zbytečnosti, ani o maličkosti, nýbrž o věci velice a nezdánlivě vážné, byť občas prezentované i s jistou dávkou noblesní nevážnosti: pokaždé je (kromě uvedených autorů) tady v hlavní roli literatura. Jakož i literární kultura, literární život, vůbec všechno a všelicos, co vyvěrá z kulturního myšlení a co se může transformovat v tvůrčí myšlení literární.

Rovněž to je zapotřebí zdůraznit, jelikož čtenáři, kteří si přečtou začátek Zdánlivých maličkostí, totiž rozsáhlý úvod z pera Iva Fencla, mohou i poněkud zkoprnět, nemusí si příliš vědět rady a potřebují přečíst pár dalších stránek, aby se alespoň trochu a zvolna zorientovali v tom, co mají před sebou. Fencl totiž až příliš bezprostředně navazuje na společný spis Kameníčkův a Lojínův, píše o něm, cituje z něho, komentuje ho, hodnotí také názvy obou knížek, potom nabízí čtenářům svůj vlastní článek o autorově záměru – a teprve na s. 12 se počíná dlouho odkládané zmíněné knižní interview. Až nyní Fencl klade Kameníčkovi svou první otázku, odstartovává jejich rozhovor a výslovně dává najevo, že hodlá v autorově interview s Lojínem na téma krásná literatura pokračovat a tudíž by si přál položit Janu Kameníčkovi „ještě několik otázek“.

Z těchto „několika“ otázek a obšírných odpovědí (jakož i svého druhu dobrozdání) o něco staršího spisovatele se nakonec vyklubala téměř dvousetstránková publikace. Rozuměj dvousetstránkový knižní dialog, zahájený charakteristickou otázkou, nakolik prý Kameníčka ovlivnili tvůrci jako Kafka nebo Fuks. Proto se Ivo Fencl hned zkraje záměrně jednoduše ptá: „Nakolik je pro vás Franz Kafka významný?“ Do literární vědy mají tyto hovory (naštěstí?) daleko, závažnější je jejich tvůrčí vyznění nebo i niterné autorské vyznání. V závěru jsou do knihy poněkud překvapivě zařazeny (s připojenou interpretací nebo čtenářským komentářem) též autorovy povídky či prozaické texty. Rozuměj Kameníčkovy, nikoli Kafkovy nebo Fenclovy. Staroplzenecký prozaik je aktivním spoluautorem dialogu, obecně vzato však zůstává v pozadí. Takhle to ale určitě bylo domluveno. A další unikum: součástí publikace je i výtah z jedné diplomové práce o Ladislavu Fuksovi.

Ve své dialogické replice utrousí Ivo Fencl jakoby mimochodem, že „také zpovídal“ Ondřeje Neffa a proti tomu nelze nic namítat, ve Zdánlivých maličkostech se však jeho role zdá být jiná: vždyť zpovědník má pouze naslouchat a potom udělit nebo naopak neudělit náležité rozhřešení. Tady však Fencl v určitém odstupu vesměs jen glosuje Kameníčkovy úvahy či postřehy, do určité míry je však také iniciuje a má na nich svůj (ačkoli pokaždé pouze dílčí) podíl. Možná by se dalo říci, že se spíše Jan Kameníček zpovídá jemu, než že by Fencl zpovídal Kameníčka. Těžko říci. Leč ruku na srdce, popravdě řečeno nejde o zpověď: v případě Jana Kameníčka ze všeho nejvíce kráčí o „hovory k sobě“ – a Ivo Fencl je jejich pozorným posluchačem, občas do uvedených „hovorů“ činorodě vstupující. Také jako člověk, který si zřejmě vyhradil právě dovětku. Snad nebude zbytečné, když charakteristickým citátem (ponecháváme i drobné chyby v interpunkci) z tohoto Fenclova závěrečného dovětku zkusíme knižní úvahy obou autorů o zdánlivých maličkostech přiblížit:

„Maličkost může být safra důležitá a tisíc maličkostí udělá někdy totéž, co poslední kapka. Nevíme, zdali tu nalezneme oněch detailů skutečně tisíc, ale jako autoři věříme, že nejsou pouze zdánlivé. Pokud dočtete až do konce, třeba se také převážíte. Buď do kašny, ve které budete už vždycky psát, a to nejspíše lépe a lépe, anebo do sousední kašny, ve které už budete stále, stále číst. I když s rozumnými přestávkami. /To určitě není výpad proti nevkusným plzeňským kachnám na hlavním náměstí, pozn. dr. No./ Kdo totiž nečte, jako by nevedl dostatek dialogů s přáteli. Kdo totiž nečte, existuje, ale málo. Kdo totiž nečte, musí zplanět. Nestává se pouze zbytečným, ale bude pouze maličkostí. Bohužel nejenom zdánlivou. S touto knížkou si nahmatejte vlastní stín buďte rádi, protože teprve dotekem se stíny se stáváme skutečnými lidmi. Jen doteky se sluncem by nám roztavily křídla. Jenom vegetování v temnotách by z nás učinilo hrobníky.“ Zvláště když, jak tady naprosto výstižně Ivo Fencl konstatuje, naše živobytí je samé poskakování mezi světly a stíny. Mezi tím se všude vůkol vyskytují všechny ty nekonečné zdánlivé maličkosti.

Kameníčkovy Zdánlivé zbytečnosti lze na webu autora stáhnout ZDARMA.