opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
4
hodiny
1
3
minuty
5
6
sekundy
4
1

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Nekonstatujeme to poprvé a určitě také nikoli naposled: setkat se s korektním a přitom hloubavým literárněkritickým posouzením prozaických a básnických knížek z pera západočeských literátů (případně autorů nějak výrazněji spjatých s Plzní nebo se Západními Čechami), k tomu dochází poměrně málokdy. Ne že by se kvalitní recenze vůbec neobjevovaly, v tomto směru se snaží situaci zachraňovat či napravovat v prvé řadě literární měsíčník Plž – Plzeňský literární život, leč nemůže činit zázraky, i když se o ně trpělivě pokouší. Z důvodů, k nimž se raději nehodláme nějak zevrubněji vracet, jména hloupých jsou jména hloupých, v Plzni nemá (a ani v minulosti neměla) literární kritika na růžích ustláno: vždyť docela nedávno byl jeden slibný kritik vypoklonkován do Domažlic coby příliš slibný a tudíž své okolí zahanbující.

Rovněž z této příčiny k nynějším špičkovým kritikům a recenzentům Plže patří především autoři mimoplzeňští, byť jsou všichni s Plzní poněkud provázáni: labskoústecký Ivo Harák, další Severočech Milan Šedivý, kdysi erbovní postava v letošním roce jubilujícího Ason-klubu, jakož i chebský Vojtěch Němec: v západočeské metropoli mnohdy zneuznávaný (jako že jeho textům Plzeňané nerozumějí), nyní redaktor esejistických rubrik v Tvaru. Právě Tvaru je nyní záhodno (Němec v tom nemá prsty, rubrika recenzí není jeho pole působnosti) složit hold: redakce totiž připomněla dva výrazné západočeské, ba dokonce přímo plzeňské tvůrce. A ještě na jednu zajímavou okolnost lze upozornit: v této trojici jsou všichni tři takřečenými obojživelníky: píší i prózu a poezii, dokonce především píší prózu a poezii – a jeden z nich poezii také překládá. Zejména čtenáři Plže snad ihned uhodnou, kterýpak z uvedeného kritického tria to je. Nebo by mohl být.

Vraťme se však k připomenutým recenzím: arciže pouze v informativní zkratce. Severočeský bohemista Pavel Horký, který v loňském roce úspěšně obhájil doktorskou disertaci, nepublikuje v Tvaru příliš často, leč relativně pravidelně – a hodnotí nejenom českojazyčné, nýbrž i cizojazyčné knížky u nás vydané, což mnoha bohemistům bývá jaksi po čertech zatěžko. Neodpustíme si podotknutí, že Horký již svého času psal o západočeském literárním kontextu, leč jeho příspěvek byl „zaříznut“ z přičinění rozkacení… no koho jiného než jisté plzeňské osoby. Baže osoby, která by si v prestižním obtýdeníku Tvar ani neškrtla, snad proto ta závist, ta řevnivost… Upozorňujeme na to, poněvadž tím pádem není tolik divu, že si Horký zvolil k recenzi sbírku Josefa Hrubého Dva klíče – a je příznačné, že hned na začátku recenze zdůrazňuje, proč si přečetl deset autorových sbírek: přece aby mohl tu jednu novější důkladně recenzentsky posoudit. Takhle si počíná řádný bohemista. Ti neřádní nikoli a ti nejneřádnější jsou líní recenze psát nebo to jednoduše neumějí: lidově řečeno nemají na to.

Pavel Horký nazval svou recenzi Poezie komplexního prožitku i účinku a ve své analýze hledá a nalézá celou řadu vývojových souvislostí stmelujících tvorbu Josefa Hrubého v celistvý estetický řád, byť i s mnoha tvůrčími proměnami. Nemáme nikterak zapotřebí s autorem recenze polemizovat, ba naopak, spíše zájemce o poezii a západočeskou zvlášť můžeme vybídnout, aby si jeho kritickou úvahu v Tvaru přečetli. Kritik si všímá celé řady charakteristických projevů Hrubého psaní a dochází k závěru, že přes mnohé náznaky a momenty tajemství tato poezie „není obtížně dešifrovatelná“. A čeho si na tvorbě plzeňského poety váží nejvíc? Zejména skutečnosti, že se Hrubý vyhýbá „poezii křečovitosti vnějškových gest a schválností“, jinými slovy že není autorem jepičích efektů a krátkodechých afektů. Což věru není. A jeho básnická síla podle recenzenta spočívá v „prostotě“ a zároveň v „evokační naléhavosti“. Dobře řečeno, tuze dobře řečeno!

sojka_povidky Pokyvujeme hlavou na znamení spokojenosti, a tak zalistujeme nejnovějším Tvarem (č. 4), a vida, hned na další straně je další „západočeská“ recenze! Však už bylo na čase: srdnatý a statečný severočeský bouřlivák (a nyní i hostující autor Plže), básník, prozaik a esejista Patrik Linhart recenzuje povídkovou knihu Jana Sojky Povídky o lovcích a venuších! Vydanou v nakladatelství Artes Liberales. Tady si ovšem i tak vnímavý čtenář a tvůrce jako Linhart poněkud naběhl: bezelstně píše o českobudějovickém nakladatelství, jenže ouha, to ani náhodou, Artes Liberales odjakživa sídlí v Caput regni a však i v tiráži stojí psáno černé na bílém: vydáno „v Praze roku 2014“. Stane se. Nicméně recenzovat Sojkovu knihu už bylo opravdu na čase.

To se ale podívejme, Linhart zvolil pro svou recenzi název Opilci na bitevním poli. Možná název s určitým houellebecqovským přesahem! Pěkný název, zdařilý a výstižný, proč však nehrábnout do literárních důvěrností a nepoodhalit aspoň některá dávná knižní či rukopisná tajemství? Nuže, přesvědčovali jsme svého času Sojku Jana, přesvědčovali ach achich přesvědčovali, aby svou znamenitou „opileckou“ knížku nazval: Opilci. Přesvědčit se nenechal, nebyl s tím návrhem spokojen, namítal, že nejde pouze o takřečené opilce rodu mužského, nýbrž také o takřečené opilce (nebo opilky? nebo opilkyně?) rodu ženského – a že podle něho by šlo o přespříliš přímočarý název. Budiž, nyní tedy čteme o jeho knížce jako o souboru příběhů tematicky se týkajících „opilců na bitevním poli“. Byť je jejich vyznění nesrovnatelně obecnější.

Nejsme však s prozaikem ve sváru na žádném bitevním poli. Můžeme tudíž obrátit pozornost k recenzi. Nuže, Patrik Linhart je Sojkovou knihou nadšen. Aby také nebyl. Dokonce spíše převypráví či charakterizuje některé autorovy situace a scény, než aby se vrhal do zevrubnějšího analytického ponoru. Vskutku nešetří chválou, a přitom hodnoticí laťku nasazuje vysoko: i jako člověk, která zná světovou literaturu, čte ji a rozumí jí. Narazíme tu i na jeden nesmírně lichotivý postřeh: to když Linhart míní, že „tak jako Lovecraft umí vytvořit atmosféru pochmurných, zlověstných a degenerovaných společenství Nové Anglie, dokáže Sojka zúročit svůj pozorovací talent či snad šestý smysl pro vykreslení manželského soužití.“ Srovnání dokonce s Lovecraftem, co by za to jiný současný, natož západočeský spisovatel dal! Posléze ještě recenzent resumuje, že podle textů plzeňského prozaika jsme všichni, jeden jako druhý „zatraceně bezvýchodně zakleti ve svých životech“, že „ortel byl nad všemi vynesen jaksi předem“ a že to platí i pro „mladou generaci, která si hledá své místo v hospodě“. Naději však podle kritikových slov pořád ještě lze spatřovat v tom, že najdeme odpovědi na otázky, které si kladou Sojkovy postavy. Nejenom jeho „opilci“. Najdeme je však? Je to vůbec možné? Lze to vůbec, když ortely a verdikty již byly proneseny a ve svých životech jsme skutečně takto beznadějně zakleti – možná i z toho důvodu, že nejsme nic jiného než filosoficky vzato kolikrát samí opilci či taktéž opilkyně?

Výborná recenze výborné knížky. Nepřehlédněmež však jednu pikantnost: Linhart si tak trochu stýská či si povzdechne, že v Sojkových hovorech, dialozích či obecně promluvách marně hledá „nějaké to slovo plzeňského dialektu“. Pak dává autorovi za vzor a za příklad jiného západočeského mistra poezie, totiž Roberta Jandu, jenž prý neustále vypouští z úst nějaké to plzeňské „klucí“ nebo „kuřácí“. Djó, kdysi se říkávalo například i majoří… Tuto výtku ať si Jan Sojka v klidu přebere. Například a nejlépe v hospodském hovoru s nějakými klucí, i když ne zrovna s opilcí. S vědomím, že s kriticí to skutečně je a bude vždy složité. A to i když čtou sugestivní všednodenní horůrcí (nebo arcihororcí?) o tom, jak žijí a pijí lovcí. A potom zejména to, co o tom moudře a vervně napsali Linhartí.


One Response to “Zápisník dr. No 7.9”

  • Ivo Fencl:

    Srovnání s Lovecraftem je pěkné. Sice to není srovnání ve smyslu „stejný druh psaní“ (u Sojky i u Lovecrafta), ale platí to. Honza Sojka i dr. No ovšem sami musejí vidět, že „Venuše“ a Lovecraftovy povídky jsou dost rozdílné typy prózy a že je Lovecraft autor píšící mnohde až brakovým způsobem, který se stal kultovním, protože se mnohonásobně vymykal. I ze řady dalších důvodů.
    To třeba Ladislav Klíma uměl psát lépe. Když porovnáme Klímu a sekvenci z díla H. P. Lovecrafta, tak je Lovecraft, jaký je. Minimální slovní zásoba, neschopnost a i neochota napsat dialog. Atd. Honza Sojka to ví, Novotný taky a Patrik Linhart rovněž, on se autory typu Lovecrafta rád zaobírá, ale tady je to srovnání skoro kontraproduktivní.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
květen 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
      
< dub čer >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody