literární západ

Už jsme se v tomto směru ozvali a ve stručnosti okomentovali nedávnou recenzi Martina Šípa uveřejněnou na Literárním Západu, nedá nám to však a máme v úmyslu se k autorově recenzi znovu vrátit: přesněji řečeno ne k vlastnímu pisatelovu hodnocení vybrané básnické sbírky, leč k jednomu postřehu, jejž utrousil jako kdyby zcela mimochodem. Nuže, zopakujme si, oč jde, běží a kráčí: dr. Šíp konstatuje, že básník (míněn je Filip Koryta, leč ten je v tom nevinně) svou prvotinou „notně rozvířil stojaté plzeňské literární vody“. Pokud skutečně tamější zmíněné vody rozvířil, potom je to více než chvályhodné: literární vody se mají pravidelně rozviřovat, a to nejen prvotinami, ale i druhotinami a dalšími sbírkami. O prózách nemluvě. To zní skoro povzbudivě. Víc nás však upoutalo následující kritikovo vyjádření: praví totiž, že v Plzni „je standardem maloměšťácky spořádaně plavat s proudem či jen na místě šlapat vodu“. To bychom si měli přečíst nejméně několikrát! Navíc jde o tvrzení vyznívající buď jako slovo do pranice, anebo jako pravda pravdoucí, což je možná nesrovnatelně horší anebo přinejmenším ošemetnější.

Asi bychom však potřebovali pořádnou zvětšovací lupu, případně nějaký dešifrovací stroj, abychom si ozřejmili a ujasnili, alespoň do určité míry, co konkrétně ale má Martin Šíp na mysli a na koho konkrétně jeho zdvižený kritický ukazováček ukazuje, pokud vskutku na někoho ukazuje. Nesmírně rádi bychom se dozvěděli trochu víc, kupříkladu jak to v praxi vypadá, když se v západočeské metropoli „maloměšťácky spořádaně plave s proudem“! Aby bylo jasno: my jsme o tom skálopevně přesvědčeni nejméně „iks“ let a zaměření Zápisníku dr. No s tímto soudem náramně koresponduje, leč Šíp je svého druhu aborigen, vidí lokální plzeňské záležitosti hodně zblízka a má jistě spoustu faktických důvodů k tomu, aby napsal, co napsal. Stejně by nás však velice a velmi zajímalo, co přesně měl či má autor recenze na mysli svým výrokem, že se v Plzni na místě šlape voda.

Také na tomto šprochu je dozajista více než pravdy trochu, jak to ale v reálu vypadá? Nevíme: možná jde o to, proč stále stejné tváře a stejné líce stále stejně předčítají stále stejné básničky před stále stejnými posluchači a dostává se jim posléze stále stejných recenzentských – kdeže, ne: veskrze reklamních, vůči vlastnímu textu hříšně necitlivých! – chvalořečí a chvalozpěvů ve stále stejném místním deníku? Anebo o ještě stejnější a ještě maloměšťáčtější vychvalování všeho ve velkém, vzešlém z pera místních profesůrků a jejich nohsledů? Bůh suď či Prozřetelnost nechť se v tom ráčí vyznat… Ano, voda se zdánlivě usilovně šlape, a dokonce víc než pomyslné zelí, kdo pak však v Plzni tu vodu šlape – a jak taková pošlapaná voda plzeňského literárního života nakonec vypadá? Lze se obávat, že mnozí ji ve skutečnosti ani nešlapou, pouze s nafoukanou vizáží postávají opodál a ubezpečují se, že nikdo vůkol do ničeho šlápnout vůbec nemá v úmyslu. Nakonec by přešlapoval v okolním rádobyliterárním blátíčku.

Šlápnout, nebo se ozvat, toť otázka! Například v Literárním Západu bylo poměrně nedávno shledáno, že jeden nejmenovaný pořad byl vysloveně příšerný, nechutný a trapný non plus ultra. To se zprvu přešlo zuřivým mlčením, proradný protiútok však přišel z jiné strany: prý to byla od pisatele těchto kritických čili negativních závěrů nepřijatelná zlovolnost, neomalenost, nezdvořilost atakdál až do plzeňského nebe volající, poněvadž prý se jednomu či jedné z těch, kdo měl či měla zmíněnou trapnost nad trapnost na svědomí (rozuměj takzvaně veskrze obětavě se na té nejapnosti všech nejapností podílel či -la) přihodil či přihodila jakási… dejme tomu nešťastná událost. Což jistě nezlehčujeme. Až postupem času se člověk dověděl, že neblahý inkriminovaný malheur tohoto druhu (opakujeme: nezlehčujeme ho!) se odehrál nikoli ten den nebo týden předtím nebo měsíc předtím, nýbrž dávno, dávno již tomu.

Jenže když jsme tenkrát v Zápisníku dr. No přišli s kritickými výhradami, které poté nebyly nikým ani v nejmenším vyvráceny, neměli jsme přece o žádné nemilé příhodě sebemenšího tušení – a jak bychom také mohli mít? Je to podobné, převedeno do fotbalového světa, když kupříkladu útočník Viktorie Plzeň nepromění penaltu, to se pak nesmí v žádném případě napsat, jelikož i ve vzdálených Brdech mají všichni, všici a všickni už předem vědět, že se útočníkova tchyně pohádala s útočníkovou pratetou. Nebo naopak, na tom arciže nesejde. A když to ani v Brdech nevědí, mají raději mlčet, jinými slovy mlčet pro jistotu pořád, to znamená pěkně spořádaně plavat třeba i „na čubičku“ s proudem a v mysli své náramně spořádaně šlapat vodu. A jakýchkoli kritických slůvek se vystříhat za každou cenu a pokud se o něco snažit, potom o jediné: zkusit se disciplinovaně zařadit do plzeňského šiku takřečených kávičkových kejvalek, mezi nimiž samozřejmě objevíme i podobné a podobně vodu spořádaně šlapající kávičkové kejvaly.

Nebo jiný příklad – a nebudeme jmenovat, neboť jde o obecnou polohu uvažování, nikoli o polemiku s tím či oným: nejmenovaný prozaik cosi vydal (ano, nejmenovanou knížku) a nejmenovaný kritik o tom se značným zpožděním sepsal nejmenovanou recenzi. Pocházela z pera staršího člověku, proto si tuto recenzi neberme dopodrobna na paškál, nicméně povězme, že šlo v podstatě o pouhé, málo nápadité převyprávění toho, o co v dané knížce šlo: vlastní kritický výkon byl mizivý až nicotný. To se stává a to by zvládl leckterý študentík. Leč v Plzni povstal nejmenovaný prozaikův kamarád a vyzýval ho snaživě, aby danou recenzi rozesílal co největšímu počtu svých známých, poněvadž onen recenzent je prý mistr svého oboru, akorát že „oni ho po listopadu ignorují“. Chudinku chuděrku. Tak to jsou sice také šeredná slova do pranice, leč s těmito bláhovostmi (či perfidnostmi?) našinec už opravdu ztrácí chuť se zdržovat, natož s podobnými paskřivostmi zápolit.

Ta nejmenovaná recenze sice věru za moc nestála, byla však takříkajíc „kladná“, pochvalná, a o to přece určitým lidem jde ze všeho nejvíc! O chvaličství byť co nejhloupějšího zrna. O všemi chválené šlapání vody a čvachtání se ve stojatých tůňkách. A co údajný „mistr“? Tento muž nikdy, ani v dávných dobách své světské slávy, věru nebyl považován za „mistra“ literárněkritického řemesla, spíše právě naopak. Co vysoce postavených či vysoko sedících nýmandů se navychvaloval! Navíc jde o postavu, která je pokládána za až zavrženíhodný symbol starých pořádků či starých časů v literárním životě a v literární kultuře. Tohle všechno ti „oni“, co ho desítky let „ignorují“, až moc dobře vědí, a také proto tuto prožluklou figuru opomíjejí. Do tiskovin krajní pseudolevice ten pán ovšem utěšeně přispívá pořád, tam si ho hýčkají. Namoutě. Shrňme si to: spíše chatrná recenze je v Plzni vřele, ba co nejvřeleji doporučována, třebaže ji spíchnul člověk, jemuž bychom skoro ruku nepodali – jenže je totálně nekritická, pak je vítaná až velevítaná a o to kráčí! Navíc nadmíru spořádaně plave se stojatým plzeňským proudem v plzeňských stojatých vodách! Co víc chtít od tzv. kritika či od tzv. recenzenta?

A co Plž, Plzeňský literární život? To není žádné chyb prosté periodikum, lidských prohřešků se pochopitelně nevyvaruje. Nicméně doufáme, že v něm se bezmocně voda na místě nešlape a že doposud srdnatě čelí tlakům, aby také tento časopis toliko maloměšťácky plaval s proudem. Toho snad nebude, aby si Plž takto počínal! A právě tak Literární Západ. Ti ostatní ať dál šlapou vodu.