literární západ

Už před týdnem bylo v Zápisníku na pořadu dne napsat o neblahé události, která tak či onak otřásla celým všehomírem humanitních věd, zdaleka nikoli pouze filologickými naukami nebo kupříkladu kulturní historií: totiž o skonu Umberta Eca. Smutek z jeho úmrtí snad alespoň v nepatrné míře může konejšit skutečnost, že tento velký literární vědec, publicista, kritik a samozřejmě i spisovatel prožil poslední dny života v hájemství své knihovny, která musela připomínat knihovnu zámeckou, byť v ní chyběly v jiných knihovních areálech nepostradatelné ochozy. Někteří z nás si ostatně mohli povšimnout, že na fotografiích Ecovy bibliotéky kupodivu chyběly jakékoli schůdky, po nichž by Mistr Umberto vystupoval k horním regálům knihovny, dalo by se však namítnout, že je věhlasný italský učenec nepotřeboval: vše, co pokládal za nezbytné vědět, nosil v hlavě čili měl v paměti.

Ač je to k nevíře, je to tak: badatel vskutku nebyl odkázán na žádnou vědomostně děravou a především mnohdy dezorientující Wikipedii, leč ani googlování mu nemohlo být nikterak po chuti: byl to přece myslící člověk, samostatně a svébytně myslící člověk, který s informacemi především pracuje, nikoli je toliko lopotně shromažďuje. Navíc platí, že při rozvíjení jednotlivých poznatků čili během myšlení se napáchá nesrovnatelně míň škod než při jejich mechanickém shromažďování. Jinými slovy při jejich opisování, přebírání, tudíž kompilování. Stačí se začíst do autorových knih a spisů, z nichž známe v českém překladu naštěstí skoro všechny: erudice tohoto novodobého myslitele je vpravdě neuvěřitelná. Ano, šlo v prvé řadě o kulturního myslitele, nikoli o shánčlivého sběratele titulů a hodností: snad by se mělo poznovu zdůraznit, že to byl každým coulem evropský myslitel. Kolik jich v současnosti máme, kteří si získali celosvětovou úctu a všeobecný věhlas?

Foto: blog.martinus.czKdyž Eco skonal, světová média ten den zapomněla na migranty, na Putinovu agresivitu vůči Evropě, na volby tam či onde a dokonce i na veškeré pochmurné pikantérie z černé kroniky, ať se udály v cizozemsku nebo v našem tuzemsku. Odevšad na nás hleděla fotografie (často i vícero fotografií) moudrého muže Umberta Eca, dokonce i několik následujících dní se všude objevovaly články, vzpomínky a další texty, které měly doplnit chvatně sepsané nekrology. Eca bylo znenadání plno i v českých novinách. Kdekdo se nechával slyšet, zda se s touto vrcholnou osobností evropské kultury opravdu setkal nebo si pouze nesmírně přál se s ním setkat, opakovalo se, často ovšem tak trochu z druhé ruky, co italský učenec proslovil při nejrůznějších příležitostech na veřejnosti anebo co napsal v průběhu půlstoletí ve svých odborných spisech a strhujících románech. Můžeme resumovat, že šlo o zcela zákonitou reakci mediálního světa: vždyť Eco se jako badatel zabýval rovněž médiologií nebo teorií komunikace a zkoumal žánrovou povahu a skladbu tzv. masové kultury: byla to nejenom persona vědeckého a literárního světa, leč i znalec nevyzpytatelných mediálních hájemství. Napsalo se toho o něm spousta a plným právem: vesměs se ovšem, jak už bývá v kraji zvykem, zdůrazňovala víc kvantita učencových prací než jejich kvalita.

Také v českých mediích se ecovalo ostošest a mohlo by se zdát, že v nich bylo najednou skoro přeecováno. Jenže v přílivu nekrologů a vzpomínkových materiálů se jako kdyby záměrně či cílevědomě (leč nikoli náhodou) pomlčelo o tom, o čem je doopravdy radno pomlčet: totiž o jedné velké domácí ostudě. Ačkoli byly naše noviny přeplněny ecovskými materiály a odchod Umberta Eca se interpretoval ba i jako konec jedné kulturní epochy, málokdo si vzpomněl na jednu šerednou blamáž. Anebo vzpomněl, ale raději se k ní nevracel nebo se k tomu už nevyjadřoval. Je však zapotřebí si nic nezastírat a přiznat, z čeho měla poměrně nedávno domácí věda z ostudy kabát, ne-li celé věšáky kabátů! Nedá se nic dělat, bylo to tak! Před několika lety totiž mohla Univerzita Karlova udělit Umbertu Ecovi čestný doktorát neboli doktorát honoris causa. Nedošlo k tomu, malér byl na světě. Základní námitka zněla, že Eco není žádný vědec.

Doufejme, že všichni ctění univerzitní vědátoři (aby bylo jasno, na svědomí tuto blamáž mají páni přírodní vědci, leč k tomu se ještě dostaneme) počali mít v těchto dnech a týdnech alespoň menší pochybnosti, ne-li dokonce výčitky svědomí, zda se rozhodli správně! Přes všechny tituly a hodnosti je totiž badatelský význam všech těchto učenců dohromady možná zjevně menší, než je Ecův přínos k humanitním vědám. Snad ještě lze podotknout, že knihy italského myslitele o umění, literatuře a kultuře se překládaly věru na celém světě – a budou se překládat ještě drahně let. O ničem takovém se pánům z vědecké rady Univerzity Karlovy nemůže ani zdát, zato se mohou pochlubit něčím hérostratovským: ještě svým vnoučatům či i pravnoučatům budou pyšně vykládat, že „já to byl, heč, kdo zabránil v udělení Umbertu Ecovi čestného doktorátu UK!“ Vnoučátka pak začnou určitě dědečka obdivovat, že se zachoval jinak než vědci ze sedmadvaceti jiných evropských univerzit, na nichž se Eco stal doktorem honoris causa. Jak se však takový hodnostář zachoval doopravdy? Závistivě? Řevnivě? Nedělejme si iluze, možná všehovšudy jako totální trouba. Ale proč? Eco se musel smát jak vraný kůň.

Jeden argument však přírodovědci z Univerzity Karlovy měli po ruce a nijak se s ním netajili. Své rozhodnutí hájili tím, že Umberto Eco je dramatik a dramatikům se čestný doktorát UK udělovat nebude. Slovo do pranice, řeknete, je otázkou, zda se dávat má nebo nemá, jádro pudla je ale v něčem jiném: opravdu je italský vědec a myslitel také dramatik? Arciže není, je to bohapustý nesmysl. Záhada je tato: přírodní vědci si zakládají na své „vědeckosti“, všechno mají ověřené a potvrzené, a tady vyrukují s takovou hloupostí a ani nemrknou! Není vyloučeno, že se za nějaký čas nechali inspirovat shůry (nikoli ovšem z nebe) a obrátili se na jistého p. Ovčáčka s žádostí, aby jim našel nějaké Ecovo drama. A je docela možné, že p. Ovčáček hledá, hledá a hledá, za myslitelova života zatím nic nenašel, nestihl to, určitě však bude houževnatě pátrat dál i po myslitelově smrti. Ono se sice říká, že kdo hledá, ten najde, může se však docela dobře přihodit, že ten, kdo hledá na základě lživé lži, nenajde nic. Ať jde o Peroutkův článek nebo o Ecovo drama. Nezbývá než si zalhat znovu a přijít s ještě větší pošetilostí.

Připomeňme ještě jednu ecovskou maličkost. Jiří Peňás v Lidových novinách správně uvedl, že zřejmě nejslavnější román Umberta Eca, totiž Jméno růže, u nás vyšel už v osmdesátých letech: toto vydání se stalo kulturní událostí. Jenže Peňás (o němž se mluví jako o bývalém kritikovi, dávno propadlém bulvarizaci a dumajícím v jejím duchu) zároveň podotkl, že román tehdy vyšel bez úvodního odkazu na rok 1968. To je pravda pravdoucí, tento odkaz se v českém překladu neobjevil. To byla však jediná možnost, jak v husákovském Československu autorovo Jméno růže vydat: upozornit na to cenzuru by bylo zhoubné. Potom bychom se Jména růže dočkali až pár let po listopadu 1989. Peňás to konstatuje bez jakéhokoli dalšího komentáře, takže by si zasloužil protiotázku: cožpak on jako nakladatelský redaktor by v té době dokázal vydat Ecův román bez tohoto jediného škrtu? Mohl by se o to sice pokusit (jak to usilovně zvažovali i v Odeonu, v němž Jméno růže vyšlo), neuspěl by však ani náhodou. I kdyby byl sebestatečnější a sebesrdnatější. Co je podstatné: spisovatel s uvedeným škrtem tenkrát souhlasil, znal přece své středoevropské pappenheimské a dobře věděl, jak to tenkrát v českých kulturních končinách chodilo. Platilo totiž tehdy stejně jako teď: Moudrému napověz.

A co Plzeň? Nemýlíme-li se, v ní Eco nikdy nebyl. Nuže, kráčí o to, aby Umberta Eca znali, četli a studovali i v Plzni. Aby z něho nakonec nezůstalo v západočeském světě jenom jméno Eco.