literární západ

Tak už to někdy bývá a takhle to mnohokrát chodí: z vezdejšího života na věčnost odejde tvůrce, v posledních letech nikoli snad opomíjený, leč spíše více či méně nedoceňovaný – přinejmenším v plzeňském literárním dění –, načež vypuknou div že ne orgie smutečního nadšení. Zavládne přesvědčení, že právě nyní, tady a teď se sluší a patří holdovat zármutku ve všech možných podobách, tóninách, ba i cituplných zabarveních. O co kráčí, o tom jsme psali v minulém Zápisníku dr. No: zemřel totiž básník Roman Kníže. Předčasně. Jeho památce teď vzdávají čest dokonce i ti, kteří si na něho nevzpomněli, jak je rok dlouhý. Nicméně platí, že aspoň teď se rozpomněli a podílejí se (sice jen pasivně, leč i to je přijatelná, ne-li přímo žádoucí forma náležité spoluúčasti a žádoucí kondolence) na truchlivých akcích spjatých s autorovým odchodem.

Stojí za to konstatovat, že jich nebylo nikterak málo! V Plzni se konala například smuteční mše, na niž se dostavili ba i ti, kdo nemají nebo doposud nikdy neměli s církevními obřady pranic společného, což pochopitelně není nikterak na závadu. Vždyť třeba už také oni začínají stále výrazněji pociťovat na vlastní kůži prozatím sice ještě vzdálené, leč už notně a zjevně hmatatelné tragické dotyky veškerenstva. Dozajista se v západočeské metropoli konala rovněž pohřební hostina, což připomínáme z té řádné příčiny, že se odehrávala za účasti řady místních literátů. Údajně se začne připravovat nějaký vzpomínkový pořad o Romanu Knížeti, dojde však k tomu zřejmě až někdy na podzim (nejspíše v rámci 2. Plzeňského literárního festivalu). Možná se chystá a posléze dokonce uchystá ještě i leccos jiného.

Jenže vznešené city a vznešené postoje bývají obvykle provázeny všelijakými profánními malichernostmi a maličkostmi. Prý padl návrh, aby Středisko západočeských spisovatelů, v němž jsou skoro všichni nebo valná část regionálního členstva současně též členy celorepublikové magnuskovské a uzlovské Obce spisovatelů, vydalo a především „zafinancovalo“ vydání někdejší básníkovy samizdatové prvotiny z roku 1979: totiž jeho dávné sbírky Kabát můj větrný, tehdy „vydané“ neboli šířené mezi důvěryhodnými přáteli jako titul ineditní edice Kde domov můj. O této autorově knize veršů jsme se zmiňovali již před týdnem, prý ale tato knížka vyšla (Knížeti tenkrát nebylo ještě ani třicet let) v „nákladu“ padesáti výtisků. To není tak úplně přesné: mluvíme-li o samizdatu, pak by muselo jít podle tehdejších předpisů a požadavků pouze o pětadvacet výtisků; víc předlistopadové zákony nepovolovaly, ba co víc: zapovídaly. Pochopitelně se sbírka mohla „pod lavicí“ i nadále přepisovat a výtisků mohlo reálně existovat třeba i desetkrát více (dr. No dojatě vzpomíná, kolik Seifertů nebo Skácelů se svého času takto naopisoval!), leč to už byla konkrétní praxe – samizdatový náklad je zkrátka s dobře něco jiného.

A o něco jiného jde i tady: proč s touto chvályhodnou iniciativou nepřišlo zmíněné plzeňské Středisko už dávno? Ne že by se k tvorbě Romana Knížete obracelo tak úplně zády, pokud by to však někdo tvrdil, stěží by se to mohlo vyvrátit. Zmíněná instituce jistěže nemá vlastní nakladatelství, zpravidla však v různých případech finančně podpoří vydání té či oné knihy, přičemž zelenou často mívají opusy členů střediskového výboru. A zvesela mrhá financemi na různé kočičí, pejskové, a hrozilo, že i na knedlíkové knížky. Podle toho to mnohdy vypadá. Už v minulém Zápisníku dr. No jsme se pozastavovali nad tím, proč poslední básníkova knížka Hořce prší přišla na svět ve vzdáleném Červeném Kostelci a proč nikoli v Plzni. Shodou okolností v loňském Evropském hlavním městě kultury – Plzeň 2015, které na literárním poli mohlo pro těžce nemocného Knížete nikoli snad něco udělat – to by přece po všech těch manažerech koordinace Ehm Ká nikdo znalý věci nemohl chtít! –, nýbrž aspoň hnout prstem. Arciže alespoň malíčkem. Nehnulo se ani palcem u nohy, osud výrazného plzeňského literáta byl všem ouředně lhostejný a erárně na něj zvysoka kašlali. Rauty byly a budou důležitější.

Přiznejme si ale, že od počátku bylo v této záležitosti zbytečno tak či onak takřečeného bycha honit: jakékoli, byť i sebemenší hnutí prstíčkem v oblasti literární kultury za éry Ehm Ká nikdo neočekával ani nepředpokládal. Osud sbírky nemocného poety Knížete se do mozků a myslí přívrženců magistrátní zábavné kultury skutečně nehodil ani trochu a nevkrádal se do nich jakbysmet. Totiž: páni úředníci a paní úřednice s největší pravděpodobností o žádném básníkovi jménem Roman Kníže nikdy neslyšeli (maximálně o takřečeném knížeti Černohorském), což u našich kulturních šimlíků bude asi bezpodmínečnou podmínkou jejich výkonu funkce (tj. o literatuře rozhodovat, ale velké houby o ní vědět), takže iniciativa měla vzejít úplně odjinud. Jak napsal jeden bloud – od nějakých v instituci sdružených roduvěrných Plzeňanů. Co zasedají, vysedávají a čiperně přisedávají jeden k druhému v rozličných kulturních komisích. V nich sice posedávají, v nějakém tichém koutě ani náhodou, leč možnost být nápomocni západočeské literatuře se jim broukem v hlavě nestala ani náhodou. Namoutě.

A co Cena Bohumila Polana? Tu Roman Kníže získal, byť ji pravděpodobně mohl obdržet i mnohem dřív, však je také jedním z prvních laureátů Ceny Plže, leč ptejme se, co „Polanovka“ a jeho poslední sbírka, takříkajíc básníkova labutí píseň s názvem Hořce prší? Vydaná s vročením 2015, takže by mohla v letošním roce kandidovat, poněvadž se konečně změnily regule a autoři mohou Cenu Bohumila Polana získat podruhé, potřetí… O jiných případných soutěžících publikace skoro nic netušíme, Kníže by však byl velkým favoritem, možná jednoznačným favoritem č. 1. (Ne, bereme řečené zpět: próza Václava Grubera Řeka by si laureátství také zasloužila!) Jenže Roman Kníže zesnul, je již v Pánu, a proto na cenu nemá nárok. Důvod jest tento: existuje obava, aby případná finanční částka, určená pro laureáta (nebo jak je v Plzni nechvalným zvykem: pro laureáty), neskončila v majetku dědiců. Zrovna tak se nakladatel Pavel Mervart jen stěží plácne přes kapsu a ochotně pošle plzeňské komisi požadovaných patero výtisků! Z toho vyplývá, že letošním laureátem bude někdo jiný, nikoli Kníže, i kdyby si to jeho poslední sbírka zasloužila. Samozřejmě může zaznít námitka: a co když nikoli? Leč tady je od samého počátku vyloučena z kritické rozpravy, takže tato záležitost není ani ve hvězdách: je totiž nad slunce jasnější, jak to dopadne.

A co týče kritické rozpravy, s tou nemají nic společného zejména evidentní nesmysly, které jsou o závěrečné autorově publikaci pronášeny a s nimiž se pohříchu odebral na onen svět. Ani trocha poezie, ani trocha „kritického“ žvanění nikoho jistěže nezabije, jenže těch prostoduchých prostomyslností, které se žel bohu dočítáme v anonci sbírky Hořce prší! Prý básník v dynamice přírody i života vnímá rozpory… Prý jde za zraňovaným ideálem harmonie, přestože a protože není. (Zde je na místě mít za to, že spíše porozumíme Derridově gramatologii než těmto pseudoučeneckým výpotkům!) Prý se Roman Kníže vyhýbá komentáři a pointě: nu, kéž by si pisatel básníkovy texty přečetl! Také my se raději vyhneme komentáři, leč pointě nikoli: něco tak nezáživně suchopárného si básník Roman Kníže nezasloužil! Paradoxní je, že si nejspíše on sám tyto bizarnosti vyžádal a obrazně řečeno jimi „vybavil“ svou sbírku. Ano, vrána k vráně sedá, leč tady došlo k něčemu nepatřičnému. Opravdu jsme i zde svědky toho, že nebohý tvůrce odejde na onen svět – a tady i nadále hořce prší.