literární západ

Literární rozhovory neboli rozhovory se spisovateli se staly jednou z novodobých a rozšířených forem literární kritiky a publicistiky; těší se stále většímu zájmu a tím pádem i nemalé vážnosti. Kupříkladu v renomovaném brněnském měsíčníku Host, na nějž ještě přijde řeč, skoro vždy na obálce figuruje portrétní foto osoby, která redakci poskytla interview. Tento žánr čili tato rubrika má tudíž – nejenom v Hostu, ale v obecném povědomí literární kultury – přednost před vším ostatním. Kdyby do Hostu psal nějaký dnešní Šalda nebo namátkou nějaký dnešní Jaroslav Seifert, jejich podoby by se na obálce neobjevily: pokaždé by na ní byl ten, kdo by byl v daném čísle časopisu zpovídán. V případě všech těchto interview se ale už na počátku objevuje jejich dvojaká povaha: na jedné straně to může být materiál velice aktuální, třeba i veskrze aktuální, na druhé straně rozhovory tohoto typu velice rychle a velice často „stárnou“. Někdy je totiž tzv. aktuálnost všehovšudy efemérní, má jepičí trvání – a zaměření na „aktuální“ rozhovor kolikrát vede k tomu, že i šikovné a živé otázky mají tendencí klouzat po povrchu. Z odstupu let hrozí nebezpečí, že z nich zůstane pouze povrch a nic jiného.

Tyto otazníky se vznášejí i nad knihou interview, která má výmluvný podtitul Rozhovory se spisovateli 1995–2015 a poněkud méně výmluvný, skoro zavádějící titul: Literatura v čase lovců. Autorem knihy a tudíž i spoluautorem všech spisovatelských rozhovorů je dlouholetý šéfredaktor Hosta, publicista a kritik Miroslav Balaštík a vydání této publikace má nepochybně své opodstatnění: jde přece o svého druhu literární dokument doby nebo také dokument literární doby. Ovšem již vlastní název je značně diskutabilní: opravdu žijeme v čase lovců čili v nějaké postkamenné době? Balaštík tento název zvolil na základě rozhovoru s básníkem Luborem Kasalem: v něm se v jedné pasáži odkazuje na studii světoznámého polského sociologa Zygmunta Baumana, který soudobého člověka neboli moderní individuum charakterizuje jako lovce, který se „vůbec nestará o celkovou rovnováhu věcí a jeho jediným úkolem je lovit a jediným zájmem další úlovek“. Jindy zase šlo podle Baumana o čas hajných a ještě jindy o čas zahradníků.

To sice vyznívá značně působivě a možná i přesvědčivě, jenže ani „lovci“ se přece nestarali pouze o tzv. úlovek a vytvářeli rovněž kulturu své doby (vzpomeňme kupříkladu jeskynních maleb, rituálních obřadů, ústních bájí…). Byť bez mobilů a Wikipedií: věděli o světě a o životě dost i bez nich. Zrovna spisovatelé či literáti, byť to jsou lidé z masa a kostí a mají své člověčí přednosti a nedostatky, ani trochu nereprezentují „čas lovců“. Vždyť mnohokrát o těch „lovcích“ ani nepíší, a pokud ano, zpravidla se od nich prudce distancují. Kromě toho tihle a tito „lovci“ s největší pravděpodobnosti zhola nic nečtou, nanejvýš nějakého Viewegha nebo nějakou Obermannovou. Takže sám fakt, že v „čase lovců“ přesto krásná literatura i nadále existuje, má se k světu a mluví se o ní i v Hostu, můžeme pokládat za malý, ne-li dokonce převeliký zázrak našeho nynějšího civilizačního „antropocénu“.

Co dále může zarazit ještě před čtením nebo před přečtením Balaštíkova souboru rozhovorů? Totiž časové rozmezí, které se uvádí v podtitulu. Ano, jde o chronologický rozkmit 1995 až 2015, jest to pravda pravdoucí a žádná lež, žádná lest ani žádný podvod, jenže… Jenže z roku 1995 je tu pouze jeden jediný rozhovor (s již zesnulou básnířkou Jiřinou Haukovou) a z let bezprostředně následujících v knize není vůbec nic. Můžeme konstatovat, že těžiště této publikace tkví v období 2000 až 2008: tehdy také vznikla většina zařazených rozhovorů. Jenže z let 2009–2013, čili z „aktuálních“ let bohužel není ani jeden, z dalšího roku jen jeden a z loňského roku také pouze jeden. Autor, v tomto případě šéfredaktor Miroslav Balaštík, má pochopitelně svatosvaté právo vybrat ty texty, na nichž mu záleží víc než na jiných, žádných výtek si tudíž nezaslouží, jenže čtenář má zase právo se nad tímto výběrem trochu či i víc podivovat.

Ten podiv je podle našeho názoru zcela na místě: čteme kupříkladu rozhovor s Jiřím Kratochvilem, uveřejněný v roce 2001. Je to rozhovor zajímavý a „profesionálně“ vedený, jenže málo platné, už je beznadějně zastaralý. Nynější Kratochvil je podle vlastního tvrzení už někde „jinde“, z propagátora a vyznavače postmoderny se mezitím stal její pomlouvač a protivník – a především v průběhu patnácti let vydal celou řadu knih, které na jeho spisovatelskou osobnost vrhají značně jiné světlo. To je ovšem problém mnoha literárních rozhovorů: jak již jsme konstatovali, rychle stárnou. A každý čtenář neví, co si zrovna Jiří Kratochvil “myslí“ v roce 2015, musí totiž vzít zavděk informací, co si prozaik „myslel“ v roce 2001. To ho ale už také nemusí vůbec zajímat, může mu to připadat naprosto passé, je to přece opravdu strašlivě dávno. Což se logicky týká většiny Balaštíkových rozhovorů a vůbec podobných knižních interview. Vždyť i životní názory jak „tazatele“, tak i „tázance“, jak o nich v úvodu ke knize mluví Jiří Trávníček, se mohou během času výrazně proměňovat. Zároveň se sluší zdůraznit, že Balaštíkovo tázání nikde nepředstavuje nějaký svévolný „egotrip“ a že tento tazatel se vskutku „dokáže vyladit na rozličnou psychologickou temperaturu“ (opět citujeme Trávníčka).

A už jsme u odvěkého problému, kdo v knize je a kdo v ní není. Kupodivu v ní není víc Moraváků, resp. Moravanů a Slezanů, mezi něž řadíme dnes už i v Brně žijícího J.H. Krchovského. Snad lze namítnout, že u některých rozhovorů takřečená aktuálnost výrazně potlačila povědomí o uměleckém významu autorově (Jan Němec, Petra Soukupová…), v jiných případech Balaštík splatil daň polobulváru (Michal Viewegh) a i do tohoto světa se žel s velkým zaujetím, pohříchu však zcela zbytečně „vciťuje“. Literaturu faktu zastupuje Pavel Kosatík. Zato literární myšlení tu striktně vzato nereprezentuje vůbec nikdo, zčásti alespoň básnící vědci Miroslav Červenka a Petr Hruška. A ještě něco: ten, kdo namátkově vezme knihu do ruky a nezkoumá dopodrobna nejrůznější ediční podrobnosti, může být zklamán, že tu nenajde rozhovory se spisovateli, kteří (jak na to oprávněně v literárním obtýdeníku Tvar upozornil Aleš Haman) výrazně ovlivnili podobu současného českého písemnictví a stali se jeho erbovními tvůrci.

Nikoli náhodou Haman ve své recenzi připomíná například (zde citujeme v abecedním pořadí) absentujícího Michala Ajvaze, dále Danielu Hodrovou, Václava Kahudu, Pavla Kolmačku, Ivana Matouška, Jáchyma Topola… Vesměs tedy prozaiky a shodou okolností české, čili nikoli moravské prozaiky. Mohli bychom ještě připomenout, opět namátkou, Emila Hakla, Pavla Rejchrta, Jaroslava Vejvodu, Pavla Zajíčka… A další. Dotřetice dejme za pravdu Aleši Hamanovi: tato kniha rozhovorů je improvizovaným přehledem dění na naší literární scéně posledního desetiletí (tady lze namítnout, že vskutku především z údobí 2000–2008), leč nejde o „zásadní příspěvek k současnému literárněkritickému diskursu“. To v případě Literatury v čase lovců opravdu nejde. Takovým příspěvkem je ovšem jen málokterá kniha literárních rozhovorů.

A obligátní kvízová otázka na závěr: je v Balaštíkově knize rozhovorů se spisovateli zastoupen některý plzeňský literát nebo literátka, případně literát nebo literátka spjatá s Plzní? Není tam nikdo, je tam jeden, jsou tam dva nebo tři? Z necelých tří desítek vybraných interviewovaných literátů? Můžete klidně hádat nejméně třikrát. Není bohužel obtížné to uhodnout. A to je v západočeské metropoli plno funkcionářů Obce spisovatelů! Třeba to ale nestačí.